Je tady ticho, klid (z deníčku asociála)

Aneb když si moje hlava dělá vtípky bez mého souhlasu.

Horší den č. 1
Škola skončila, spolužáci se, jako obvykle, rozutekli za svými životy a mě se ještě nějak nechce. Rozhodnu se strávit pár chvil na gauči na školní recepci, kde bych třeba mohla potkat někoho z těch lidí, které nazývám kamarády (a pevně věřím, že to není moc troufalé). A co se nestane, po cestě ke gaučíkům vidím na chodbě postávat přesně tento typ lidí! A co neudělám?! Otočím se a jdu na druhou stranu. Proč? Přece abych se s nima nemusela potkat a konverzovat. COŽE?! I'm a freak. Tak teda oukej, druhou stranou dojdu ke gaučíkům a jak můj zadek klesá na jeho měkký povrch, klesá i moje nálada, když si začínám uvědomovat, jak absurdně jsem se právě zachovala. Chvíli poté školou prochází Santa Claus. Jakože týpek oblečený za Santa Clause s velkým pytlem, ve kterém je nejspíš spousta blbostí. Každou chvíli se u někoho zastaví a nechá jej cokoliv si z pytle vytáhnout a nechat. Vánoční čepičky a tak. Vedle něj pobíhá týpek s kamerou, na které je zavěšené jmelí. Santa Claus se blíží ke gaučům. NE. Vstávám a utíkám na záchody. Protože přece vůbec nechci dostat srandovní čepičku zdarma, fuj, že … Vracím se a toužebně si prohlížím cizí hlavy v čepičkách a říkám si I'm a freak. Cestou domů si koupím víno a arašídové máslo. Zbytek dne strávím přípravou a jedením palačinek a hrou na ukulele. Paráda!

Horší den č. 2
Sedím na gaučích a čekám, až přijde čas přesunout se do chrámu klidu a bezpečí – ano, jóga (se zákuskem). Můj italský kamarád se blíží. Nezačnu hrát neviditelnou, bod pro mě, chvíli si povídáme a jsem pozvaná jít si poslechnout do studia jeho projekt, na kterém je mimo jiné i nahrávka mého hlasu. Super Ajko! Podívej se, jak krásně společensky se chováš! Dobře ty. Jen tak dál! Oukej. Co jsem ale nečekala je, že se nejedná o takové to studio, které si zabookujete jen pro sebe. Ne ne, pro práci na menších projektech prostě stačí velká místnost počítači a sluchátky. A sedí tam asi 20 lidí. Italský kamarád 1 již vešel dovnitř. Italský kamarád 2, kterého jsme potkali po cestě, mi drží dveře a já se slyším říkat „Oh, no, I'm not going there. There's too much people.“ Jakože… nechci nic říkat… ale vždyť to nedává smysl!!! Skutečnost, že se chovám jak psychopat mi došla asi půl vteřiny potom, co jsem promluvila, italský kamarád 2 mě naštěstí pobídl ještě jednou, a tak jsem prostě vešla do místnosti plné cizích lidí a překvapivě zjistila, že vlastně nejsem středobodem vesmíru a že ti lidi jsou zavalení vlastními problémy a prací natolik, že ani nezvedli hlavu.
Jednou (až budu mít odvahu, cha!) se svého italského kamaráda 2 zeptám, co si o mě myslel, když jsem před otevřenými dveřmi rázně odmítla vejít z důvodu velké koncentrace lidí.

Že je život jako housenková dráha, na které to houpe, houpe to, už víme (díky, Jarku Nohavico!). Pokud jste mírně asociální jedinec na erasmu, platí to několikanásobně. Je to vlastně fajn, člověk (zjistí, že) se (nikdy ne-) naučí být sám se sebou. A tyhle stavy pak vznikají, když toho prostě hučí kolem hrozně moc. Málo sluníčka, peněz, jistot a kamarádů, vzdálenost měsíce, moc zimy, tepla, zařizování, snah, ISP, angličtiny, Walesu, jo a taky (a hlavně) blížící se zápočet ze Storytellingu.

Na generálkové hodině Storytellingu jsme měli pracovat každý se svým vedoucím. Osud mi nadělil Michaela, mého oblíbeného, a tak jsem se těšila, že to bude trochu individuálnější a hlubší. Jenže druhá pedagožka onemocněla, takže jsme se místo na tři skupiny rozdělili na dvě větší a v polovině hodiny se k nám začali přidávat lidé z té druhé skupiny s tím, že jejich vedoucí jim dává zpětnou vazbu ve stylu používáš moc slov, která mě nudí a to jim nepřipadá jako dobrá zpětná vazba. Nakonec je všechny pustil o hodinu dříve, aby šli do knihovny a vzdělávali se… Takže jsme tedy poslední hodinu pracovali zase úplně všichni v jedné skupině. Když tedy nebyl čas věnovat se každému zvlášť, měli jsme si každý měli najít své slabé místo, věc, se kterou máme úplně totální problém a můžeme s ní při přípravě svého vystoupení bojovat. Spolužáci měli problémy jako mírně princeznovský projev, velká a zbytečná gestikulace nebo popocházení na místě. Mě žádná WOW věc nenapadala. Michael se usmál a řekl mi „You are a little bit careful, aren't you?“. Pak se zeptal, jestli to je kvůli jazykové bariéře a já mu po pravdě řekla, že ne, že asi careful jsem tak nějak přirozeně. No, tak jsem dostala za úkol nebýt tolik opatrná a odvázat se. Což je trošku oříšek, když nám na druhé straně ti stejní lidé kladou na srdce abychom byli dobře připravení a měli načteno. Takže… dá se připravit odvaz?

Na zápočet jsem se normálně připravovala. Ale v jeho předvečer jsem se rozhodla v rámci odvazu již dále nezkoušet a jít na vánoční večeři, pivo a víno komunity couchsurferů. Že se jedná o all you can eat, jsem zjistila až tam. Noc před mým storytellingovým zápočtovým výstupem o Otesánkovi jsem tak ležela v posteli a z plného žaludku nemohla spát. Příznačné! Několik minut před zápočtem jsem si tajně šla zaskákat a zasyčet (zaktivizovat a uklidnit) na záchod a pak jsem jim prostě tu pohádku povyprávěla. A oni se smáli. Hodně se smáli, a ti, co se normálně nesmějí se taky trochu smáli a ti co se nesmějí vůbec se usmívali! Největší úspěch měla hláška „ham“ - ano, české citoslovce pro konzumaci jídla – které jsem se jako jedno z mála českých slov ve svém vystoupení rozhodla použít. Po zápočtu jsem se přicmrndla ke spolužákům na oběd a při čekání na jídlo spokojeně poslouchala, jak se těší, až budou dělat „ham ham ham“. (O tři dny později jsem potkala samotného velkého Iana, vedoucího samotného velkého oboru Theatre and drama a pozdravil mě s tím, že slyšel že jsem měla great performance!)

Od této chvíle se všechno obrátilo – vědomí, že mám všechny školní povinnosti za sebou (a ještě úspěšně) a už je toho jen opravdu málo, co musím, mě naplnilo obrovským štěstím. A tak mě čekalo několik lepších dní plných nenucených konverzací, bezcílného chození po městě, italských těstovin, cardiffského svařáku (díky kterému se těším na Zelňák!), horké čokolády s whiskey, německých wurstů, ruského kola, kamarádů, nových lidí a taky těšení se na Vánoce doma.
A tak jsem se dneska probudila do krásného dne, již úplně sama na bytě, dvě hodiny jsem blokovala kuchyň (protože můžu!) a ze zbytků rozinek, másla a mouky udělala domácí welshcaky, spolu s nimi zanesla své drahé ukulele k jeho italským pěstounům pro období Vánoc. Pak jsem zase dlouhou dobu blokovala koupelnu (protože můžu!) a během toho všeho jsem dělala to poslední, co musím – tak nějak se balila, protože dnes odpoledne jsem měla domluvené odložení svých věcí do nového bytu, kam se stěhuju po novém roce. Do bytu, který má funkční ústřední topení a velkou kuchyň! S velkým úsilím jsem obrovský kufr přemístila z jednoho okraje města na druhý a odškrtla si položku přestěhovat se.


… a asi jak najednou s posledním musím utichly všechny ty minulé šumy a starosti, uslyšela jsem ten zvuk podobný Jumanji bubnům, rytmicky mi opakující „Něco přece musí být špatně.“
A tak je to tady – nejen, že najednou jsem začala pochybovat o správnosti volby právě toho nového bytu (ve kterém, opakuji, jsem nebyla poprvé) a měla pocit, že moje nová spolubydlící, se kterou jsem se potkala na schodech mě nenávidí, potom, co jsem osaměla v bytě starém, bez jakýchkoliv povinností, už jsem třikrát zbytečně vyletěla ke dveřím, protože se mi zdálo, že někdo klepe. I'm a freak. Vysvětluju si to tak, že hlava si vyloženě hledá věci, se kterými se bude lámat.
Já jsem se rozhodla, že se svou hlavou na Jumanji nehraju a tak si pouštím písničky (na celý barák, protože můžu!), píšu deníčky a těším se domů, protože moje hlava už tam asi je.
A víte co je super? V kuchyni mám ještě trochu mléka, mouky a vajíček, které je nutné spotřebovat. A co to znamená?
Že bude dobře!

Jezy, vodopády a flow

Vzpomínám si na jednu hodinu pedagogiky na JAMU, kdy jsme se bavili o pocitu flow. Vím, že jsem tenkrát byla docela vyvedená z míry a měla jsem pocit, že tento pocit neznám.

Je to jakože pocit štěstí? No… ne úplně, je to ještě trošku něco jiného. Jako třeba co? Když třeba jdete venku a je krásně a prostě úplně zapomenete na všechno kolem, jenom si užíváte tu chvíli. Ne. Ani třeba když jsi byla zamilovaná? Já nevím… asi ne. Když jsem byla opilá… Hmm… no, drogy to můžou uměle navozovat, ale byla bych radši, kdybyste našli nějaký přirozený příklad.

Pocit flow se pro mě od té doby stal takovou malou legendou, jakýkoliv neobvyklý pocit, co se v mém těle vyskytl, byl hned prozkoumán a otestován, zda náhodou není právě pocitem flow. 

Zrovna minulý týden jsme se k pocitu flow vrátili na hodině storytellingu! Tentokrát jsme se o něm bavili v kontextu toho, co se odehrává, když posloucháme hudbu, sledujeme film, divadelní představení nebo právě nasloucháme jakémukoliv příběhu a svět tohoto příběhu se stává reálnějším než ten opravdový svět, ve kterém se fyzicky nacházíme. Jsme prostě vtaženi. A to je prý pocit flow. Takovýto pocit flow už jsem si představit dokázala – silný umělecký zážitek. Pocit flow v běžném životě jsem se tak nadále rozhodla hledat v těch chvílích, které jsou s uměleckým zážitkem srovnatelné. Jako třeba:

- pohledy mých spolubydlících, když z nákupní tašky vytahuju lahev vína.

- diskuze o filtrované kávě s Italy.

- být s Italy v italské restauraci v Cardiffu, sledovat jejich důslednost ve vyslovování všech italských názvů a poslouchat jejich komentáře o nedostatečné italskosti podávaných pokrmů.

- učit Italy pít a pak vyslovovat meruňkovici.

- když si moje budoucí vedoucí praxe myslí, že jsem z Brazílie a moji spolužáci jí to odkývají.

- když dva dny v kuse prší, všechno je mokré, na bytě je vlhko a já se vrátím domů s promočenýma botama a mokrým deštníkem a vím, že to nikdy neuschne.

- když po téměř dvou měsících jedu zase na výlet, klasicky se balím na poslední chvíli a zjistím, že celý můj batoh je pokrytý plísní.

- když pršelo tak moc, že nám zplesnivěly stěny a tak, aby bytem lépe proudil vzduch teď máme nonstop otevřené okno v kuchyni a koupelně a je konec listopadu prosinec.

- sklízení sušáku na prádlo, když po čtyřech dnech prádlo konečně uschlo.

- když se v průběhu small talku prodavač v Tescu najednou zeptá, co studuju a já už nevím, jestli je to vlastně ještě small talk.

- překládání Otesánka do angličtiny.

- úplně identická historka dvou dam ze stánků na opačných koncích blešího trhu o tom, jak tuto kytaru/ukulele koupily svému synovi, ale ten už mezitím dostal jinou a proto teď tuto úplně novou kytaru/ukulele prodávají.

- když mi při dávání zpětné vazby na reflektivní blog, co si vedeme v předmětu Applied drama, řekne vedoucí že je všecko good a že mám keep on like this a pak zjistím, že moje poslední 4 články na blogu (ne tomto) mají 0 zhlédnutí.

- patnácticentrimetrová žížala na bílém koberečku v koupelně v pět ráno.

- Italové, poslouchající Těžkej pokondr.

- když přeložím Otesánka do angličtiny a pak dostanu za úkol říct ho na hodině česky.

„Flow (z angl. „proudění“, „tok“) je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. Takto, jak ho pojmenoval a definoval psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, je zařazen do pozitivní psychologie a mluví se o něm v souvislosti s mnoha oblastmi lidského života. […] Tento psychologický stav je pojmenovaný flow právě proto, že během Csikszentmihalyiho rozhovorů v roce 1975 několik lidí popsalo své „flow“ zkušenosti s použitím metafory vodního proudu, který je nese.“ 

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Flow)

Hm… tak myslím, že to asi pořád nemám… Možná tak waterfall.

Ale o to větší legrace!

Jak se cestuje za libru

Tento víkend jsem byla v Dublinu! Bylo to super.
O tom ale tento příběh nebude. Na následujícíh řádcích si probereme specifika levného cestování. A čekání. A nevolnosti. A nespaní. A náhlého usnutí a poslintání bundy.
Cestou zpátky do Cardiffu jsem se rozhodla vyzkoušet co nejvíc dopravních prostředků. Lístek na trajekt z Rosslare do Pembroku a autobus z Pembroku do Cardiffu, dohromady za libru, jsem již měla zakoupený měsíc předem. Zbývalo dostat se z Dublinu do Rosslare, kam jsem se nakonec dopravila vlakem.
Moje cestovní neděle tedy vypadala následovně:
13:45 odjezd z Dublinu – 16:30 příjezd do Rosslare.
Čekačka.
20:15 vyplutí z Rosslare – 0:45 doplutí do Pembroku.
Čekačka.
2:30 odjezd z Pembroku – 5:15 příjezd do Cardiffu.
9:00 hodina Applied drama. To už je vlastně pondělí, ale pro mě mezi těmi dny předěl neexistoval.
Celkem 15,5 hodin cestování: 10h ve smyslu posouvání se z místa na místo, 5,5h ve smyslu stání na místě a čekání. Nu - to je jak život.
Za cestu vlakem jsem platila zvlášť a proto se jí v tomto článku nebudeme zabývat, podotknu jen, že byla pohodlná, s funkční wifinou a tak jsem si mohla vygooglovat kavárnu, kterou budu chtít v Rosslare navštívit, když už tam budu skoro čtyři hodiny. Na tripadvisoru měla vysoké hodnocení a tak jsem se začala na čekačku č. 1 vlastně těšit.


Přijíždím do Rosslare. Zařazuji se do skupiny lidí vycházející z vlaku, mířící do úzkého koridoru kolem kolejí. Když z něj vylezu, všude vidím jenom vodu, obrovské lodě a hlavní cestu. Většina lidí se odpojila na nádražním parkovišti a jedou pryč. Dobře dělají, je to tu dost depka. Sleduju menší skupinku lidí, která auty neodjela. Přecházejí hlavní cestu na které není přechod a míří na obrovské rezavé schodiště. Tam bude asi to město! Jdu za nimi. Je to moc schodů. Paní přede mnou to v půlce vzdává. Předbíhám ji a s úsměvem na sebe zafuníme. Vylezu schody, vidím před sebou pár rodinných baráčků a jednu cestičku. Připadám si, jak bych někomu vlezla do předsíně. Stojím, čumím a třepotám se zimou. Paní, kterou jsem předběhla v půlce schodiště teď předbíhá mě. Rozhodnu se vydat se dál po té jediné cestě, která se nabízí. S chutí (na kávu) míjím jeden funkční hotel a několik divně zchátralých, nejspíš zavřených, s růžovými nápisy free rooms, procházím kolem benzínky, celou cestu nikoho nepotkám a konečně po patnácti minutách vidím v dálce svítit ono maloměstské „obchodní centrum“, kde se má nacházet ona kavárna. Přicházím blíž a nalézám kavárnu – zavřenou. Jediné, co je otevřené je supermarket, zato až do osmi! Ač tuším, že ho asi nebudu celé čtyři (už jenom tři a čtvrt!) hodiny okupovat, vcházím dovnitř, abych dala rozmrznout prstům všech svých končetin trochou konzumního teplíčka. Kupuju zlevněný pletenec s pekanovými ořechy za 50 centů a jdu zpátky odkud jsem přišla.
Mé kroky se zastaví před jediným místem, které trochu smrdí životem – otevřený hotel s barem. Chvíli stojím před dveřmi – vypadá to tam echt námořnicky, trošku jako pánský klub. Úplně je vidím, jak o půlnoci dopíjejí posledního Guinesse, zpívají What will we do with a drunken sailor a pak se jdou každý uklidit do svého jednolůžkového pokoje aby ve čtyři ráno vypluli svou bárkou chytat ryby. Zima pošle všechny mé pochybnosti k ledu, vcházím dovnitř rozhodnutá svá poslední eura utratit právě zde. Okamžitě mě obsluhuje echt hotelový číšník v bílé košili. Nápojový lístek nemají. Ptám se na víno a pak hned na cenu. Prosím jej o minutu na rozmyšlenou. Rozhoduju se pro čaj, aby mi přecejen nějaké to euro zbylo na případné kafe později po cestě. Přicházím k baru za číšníkem. „TEA?!“ opakuje, zakoulí na mě očima a bez jediného slova odchází. Myslím si, že mi jde připravit ten čaj, o čemž po pěti minutách čekání začnu pochybovat ale za další tři minuty se konečně vrací, kasíruje mně a na stůl přináší kovovou konvičku, šálek a mléko. Pomalu popíjím čaj, prohlížím si všechny visící námořnické propriety pověšené na stěnách a přemýšlím, jak se dostanu na ten trajekt. Dopíjím čaj, odcházím a před vchodem na mě začne mluvit jeden ze tří kouřících mužů se silným irským přízvukem. Are you talking to me?! Muži se zajímají odkud jsem, co tady dělám (to kdybych věděla!), kam jedu, poradí mi jak se mám dostat na trajekt a nakonec mi řeknou, že zrovna ten, se kterým pojedu je nice ferry!


Ještě asi hodinu čekám v trajektové čekárně, když se blíží doba nalodění, přichází ke mně dva námořníci - pán a paní (první žena, co tady potkávám!) v oranžových oblečcích, ptají se, jestli jedu do Pembroku a když souhlasně odpovím, zkontrolují můj lístek a pípajícím zařízením mi obkrouží zavazadla. Naštěstí je asi všecko v pořádku. Z rozhlasu slyším hlášení, kterému nerozumím, ale domýšlím si, že je čas nalodit se. Odcházím červenými dveřmi ven, jak mi bylo řečeno, a hledám, jak se dostat na trajekt. Pokračuji po chodníku, dokud mě nezastaví námořník-hlídač a vysvětlí mi, že jestli chci na loď, tak musím na autobus……… však to je jasný!
Nastupuju do starého žlutého autobusu, ve kterém jsou jen dva muži, kteří mi potvrdí, že jsem tam správně. Po chvíli přichází další muž a nakonec i pán námořník-řidič, který nás dopraví dovnitř trajektu. Po výstupu z autobusu nejspíš vypadám dost zmateně, protože muž z autobusu mi říká „You can follow me.“ Followuju ho (ačkoliv teda taky moc neví, kam jít) a dostáváme se k té obytné části trajektu. Několikrát ji zmateně projdu a nevím, kam se zavrtat, neb to všude vypadá jako na obrovské hotelové recepci. Do toho trajekt vyplouvá a svět se začíná pomalu houpat, mě začíná m*dat, pobíhám po lodi, všechno fotím a natáčím a zdá se mi to nesmírně vzrušující, moje plány na spaní jsou tatam. Hledám to nejlepší místo a nakonec najdu kavárnu, kde si dám obrovské kafe s mlíkem. Připadám si jako na Titanicu. Akorát Titanicu za libru pro ne-posh lidi. Po celé nice ferry – i v kavárně, se válí cestující ve spacáku, někteří nahlas chrápou, což v kombinaci s luxusně vzhlížejícím interiérem lodi a kravaťáckými zaměstnanci vypadá dost zábavně. Mě se nakonec taky podaří najít volný gauč, kde se rozvalím a snažím se uklidnit, ale moc to nejde, protože I'M ON A BOAT!!!! 
Sním všechny zbytky jídla ze svého batohu, popíjím kávu, nechávám se kolébat a stále nesmírně čile a vzrušeně nasávám ten klid všude kolem. Po hodině mě trošku bolí bříško – těžko říct, zda z kokinek nebo z lodi. Poprvé vytahuju školní povinnou literaturu, kterou jsem chtěla během cesty pročíst. Nacházím pohodlnou polohu. Usínám. Probouzím se a už jsme skoro ve Walesu! Opouštím kavárnu a přidávám se k davu, který míří vstříc prostorům pro vozy. Navzdory svým obavám nacházím otevřený žlutý autobus a asi dvacet minut v něm sama stojím. Vnitřně se ujišťuju, že tam musím být určitě správně neb přece neexistuje jiná možnost dostat se ven. Všechny vozy kolem odjedou. Konečně přichází námořník, který mi sděluje, že žlutý autobus je out of order (mořská nemoc?) a že se mám přemístit do minibusu na druhé straně paluby.


Dorážíme do čekárny v Pembroku a protože všichni co tady jsme teď budeme čekat na autobus, přemýšlím – družit se či nedružit? Sympatický mladík, co jsme se potkali už na lodi přichází! Ptá se mě na zapalovač. Usměje se. A odjíždí dřívějším spojem do Londýna. Nedružit, rozhoduju se. V čekárně pozoruju dva cizince, kteří se asi rozhodli opačně a buď jsem už hodně unavená, nebo to je fakt docela sranda. Pokaždé, když vyjde ven z čekárny nějaká žena, popadnou svou krabičku cigaret a běží ven. Ve všech případech se vrací zhruba po minutě s nezapálenou cigaretou v ruce. Ženy se s nimi asi družit nechtějí. Přijíždí můj autobus. Sedám si, lehám si, usínám. Probouzím se a zmateně koukám kolem. Autobus stojí. Cardiff, sakra! Ve zmatku sbírám všecky svoje věci, oblékám se, zapínám batoh, vystupuju z autobusu a, nejspíš řízena autopilotem, mířím domů. Až v půlce cesty mi dochází, že opravdu hodně prší ale vytahovat deštník už nemá cenu.


Doma se obleču do suchého a dám si výživný hodinový spánek. Na lekci Applied drama jsme si tentokrát měli přinést něco, na čem můžeme ležet. Prvních 60 minut děláme relaxační techniky. Vedoucí říká „Ty světla sice nejdou vypnout, ale aspoň neusnete!“ a nemá pravdu. Soustředím se postupně na všechny části svého těla, ale asi u druhé vypínám a regulérně usínám na hodině.

Proč to všechno píšu? Nevím, asi mě to baví. Ač jsme si s Leňou při výletě vyprávěly o tom, jak bychom jednou chtěly někam jet, mít dost peněz a nemuset nic řešit, koupit si noc v prvním hostelu, co potkáme, najíst se v první restauraci, co se nám líbí a jet nejpohodlnějším spojem, co najdeme, trávit hodinu mezi psem a vlkem při umělém osvětlení čekací haly s náhodnými stejně prdlými (nebo švorc) lidmi má taky svoje kouzlo. A potvrdilo se mi to už podruhé.
Připojuju ještě vzpomínku na Barcelonu, cestování za libru zdar:

Letištní hala z kraje rána
je jako zahojená rána
ze které sloupneš strup.
Na lavičkách spící lidé,
ticho zdá se býti 3D,
dotěrnější, než zvuk.

Jak spravit pánvičku

Ve Walesu (a troufám si říct, že v celém UK) se všecko rozpadá. Všecko je tady, ač na pohled krásné, tak dost vachrlaté. Nebo prostě jenom jakožto Češka na věci moc tlačím… Za dobu, co tady jsem se mi podařilo rozviklat elektrickou zásuvku, skříňku, držák na šampony a 2 páčky na otevření okna (teď čekám, jestli úplně odejdou dříve ony nebo já), zlomit víčko plastové krabičky (ještě, že nebyla mojí mamky, to už bych se domů nemusela vracet), odejmout kliku ze dveří v guesthousu (ty momenty srandy na téma „Mám to ale kliku!“ za to stály!) a nakonec mi také v ruce zůstal držák pánvičky... bez pánvičky. Taky jsem si dost rozviklala svou psychickou rovnováhu, když se highlightem mého dne několikrát stal výlet do potravin nebo, v lepším případě, množství pořád stejných konverzací s různými lidmi a klíčovými slovy Czech Republic, Prague, beer, Cardiff, …
Pak jsem zjistila, že v tom držáku je šroub, který jej drží s pánvičkou pohromadě. Nevěděla jsem, kde (a jestli vůbec) máme šroubovák a po ruce byl jenom nůž. Mohla jsem si s ním podřezat žíly, místo toho jsem ale s trochou snahy držák k pánvičce znovu přišroubovala. A drží pevněji, než kdy předtím! Kdo starý a poničený věci vyhazuje, nechť dále nečte.

Dlouho jsem přemýšlela, co bych chtěla reflektovat (ne, už zase!) ve svém dalším příspěvku. V možnostech bylo zamýšlení se nad tím, proč se Britové prostě nevysmrkají a celou hodinu hlasitě popotahují, proč jezdí na kole po chodníku nebo třeba proč se chovají jak malé děti, když dostanou samostatnou práci ale řekla jsem si, že ač mě tyhle věci baví zkoumat (jsem holt pořád ještě škodolibý Čech a ráda šiju do ostatních) a mnohé z vás jistě baví číst, jak se tady mám hrozně a jak jsou všichni blbí, nebudu to dělat. Jednoduše protože to tak není. Protože kromě toho horšího se toho děje taky dost pěkného, milého nebo úsměvného. A když tu pánvičku nevyhodíte a trošku se posnažíte, ona vám za odměnu pomůže s večeří.

Tedy, několik highlightů uplynulého týdne:
Odhodlala jsem se a sama šla na velký couchsurfingový event (dost jsem v tomto směru od dob Barcelony zpohodlněla), potkala spoustu lidí, kterým jsem musela vysvětlovat odkud jsem a zajímat se o to, odkud jsou oni. Z desítek se vykrystalizovaly dvě sympatické slečny a zítra jdu s jednou z nich už podruhé na jógu.
Nevím, jestli jsem díky té józe začala doslova zářit, nebo mě jen mí spolužáci začínají po měsíci poznávat a všímat si mě ale už dvakrát na mě, osamotě postávající na chodbě, zavolali a přizvali do konverzace. Jednou z toho byl pozdní příchod na hodinu Storytellingu, což vůbec nevadilo, neb jsme si udělali storytelling mnohem lepší - ani nevím, jaké mají mí spolužáci příjmení ale teď už vím, s kolika lidma spali. Z toho druhého náhodného potkání na chodbě s jinými spolužáky byla taková průměrná kocovina.
Když mě jeden erasmácký známý, studující hru na baskytaru, pozval na vystoupení sebe a svých spolužáků, zmobilizovala jsem erasmácké povědomí a se Španělem a dvěma Francouzkami svého německého kamaráda basáka na koncertě podpořila. Trochu jsem se zelenala, že mi není umožněno zpívat taky (protože písničku This love umím prožít líp, než ta slečna) ale jinak jsem byla happy, že slyším konečně real music. Stalo se to, typicky, když jsem postávala sama před barem, v ruce propisku a bloček, reflektovala jsem své žití, když se ven vyvalila skupinka mužů a jeden z nich se mě zeptal, zda nemám papír navíc. S úsměvem jsem mu jeden papírek podala, načež následovala otázka odkud jsem. Co tady dělám. A co tady dělám. A jak se mi líbil koncert – to přišla moje „svět je tak nefér“ chvilka, kdy jsem vysvětlila, že jsem si koncert moc užívala, a že mě mrzí, že jsem se musela jen koukat, protože jsem původně měla studovat Music and performance, jenže to bohužel nevyšlo a teď vlastně nemůžu nikde zpívat a hrozně mi to chybí… (Což je mimochodem fakt. Nezpívám si ani doma, protože své spolubydlící zas tak neznám. Takže jsem si měsíc a půl ani nezanotovala, což nevím, kdy se mi naposled stalo. No, někdy si potichu, ale fakt potichu, zpívám po cestě domů. To se ale snad ani nedá počítat… Zkrátka se mi po takové době dost stýská). Následovala otázka co dělám ve středu. A jestli znám písničku Bang bang. A jestli fakt umím zpívat. Chvilka výmluvných řečí a smíchu. Tak to je jedno, prostě přijď (bude řiť) a uvidíme.

Kluci totiž koncert zvučili, studují Sound engineering, na středu si zablokovali nahrávací studio a jeden z nich touží nahrát Bang bang. A taky jsou to všichni Italové a důvěru v můj hlas jsem v nich nejspíš vzbudila tím, že jsem na tuto skutečnost zareagovala frází „Che cazzo!“ (díky, mami a tati, že jste mě brali 10 let na dovolenou do Itálie!). A tak se stalo, že jsem dnešní odpoledne a večer strávila ve školním nahrávacím studiu se čtyřmi Italy a technikou snad za miliardu. A tak jsme kromě Bang bang nahráli také vysoce inovativní verzi Summertime pouze s elektrickou kytarou a dostali jsme se až k mé domácí tvorbě (i když jsem se dost ošívala když ji měl najednou slyšet někdo jiný než stěny mého brněnského pokojíčku). Odcházejíc ze studia jsme si pořád vzájemně děkovali – za můj čas – za jejich důvěru – a tak pořád dokola. No a mám úkol na příště…
Na následné pivo jsem se nepřidala. Částečně proto, že jsem již za pivo dost utratila včera (a taky pivo zas nemusím aspoň do víkendu vidět) ale hlavně proto, že čím víc si užívám zdejší bytí, tím méně stíhám své školní úkoly.
No, a co jsem udělala když jsem přišla domů? Večeři. Spaghetti Arabiata. Na opravené pánvičce. A u toho psala tenhle post. Kapičky arabiaty jsou teď nerovnoměrně rozmístěny na displeji, klávesnici, stole a školní literatuře, ale Halloween se blíží, takže to je vlastně dost tematické a taky mi to je dost jedno.

Několik stručných čísel na závěr:
počet spolužáků, které jsem konečně trochu poznala: 4
množství liber utracených za anglickou odbornou literaturu: 21,87
množství liber utracených za anglickou neodbornou literaturu: 3,50
počet gramů zrnkové kávy koupené v Cardiffu: 125
otevřené krabičky čaje: 3
nahrané písničky: 2,75
písničky, co se musím naučit: 1
rozhovory s téměř neznámými lidmi o sexu: 2
pozvání na oběd: 1
čas, strávený čtením povinné literatury tento týden: 50 … minut.

Náhodné pravdy

První měsíc ve Walesu je za mnou. A protože teď kromě tohoto blogu musím psát ještě další dva (ha, za jeden měsíc jsem tak poznala práci v bloggeru i wordpressu!), ve kterých mám reflektovat své poznatky z hodin, nemám mnoho času na rozepisování svých každodenních událostí, protože teď detailně popisuji to, jak jsem vnímala třeba cvičení "Vymění se ten, kdo..."

Zde přináším aspoň bodově své poznatky z jednoho měsíce žití v Cardiffu.

- Když je ráno a já mám rozsvícenou lampičku (protože mémo pokojíčko příliš denního světla není souzeno), vypadá to, jako by byl večer a už jsem párkrát začla mlsně koukat na lahev vína na stole… pak mi došlo, že k ovesné kaši to asi není moc dobrý parťák.

- Pokaždé, když přecházím přes přechod, bojím se, že mě srazí auto.

- Česká Tesco club card nejen že v Británii nefunguje, ale může taky zhatit celou snahu o zaplacení u samoobslužné pokladny a do odvolání ji zaseknout.

- Je jedno, jestli rozbijete samoobslužnou pokladnu nebo utíkáte z klubu přes kuřárnu, ať už jde o uklízeče, sekuriťáka, prodavačku, policistu nebo servírku v jídelně, všichni se usmívají, vtipkují, jsou ochotní odpovědět jakoukoliv hloupou otázku a vyřešit kterýkoliv problém. Nasraní nejsou předtím, v průběhu ani potom.

- Když mi zastaví auto, aby mě pustilo přejít třeba i mimo přechod, automaticky děkuji a usmívám se. Na sedadlo spolujezdce.

- Prodavač v Lidlu se vás jen tak zeptá „How are you?“

- Samozřejmě není očekáváno, že se na otázku „How are you?“ rozpovídáte o tom, jak se opravdu máte. Už vůbec ne o tom, co jste dělali o víkendu…

- A prodavač v Sainsbury se vás jen tak zeptá „Are you okay?“, což je oblíbenější verze „How are you?“, která mě osobně dost děsí a zatím se mi nedaří přiměřeně na ni odpovídat. Místo „Oh yea, thank you!“ (což jsem vypozorovala, že je obvyklá odpověď) většinou řeknu něco jako „Well of course I am!“ tónem DO I LOOK LIKE I AM FUCKING NOT?!

- Pravidlo small talku je vždy mít poslední slovo. Asi. Například:

P = prodavač v Sainsbury, A = já

P „Are you okay?“

A „uhmm.. yes...?“

P „It will be two pounds fifty, please“

A „There you go.“

P „Thank you. Have a nice evening!“

A „You too. Bye.“

P „Take care!“

A „Ah.. bye.“

P „Bye bye!“

- Rozdíl mezi klasickým a bio mlékem je tři pence.

- Jedna věc, kterou mám já a nikdo další z Cardiffu ne? Mikádo. A odrostlou ofinu. Velmi originální a ideální do větrného města – z gumičky to vypadává, v šále nedrží a rozpuštěné to je úplně všude.

- Někdy fouká tak, že i šála zamotaná na uzel mi za chvíli vlaje kolem hlavy jako malému princi na známém obrázku. Opravdu nechápu, jak to dělá to množství žen s perfektně pasujícím nepoletujícím hidžábem, co tady potkávám. Je to síla víry nebo fakt dobře vymyšlená pokrývka hlavy?

- Flatwhite je levnější než cappuccino. O pět pencí.

- V nejmenované kavárně ve Snowdonii mi na asi první proper cappuccino, které jsem tu viděla nasypali kakao. Terezka vedle mě si dala latté a posypu se nedočkala. Nerozumím.

- Filtrovaná káva je ve většině podniků tou nejlevnější možností a není to shit! Mnohdy jde o opravdovou nepřepálenou kávu s chutí! A někdy je v ceně i jedno dolití hrnečku.

(- Odhodlání z prvního dne - nekupovat si drahou kávu a dělat si vlastní doma - mi moc dlouho nevydrželo.)

- V Cardiffu se narodil Roal Dahl. Autor mé milované Matyldy. A Karlíka a továrny na čokoládu. A Fantastického pana lišáka. A inspirátor postav Gremlinů.

- Téměř všichni mí spolužáci už někdy hráli ve filmu. Nikdo z nich ale nemá zkušenosti s pouličním divadlem.

- Vždycky, když jdu poprvé na nové místo, aspoň pět minut musím jít špatně. Hledím u toho do telefonu a říkám si „ta pošahaná GPSka zase nefunguje a ukazuje to špatně!“

… samozřejmě, že vždy funguje a ukazuje to dobře ...

- Spousta mých nových kamarádů o sobě často tvrdí, že je závislá na netflixu. Nevím, co to je.

- Koupila jsem si velký jogurt z Lidlu, jak jsem zvyklá doma. Po otevření se v ledničce do několika dní zkazil.

- Britové obědvají chipsy. Prodávají se ve speciálních malých svačinkových sáčcích a podávají se i třeba k toustu, který si objednáte v baru. Se svým tuňákem jsem si ve škole připadala dost nemístně. Snědla jsem ho potají na chodbě.

- Ze školy mi přišel email - byla v něm otázka "How are you this week?" a možnost odpovědět jedním z pěti smajlíků. Druhý den byla ve škole štěňátka, která jsme si mohli pohladit (když jsme vystáli řadu). Mé spolužačky mi říkaly, že se to prý tak občas děje - když jsou studenti příliš vystresovaní, navezou se do školy štěňátka. Já jsem se bohužel na řadu nedostala, ale jedno ze štěňátek se asi metr přede mnou pokakalo.

A jinak su šťastná. Koupila jsem si ve vetešnictví konvičku za tři poundy (a víc čaje = víc tepla a radosti), vyškrábala jsem se na nejvyšší horu Walesu , ochutnala a zamilovala jsem si Bara brith, což je chlebíček s ovocem uvnitř (cítím se typicky velšsky a taky zdravě), dochází mi česká káva a já už vím, kam (a těším se až) si půjdu koupit další, uvařila jsem svou první polévku v životě, která mě zachránila před nachlazením, poprvé v životě jsem kupovala petržel!, viděla jsem britské zelené ploché a nádherné kopce, kde touha dělat kotouly přebije strach z kozích bobků všude kolem, naučila jsem se konečně název měst, které jsem navštívila (Llandudno a Llanberis, doufám. fakt to teď negoogluju), uvaděčkovala jsem v divadle a zítra jdu na Oktoberfest, který má v propagačním plakátu dva krýgly - Kozla a Plzeň! Deutschland, Deutschland....

Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú

Taky jste se nechali nalákat na dost netypický název článku? Ne, nejedná se o žádné velšské slovo (teda myslím – nesedí poměr souhlásek a samohlásek). Jedná se o šifru, která skrývá mnoho symbolů mého současného života. Skutečnost, že název článku nejspíš poprvé nenese žádnou zřetelnou informaci, je zapříčiněna prostě tím, že mi dělá problém vytvářet kloudné české věty – i tahle je trochu kostrbatá, že? Na skypu všichni mí blízcí trpělivě čekají, až se vymáčknu, a po dvouhodinové konverzaci vlastně zjišťuju, že si nepřipadám obohacena o žádnou novou informaci. To si ale plně nahrazuju ve škole, kde je toho všeho tolik, až to pěkné není vlastně je. Můj život se smrsknul do jakéhosi divného stereotypu a zdá se tak předvídatelný, jako pokračování názvu článku. Avšak zdání klame, tak se necháme překvapit.

Výuku mám pouze tři dny v týdnu (a to dokonce jeden z nich pouze volitelně), takže by se dalo říci, že času na vyhýbání se stereotypu mám až až ale není to tak. Tolik volného času mají Cardiffští studenti z toho důvodu, aby mohli pracovat. Studium na vysokých školách je tady totiž zpoplatněné a tak studentům univerzity vycházejí vstříc tím, že jim nechávají dostatek volného času na brigády. Sice za to musíš platit, ale zato tam nemusíš chodit. A to, co škola nepředá ve výuce je převedeno na samostudium, které zahrnuje kromě nějakých těch domácích úkolů především čtení odborné literatury a psaní takové srandy, které tady říkají reflective journal – soubor sebereflektivních esejí ve kterých se student vyjadřuje jak k literatuře, tak ke své práci v hodině. Je to absolutně standardní postup, když se tady řekne reflective journal, každý student má ve tváři podobný výraz, jako když se na Ateliéru Divadla a výchovy řekne kruh. A tak jak jsou si v kruhu všichni rovni, jsme si rovni i v mých předmětech, a čtení odborné literatury a psaní reflective journalu nemine ani studenty na Erasmu. Takže myslím, že to, do čeho mě první den hodili nebyla voda, ale pořádně silný anglický čaj. Ale ten já si přece nikým pálit nenechám...!
Studium je pro mě zdarma a ještě je mi hrazeno ubytování a nějaké to pivko, ale zatímco mí spolužáci pracují, já se prokousávám anglickou literaturou, překládám cizí slovíčka do češtiny (někdy ještě hledám význam přeloženého slova ve slovníku cizích slov) a snažím se z toho být aspoň trochu chytrá abych se takto mohla prezentovat v reflective journalu (a pokud možno tam nenasekala spousty gramatických chyb, neboť to se pak těžko hraje chytrou). Bože, to je nejdelší souvětí, co jsem kdy napsala. Připadám si jak Miloš Macourek. A víte co? Právě jsem se přirovnala k Miloši Macourkovi, což u mě, ač ho miluju, není úplně obvyklé. Myslím, že můžu na rovinu říct, že mi z toho trošku m*dá.

Tak třeba včera. Výuka 9 am – 5 pm Greenwichského času. Dvě patnáctiminutové přestávky. První předmět, který v úterky mám je Storytelling a, světe div se, vyprávíme si tam příběhy! Včera jsme nejprve všichni vzpomínali na nějaký příběh z našeho života a pak jsme si je ve skupinkách nasdíleli. Pak nám Michael, jeden z vedoucích, začal vyprávět příběh ze svého repertoáru a nedokončil ho. Michael je opravdu moc dobrý storyteller, takže když v polovině příběh zastavil, připadali jsme si jako… dost neuspokojeně! Nicméně nám slíbil, že nám později řekne i druhou polovinu. Jádro hodiny bylo v tom, abychom ve skupinkách po čtyřech vymysleli a následně dovyprávěli tento příběh tak, že každý řekne jednu jeho čtvrtinu. S menším (či větším) vypětím sil jsme se v naší skupince na příběhu domluvili, rozdělili si role (já byla třetí čtvrtina) zbytek času jsme si povídali, protože „Do you want to try it again? Naaah, we can improv…“ Já si myslela, že s angličtinou nemám problém… ale ono je něco jiného vyprávět a vlastně domýšlet třetí čtvrtinu příběhu, který jsme si načrtli jen v bodech, snažit se, aby mi bylo porozuměno a u toho občas mluvit za postavu a změnit hlas, používat gestiku a pracovat s očním kontaktem aby to bylo více interesting, protože ostatní to mají prostě dobré a když se to nebudu snažit prodat, tak zklamu celou svou skupinku… v angličtině. Neoddechla jsem si ani potom, co jsme ten náš příběh jakž takž odvyprávěli, protože jsem se úpěnlivě snažila porozumět příběhům ostatních skupinek – nikdy nevíš, kdy bude následující úkol příběhy si přehodit, že. Když jsme si všechny příběhy povyprávěli, Michael nám měl, jak slíbil, říct původní konec příběhu. Učitelé jsou tady vlastně jediní, kterým většinou bez problému rozumím – asi na tom akademickém jazyce tedy fakt něco bude – a tak jsem se těšila, že zas chvíli budu jen relaxačně poslouchat bez velkého napínání uší. A stala se úžasná věc. Za celou dobu, co Michael používá tento příběh a toto cvičení na workshopech se to nikdy nestalo. Jen dnes. Jedna ze skupinek se totiž ve svém vymyšleném konci trefila do toho původního! Ptáte se která? Ta, které jsem taky neporozuměla. Vyvrcholení se tedy pro mě nekonalo. Na konci hodiny nám lektoři ještě zběžně připomněli, abychom psali svůj reflective journal a pak už jsem se rozběhla vstříc hodině další.

Před týdnem jsme na hodině Contemporary theatre četli naráz 130 stránkové drama, ve kterém neexistuje jednota času, místa a děje, všechno se překrývá a náhodně se skáče mezi 20., 21. a 22. stoletím. Myslela jsem, že nic náročnějšího mě tady už potkat nemůže. Dnes jsme byli účastníky workshopu inspirovaného tímto dramatem. Ve skupině asi devíti lidí jsme měli vymyslet a zrealizovat tři možné způsoby, jak zinscenovat zemětřesení – což je červená linka celého dramatu. Bylo zcela na nás, zda si zvolíme situaci z dramatu nebo si necháme jen téma a půjdeme úplně jinam, neexistovaly žádné hranice. A tak se těch devět anglicky mluvících studentů začalo předhánět s nápady, jak to udělat a když už to vypadalo, že se k něčemu dobíráme, převzal slovo někdo jiný s tím že má úplně jiný nápad a já jsem se pochopitelně snažila konstruktivně a kreativně přemýšlet nad zadáním a u toho vnímat a zachycovat jejich nápady, hledat v nich pointu a možnosti vylepšení. Někdy jsem se dokonce i pokusila něco navrhnout, ale než jsem ze sebe slovně vysoukala podstatu mé vizuálně myšlenkové představy, většinou mi do toho skočil někdo jiný. Byla jsem v pasti – poslouchala jsem své spolužáky, přemýšlela jsem nad tím vším a nacházela místa, na kterých by se dalo pracovat, otázky, které bychom si měli zodpovědět, ale to vše ke mně docházelo o krok později (asi pořád Středoevropský čas…) a tak jsem prostě jenom sledovala chaos, který z toho všeho vyrůstal, měla jsem pocit, že anglicky umím méně a méně, a hledala jsem v sobě sílu ještě nerezignovat. Pro vyvrácení vlastní nemožnosti bych snad dodala, že se mi podařilo nějak ze sebe vysypat a srozumitelně vysvětlit dva nápady, kterým věnoval pozornost aspoň jeden člověk, který pak řekl všem ostatním „Hey guys, listen to that!“ (díky, Hugh!) a ve finálních situacích se objevily i dva mé režijní (juch!) prvky. Po čtyřech hodinách workshopu jsem si ale připadala jako earl grey po čtvrtém nálevu.

Po výuce jsem šla do baru za Jenny a jejím přítelem. Myslela jsem si, že to je to, co potřebuju, jen jsem si neuvědomila, že po tom všem už nejsem schopná ničeho jiného než jíst, pít a sedět. Ale své kamarády jsem dlouho neviděla a tak… místo pátého nálevu earl greye jsem do sebe nalévala cider a snažila se šprechtit – tedy speakingovat – no prostě takové to, co lidi běžně dělají, když jsou spolu.
A takto budou, prosím pěkně, vypadat všechny mé následující úterky. 9 am – 1pm Storytelling, 1 pm – 5 pm Contemporary theatre, 5 pm - ?? pokračovat v životě nebo jít domů, zavřít se a do konce týdne už poslouchat jenom české písničky. Budou to asi dost Únavné Úterky. A bude jich tolik, že nezbývá než kafe, earl gray a doufat, že si na to úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúrčitě časem zvyknu.

Jak jsem se nestala muzikálovou hvězdou

Pojďme opustit sladký popcorn a podívat se na, často dost slanou (od potu) realitu erasmáckého života. Jakže to všechno mělo být?
Na University of South Wales existuje obor Theatre and drama, na který jsem byla přijata. Myslela jsem, že jde o jakýsi všeobjímající obor a tím to hasne, ale jak jsem později zjistila (a až doteď vlastně pořád ještě dozjišťovávám), v rámci tohoto oboru je třeba zvolit si svou specializaci. Jelikož buď a) jsem lama a nejsem schopná si najít výčet těch to specializací na stránkách nebo b) na stránkách výčet specializací nemají, byla jsem nucena (a fakt jsem se bála, jakkoliv dobrá v angličtině mohu být) absolvovat telefonický rozhovor koordinátorkou Erasmu Martou, ve kterém mi měla o specializacích něco říct a doporučit mi, co by pro mě mohlo být zajímavé. Když na to došlo, Marta se mě sama od sebe (dobrá, možná četla mé CV) zeptala, zda ráda zpívám a jestli bych nechtěla navštěvovat module Music and performance. Jak je některým možná známo, ráda si pobrukuji, zpívám nebo řvu na celý barák když nikdo není doma, a někdy tajně sním, že to třeba jednou budu dělat i na veřejnosti ve větší míře než doteď. ANO, PROSÍM, JO CHCI pomyslela jsem si, a do telefonu Martě pronesla váhavé „Do you think I can do that?“ Yes she did a dále mi nabídla další dva zajímavě vyhlížející předměty – Storytelling a Contemporary theatre. Ani pod jedním z názvů těch tří předmětů jsem si vlastně neuměla reálně nic představit, a tak jsem si raději ve volných chvílích představovala sama sebe na off-off-off-off Broadwayi vyzpívávajíc svůj vzrušující životní příběh „Z Třince až na vrchol žebříčku!“ v muzikálových melodiích… obklopenou kapelou v zakouřeném baru se sklenicí vína, jazzu a soulu. Pak jsem se téhle představě dost smála a prostě se těšila, že se budu moct blíže věnovat tomu, co mě tahá, protože ať už Music and performance znamená cokoliv, určitě se tam bude zpívat!
Obraz se rozmazává, melodie utichá a vracíme se do reality – sladké a studené – po cukrové vatě a Cardiffu.


Fresher's week kromě toho, že oplýval množstvím jídla, pití a předmětů zdarma také nabízel speciální školní program prvákům. Vlastně byl tento týden jen pro ně a pro ostatní ročníky školní rok začínal až týden nadcházející. Pro studenty prvního ročníku oboru Theatre and Drama probíhal úvodní týden ve znamení poznávání pedagogů a spolužáků skrze workshopy. Nic z toho nebylo pro nikoho povinné, ale já jsem se pochopitelně zapojit chtěla (workshopy byly super, pokud se zrovna neimprovizovalo v angličtině, a aspoň mám povědomí o prvácích svého oboru).
Poslední den prvního týdne jsme měli druhé setkání s erasmáckou skupinkou. Řešily se konečné podoby našich rozvrhů. A zatímco zbytek erasmáků celý první týden nechodil do školy a řešil své problémy v rozvrhu, aby je v pátek vyřešil a podepsal learning agreement, já jsem si vesele chodila na workshopy (hrála si!) a žila v domnění, že v mém již podepsaném agreementu se nic měnit nebude. A ejhle.
Zjistila jsem, že na této univerzitě je opravdu problém být erasmákem na semestr. Vlastně byste to vůbec neměli dělat, protože s tím jsou akorát problémy. Tedy, kromě toho, že se mi dva předměty překrývaly jsem taky zjistila, že dva z těch tří předmětů jsou celoroční a není tedy možné udělat zápočet/zkoušku nebo whatsoever po jednom semestru. Tak já nevím, myslela jsem, že když mi to bylo doporučeno Erasmus koordinátorkou, která zároveň učí na oboru Theatre and drama, žádný problém nastat nemůže – bylo to moc naivní? …Marta mi vysvětlila, že u obou těchto předmětů je to nestandardní situace (super!) a že mám zkusit vysvětlit vedoucím oboru svou situaci a zeptat se, zda by to nějak nešlo. S vedoucím Contemporary theatre jsem se už poznala a zeptala se jej při setkání osobně – samozřejmě, šlo, nějak to uděláme. Vedoucího Music and performance jsem neznala a tak jsem mu napsala email, odepsal mi do pěti minut – nešlo a mám si zapsat něco jiného.
Takže tady skončila má pohádka o jazzu a vínu a nastartovaly se obranné mechanismy mé psychiky: Taková arogantní odpověď! Všichni se mi snaží vyjít vstříc a drahý pan Rob odpoví v jedné větě. Asi umělec s nosíkem nahoru, co? No to můžu být ráda, že mě tam nechce, beztak by to bylo úplně na nic. Jsem dobrá a nepotřebuju to studovat. Stejně nemám ráda muzikály.


:) no. Nutno říci, že nic z toho pochopitelně nebylo myšleno vážně a vlastně to chápu, jen mi to fakt bylo líto. Po chvíli hledání odstupu od svého rozhořčení jsem zjistila, že je vlastně fajn, že si můžu zapsat jinou specializaci (a že jich tam je!) a probádat to divadlo nějakým směrem, kterým jsem se předtím nevydala. (Protože zpívat už přece umím, že. Sakra, odstupe!!!)

O tom, co jsem si zvolila a jak to vlastně vypadá napíšu zas příště, jen chci pro svou satisfakci přidat ještě jednu malou muzikálovou perličku. Zbytek pátečního dne jsem strávila se studenty magisterského prvního ročníku – jen tak, abych je prý poznala, když jsem já sama taky v magistru (což jsem mimochodem právě poprvé napsala a vypadá to fakt děsivě). Magistry na jejich úvodní schůzce navštívili všichni pedagogové oboru (víte, kam tím mířím), aby se navzájem představili a zjistili, kdo ze studentů má jaké ambice a kdo z pedagogů je na co specialista. Mezi známými a neznámými osobnostmi jsem najednou zahlédla českou vlajku. Na něčím triku. CZECH REPUBLIC – Prague. Jeden z pedagogů oboru byl asi na výletě v Praze a přivezl si originální suvenýr. Nic proti, taky jsem sbírávala třeba trika Hard Rock café ale pobavilo mě to. Pak jsem pohledem přejela z trička na tvář a tu jsem už odněkud znala – viděla jsem ji přece to ráno na školním emailu. Mohla jsem se plést… ale nepletla, byl to vedoucí Music and Performance, Rob. Trochu jsem se na něj při představovacím ceremoniálu zaměřila a užívala si toho, že já vím a on ne! Byla jsem totiž až jako úplná erasmácká třešnička na konec. Třeba jsem si to jenom vsugerovala, ale mám pocit, že ve chvíli, kdy padlo mé jméno a rodná zem (informace, které jsem mu mimo jiné také psala do mailu), zkřížil si ruce na prsou a dělal, že zaujatě poslouchá, ale ve skutečnosti se snažil zakrýt své tričko, oslavující Českou Republiku a Prahu. Robe, to nevadí. Já jsem stejně z Třince!


Rob, pokud je náhodou tajně Pražák a tričko má poukazovat k jeho vlastenectví, určitě pochopí a omluví že jsem jej v tomto článku použila jako personifikaci nespravedlnosti světa. Nic osobního v tom není!

Jak se vítají prváci

U nás na gymplu jsme vždycky sledovali bažanty a komentovali, jak jsou každým rokem mladší a mladší, a pořádali jsme ožíračky pod názvem Bažantnice, kde bažanti pochopitelně neměli co dělat. Na Divadelní fakultě JAMU pak prváky čeká(vala - RIP Dalibar!) první návštěva Dalibaru a (mírně potupné) zjištění, že se tam opravdu neříká „Dobrý den“, nebo kupříkladu naše uvítací akce Tour de beer, která si mimo jiné klade za cíl to, aby další den všichni prváci chyběli na první přednášce Dějin světového divadla, nebo aby v jejím průběhu aspoň jednou šli zvracet na záchod. Větší univerzity snad ještě mají některé své masovější akce na začátek semestru. (A pak jsou tady Prvákoviny a podobné akce jednotlivých univerzit, které jsem nikdy nezažila, ale představuji si, že nabízejí neformální seznámení s průběhem studia a spolužáky v prostředí hor a luk, které můžete pozvracet a nic se nestane)
Možná dostanete desetikorunovou slevu na bažantnici (kam nejste zváni), možná vám starší spolužáci koupí uvítacího panáka, možná se dostanete zadarmo do klubu, kde byste normálně zaplatili stovku. Dost možná budou lidé ve městě oplývat přísnými pohledy a vráskami mezi obočím, protože jste další z těch beznadějných zevláků, co sem akorát přijeli dělat bordel.


Cardiff oproti tomu vnímá prváky jako nové potenciální rozhazovače peněz náhodnými směry a dlouhodobou investici. Protože se jedná o větší město se spoustou nejrůznějších podniků, které mohou být pro studenty zajímavé (některé méně, některé více) je pochopitelné, že každý z nich vás potřebuje přesvědčit, že ten jejich je rozhodně nejlepší. A právě od toho je Fresher's week.
Pořádá váš klub party? → „Welcome, freshers“ party!
Chcete doprodat letní zboží ve vašem obchodě? → Fresher's sale!
Prodáváte nápoje? → Fresh fresher's drink!
A tak dále. Myslím si, že zdejší podniky již mají dost zkušeností a jsou v tom zatraceně dobré – prostě vědí.
Nejjednodušší a zároveň nejsložitější to mají bary a kluby – všichni prváci chtějí chlastat ale zároveň to všechny kluby moc dobře vědí, takže začíná marketingový boj! Letáčky jsou téměř k ničemu, pokud nemají svou speciální funkci: Vstup s tímto letáčkem zdarma? Trošku fádní. Speciální ceny pro studenty? To zní líp, ale ve zdejších končinách taky dost profláknuté. Happy hour – drinky za 1 libru? Jo, ale časem stejně půjdou někam, kde je to sice dražší ale hezčí. Knížečka se slevama? Now this one is wicked! než ji stihnou vyčerpat, zvyknou si tady chodit - a víme, že zvyk je železná košile.
Druhou metou je obdarovávání. Pamatujete si, jak jste se na Gaudeamu šli informovat o programech Univerzity obrany jenom proto, že měli STŘÍBRNOU propisku? Cardiffské kluby mají zřejmě více peněz, než UNOB anebo (a to spíš) počítají s tím, že jim to stejně všecko vrátíte v propitých poundech. A ono asi jo… Spousta propisek, placky, superpevné plátěnky (opravdu jsem za papírovou tašku v Primarku zaplatila půl libry?!), hrníčky (ach, jak ví, že trpím potřebou vlastnit hrníček, který bude jenom můj!), kalendáře, otvírák na klíče (ve tvaru kytary!!!), pláštěnky – a to nepočítám všechna lízátka a bonbony, které padly za vlast dříve než bych si všimla, který podnik podporují. Můj nejoblíbenější marketingový tah byl však Redbull, na kterém je napsáno „Ukaž mě na baru a dostaneš vodku zdarma“. V tom baru jsem už byla, leč Redbull ještě nevyužila, ale do osmi do večera si tam můžete dát cokoliv za studentskou (=poloviční) cenu.
Kromě klubů a barů se tady však o slávu pere spousta jiných podniků, organizací a lidí. Máte-li kamaráda, co se zajímá o rozličné problematiky a přilepíte se na něj, máte za chvíli v tašce taky klíčenku od chiropraktika, záchrannou kartičku od policistů, magnetku cestovní agentury nebo třeba tričko a iontový nápoj z posilovny (nesmějte se.). Pochopitelně chození po stáncích není jen tak – chce to taky trochu oddechu a posilnění a Cardiffští to vědí. Celodenní cukrová vata nebo sladký popcorn (pokud budete předstírat zájem o Glee club, máte taky možnost získat popcorn s příchutí skořice!), čerstvé (pochopitelně, je to fresher's week...) minitortilly s kuřecím masem a libovolnou omáčkou, ochutnávková porce čínských nudlí, Starbucks mocha frappuccino (co to sakra znamená?!) velikosti panáka, chipsy a džusy nejrůznějších příchutí…
Před týdnem jsem si hrála na hrdinu, který se rozhodně nenechá oblbnout Coca Colou zdarma, nynější situace ovšem byla úplně jiná! Připadalo mi, že obcházet tyto stánky a plnit nové tašky novými věcmi byl tak trochu způsob, jak se začlenit do chodu univerzity, jinak to prostě nešlo! Věcí byla spousta a stoprocentně jsem nezvládla catch'em all, ale i tak myslím, že suvenýrů mám již teď až až! Trošku podniky podezírám, že část jejich úspěchu spočívá paradoxně v jakési skryté reklamě – nahrnout toho tolik, že bude těžké se v tom všem vyznat, ale kdesi v podvědomí zůstanou všecky ty obrázky a loga a pak, až jednou budu procházet Cardiffem a budu mít neutišitelný pocit, že prostě potřebuju jít do tohohle electro-dubstep doupěte, vím, odkud bude pramenit! Abych se mu ale vyhnula, snažila jsem se udělat si ve všech těch věcech pořádek - rozuměj převést z podvědomí do vědomí - prohlédnout si je, ty zbytečné vyhodit a ty, co by se mohly hodit nevyhodit. Uklidit, roztřídit, používat, schovávat, sníst, …

V pátek jsme s Erasmáckou skupinkou šli do školního bistra na fish and chips, poté jsme plánovali naposledy si užít cukrovou vatu a popcorn a co se nestalo – po stánkařích ani vidu ani slechu. Na sterilní chodbě zůstala jenom velká balónková brána a dvě pracovnice univerzity, které ji likvidovaly (tu bránu, ne univerzitu). Zvuk praskajících balónků se odráží od obrovského prostoru – strop je v hale protažený přes všechna podlaží až nahoru – zní to trochu jako válečné bombardování a trochu jako ta kocovina po Tour de beer!

Jak jsem se zbavovala želé

Potom, co se mi podařilo najít Lidl, nakoupit vše potřebné, objevit centrum-centrum a ukázat svůj byt rodičům přes Skype jsem měla pocit, že teď už nic nemusím… jen si užívat toho všeho nově nabytého…
No a pak mi došlo, že v pondělí začíná škola.

Velmi šprťácky jsem si v neděli večer nachystala blok a propisku, umyla lahev na pití, čtyřikrát zkontrolovala v kolik mám kde být a brzy zalehla do postele. Ačkoliv sraz byl až v jedenáct, vstala jsem v osm, abych měla klid. Začala jsem duševní hygienou: Udělala jsem několik pozdravů slunci, které stejně nehřálo, poprvé jsem si umyla hlavu v naší sprše a pořádně u toho pocákala podlahu, do ovesné kaše jsem si nasypala nové oříšky a rozinky z Lidlu a uvařila si čaj. A pak jsem si zhruba další hodinu usilovně přála, ať mé vlasy uschnou nějak reprezentativně, neboť kromě kokosového oleje a laku v mém bytě není nic, co by jim mohlo pomoci (jo, ještě nůžky a gumičky – jenže první den jsem pochopitelně chtěla všechny okouzlit svými loknami!).
Následovalo symbolistické ladění designu: oblíbené kalhoty, tričko z Barcelonského sekáče, náušnice, co jsem dostala od Leni na Vánoce a moje česká zbraň – řetízek se slovem ČILOST, který jsem dostala od Maki při příležitosti opouštění naší republiky. Snad abych nezapomněla na češtinu a taky na to, být čilá! Deodorant, parfém a po chvilce přemýšlení jsem uznala za vhodné také zvýraznění řas. Popáté a pošesté jsem zkontrolovala svůj timetable a vyrazila.
Venku mrholo-pršelo. Přesně to počasí, kdy s deštníkem jste za debila a bez něj mokří. Přikryla jsem si hlavu kapucí s doufala, že to mé relativně dobře vypadající vlasy přežijí a že vrstva řasenky, která ze mě měla udělat kočku, ze mě neudělá během cesty pandu. Panebože, až teď zpětně vidím JAK MOC mi záleželo na tom, vypadat dobře!
Mé spolubydlící trávily poslední dny před začátkem akademického roku v práci, aby měly z čeho žít a pít (pokud tedy vůbec pijí), moje víno sponzoruje Erasmácké stipendium a tak jsem posledních několik dní trávila převážně sama na bytě, často v posteli a s knížkou (a vínem). První den byl proto dost velký šok!

Školu jsem našla, dokonce i s jejím předním vchodem. Byla jsem tam raději o padesát minut dřív. Vešla jsem dovnitř a ocitla se v americkém filmu. S britskými herci. Ve velšském jazyce. Všude byla hudba, balonky v barvách univerzity, členové studentského klubu v tričkách barev univerzity, cukrová vata (ne v barvách univerzity), popcorn a letáky s miliony souhlásek. Jo a taky příšerně moc lidí. Doufala jsem, že Erasmus meeting je třeba v prvním patře (to jsem ještě nevěděla, jak vágní pojem je „první patro“ – záleží, zda se jedná první patro A, B, C nebo D - a to fakt není sranda), ale jak mladá studentka, tak starší pracovnice univerzity (obě v univerzitních tričkách) mi potvrdily, že mám tady někde počkat. Protože jsem stále měla asi tak čtyřicet minut, pokoušela jsem se tedy procházet chodbou, kde bylo odhadem sto nebo více lidí a čekala, zda mi někdo něco nedá, neřekne, nenabídne, neporadí – ne… Pouze jednomu stánkaři jsem vysvětlovala, co znamená ČILOST na mém krku. Fajn. Doufám, že má zdejší personál čich na Erasmáky, protože tady někde může být kdekoliv a může tam stát stát kdokoliv.

Pak se ke mně přilípla Jenny (kterou jsem ještě do včerejška nazývala Denny): „Hi. Are you an Erasmus student as well?“. Jo! Jsem! Jenny je také erasmačka, je z Irska a už stihla vysomrovat jednu reklamní tašku. Taky bych chtěla jednu reklamní tašku… A Jenny říká „No problem, let's go!“. Chvíli posloucháme kluka v džínové košili a červené čepici cosi říkat se silným velšským přízvukem – občas přikývnu a řeknu „Yea“ nebo „Okey!“ - a v další chvíli už mám na rameni super tašku baru Gwdihw (prý to znamená velšsky sova). Před dalším z pracovníků univerzity se při small-talku zmíníme o tom, že jsme erasmačky a za chvíli k nám přivádí další a další lidi, od kterých tuto informaci také stihl nenápadně vyzvědět. Najednou je nás tolik, že už skoro není možné pamatovat si všechna jména, přichází si nás vyzvednout Erasmus koordinátorka (a mimo to také učitelka v kurzu Theatre and Drama) Marta a odcházíme do vedlejší budovy. Po cestě nechtěně šlápnu na nohu klukovi, kterého ještě neznám. „Sorry!“, řeknu a on odpoví „What's your name?“. Tak tomu říkám true erasmus spirit.

Po krátké schůzce, během které se nám (tedy hlavně mým erasmospolužákům) představí vedoucí všech možných oborů se máme každý individuálně jít domluvit s tím svým. Vytvoří se skupinky studentů médií, žurnalistiky, fotografie a dalších oborů, a já, samotný divadelník, jdu za Martou, která mi sděluje, že mé dokumenty jsou v pořádku, předává mi program prvního týdne pro obor Theatre and drama a doporučuje mi, zapojit se do všeho, co bude možné. Fair enough, vše potřebné tedy vím a odcházím z místnosti jako první. Podle programu mám dvě hodiny, než začne informativní schůzka ohledně workshopů. Stojím sama na chodbě a pomalu mi dochází, že jen co jsme se s erasmákama poznali, už se naše cesty rozcházejí a taky že na nikoho z nich nemám kontakt a že jsem tedy zase sama. Protože to je dost na nic pocit, rozhodnu se počkat na chodbě, až někdo další opustí místnost a zároveň začínám fungovat jako záchodový navigátor. Poté co ukážu asi třem Němkám cestu na dámy mi jedna z nich řekne, že se vrací zpátky do první budovy a tak jdu s ní. Ukáže se, že má také spoustu času, rozhodneme se tedy navštívit spolu poprvé školní bufet (a já si poprvé kupuji kávu, neboť malé jídlo s kávou mě tady vyjde na 2,5 libry – a to se vyplatí), projdeme se „hlavní třídou“ a posbíráme další reklamní předměty, vyměníme si kontakty a já s dobrým pocitem získání prvního potenciálního kamaráda na pivo odcházím na první schůzku mého oboru.

S asistencí úsměvavé slečny v univerzitním tričku nacházím místnost CA D107. Je v ní asi čtyřicet lidí – většina v černých legínách a černém tričku, boty mají v rohu místnosti a v malých skupinkách se mezi sebou baví. Začínám tušit, že nejde jen o informativní schůzku a než se naděju, setřepávám imaginární želé ze svých prstů, rukou, nohou a nakonec z celého těla, kryju se svým štítem před svou bombou, vymýšlím co všechno může být deštník a během toho se pokouším porozumět všem těm rodilým Velšanům, Angličanům, Skotům a kdovíkomu ještě. A uvědomuju si, že ač jsem byla ve svém želé spokojená a klidně bych v něm zůstala, je to vlastně hrozně super pocit dostat se z něj ven.
Tak jsem se první den vytřepala z želé a spadla do vody.
Teď zbývá už jen neutopit se!

Jak mi je zima

První den jsem ještě obědvala na okně a pila studenou vodu z kohoutku a pak najednou druhý den ležím v pět odpoledne v posteli, zabalená do peřin, zadržuji moč a odkládám socializování se se spolubydlícíma, protože prostě nedokážu vylézt. Na prsty na rukách a nohách je mi zima i v peřině, koukám se na ty dvě a půl decky meruňkovice, co jsem si tady propašovala a říkám si ještě ne. Vstanu a jdu si udělat čaj. V kuchyni potkám Magdu, ptá se, jak se mám. Říkám, že mi je vlastně trochu zima. "Vážně?! Když už jsme u té zimy…" Magda mi vysvětluje, že přes zimu (a tím myslí roční období) si každý topí jen ve svém pokoji a společné prostory se netopí, aby se ušetřilo. Jedním dechem dodává, že někdy to je hrozné. Super, jdu zpátky do postele. Prsty objímám čaj a koukám před sebe, protože se na nic jiného nezmůžu. A připadá mi to vlastně dost absurdní, neboť je teprv půlka září a já tady mrznu. Ha ha ha.

Nadcházející den jsem se opět probudila do studeného rána. Pokaždé vypnu budík a spím asi ještě třičtvrtě hodiny, protože se prostě do té zimy neumím vyhnat. Jsem zvědavá, jak to bude fungovat, až začne škola... Toho dne jsem ale přes dveře viděla silné sluneční světlo. Otevřela jsem tedy a měla pocit, že je tam tak o deset stupňů víc, než doma! Tedy aspoň více, než v mém pokoji. A pak mi to dochází. Proč mám tak tmavý pokoj? Co dává světlo? Nedává to nááhodou i teplo? Na můj pokoj totiž z žádné strany nesvítí slunce. Okno, které je do dvorku je neustále ve stínu ostatních zdí okolo. Ve snaze uchlácholit se, si říkám, že mi tady aspoň nemá odkud foukat (za předpokladu, že vítr nenadfoukne ty zdi okolo – a to přece nemůže..?) a v zimě to ještě ocením.

Dobrá, mám ten nejstudenější pokoj v bytě! Proč je ale teď zima i v kuchyni a koupelně? Protože po celém domě jsou neustále otevřená okna. Ano, na slunci venku sice teplo je, ale objektivně bych řekla, že teplota ve stínu by měla být nižší, než ta, co máme doma. Taky mám ráda čerstvý vzduch, ale nemusí být přece pootvírána všechna okna celý den i celou noc? Zkusila jsem zavřít okno v kuchyni. Neprošlo. Když jsem šla kolem příště, bylo zase otevřené… PROČ?!

Chápu to v koupelně, kde je vlhko a je třeba větrat, vzpomeňme na nápis Took a shower? PLEASE open the window. Ale proč kuchyň? Rozumím rychlému vyvětrání po vaření. Ale zas tak moc, aby bylo okno otevřené celý den, se tady nevyvařuje! Kromě toho je otevřeno i v jídelně, kde jsem – kromě Rosamond, chystající mi smlouvu první den – ještě nikdy nikoho neviděla. Nevím. Asi potřebuju více vysvětlujících áčtyřek.

Cooking? PLEASE open the window.

Just poured a milk on your cereal? PLEASE open the window.

Having a nice day? PLEASE open the window.

Just cut yourself while preparing a dinner? Why not open the window?

Having a bad day? You know what will cheer you up...

A moje oblíbená by byla tato:

Burned your tea? Open the window.

Budu si tyto cedulky představovat, abych neustále nemusela přemýšlet, proč je pořád otevřeno. Pravděpodobně to ale bude kvůli tomu zatuchlému pachu v bytě… Ten možná oknem vyženeme (na chvíli), zimu ale ne.

Nakonec nezbývá, než si na ni zvyknout a čerpat výhody zimy:

Díky zimě mohu neustále plavat ve svém oblíbeném obrovském darovaném svetru s nápisem LOVE/PEACE, který je na mě příliš odvážný na to, abych jej nosila ven.

Díky zimě mohu pít horké nápoje jako čaj a káva více než je obvyklé.

Díky zimě mi připadá v pořádku pít alkoholické nápoje osamotě.

Díky zimě mohu mít otevřenou lahev vína (ještě to nezvládám na jeden zátah) několik dní prostě na stole v pokojíčku – jako v ledničce.

Díky zimě mohu neustále větrat, protože to je vlastně už úplně jedno.

Díky zimě (stav teploty) se těším na zimu (roční období), až se začne topit.

Díky zimě se moc nepotím a konečně cítím rovnováhu mezi svou vnitřní a vnější čistotou.

Díky zimě na mě občas přijde chuť trochu si zacvičit, abych ve svém těle rozproudila krev.

Okej, tohle se stalo jen jednou, ale tak trochu doufám, že když toto tvrzení zveřejním, budu se cítit zavázána následovat jej…

Díky zimě necítím, jak mě péra postele tlačí do páteře protože

díky zimě se mi prostě pohádkově spí. Mám takovou tu obrovskou peřinu pro dva, která mě vždycky pěkně štvala, ale teď už rozumím. Vůbec není pro dva!

Díky zimě se můžu ztratit v peřině, schoulit se do klubíčka a šušňat si ve svém pohodlíčku... a to kdykoliv během dne!

Říká se, že člověk má poznat svého nepřítele a držet si jej blíže u těla, než své přátele. 

Well, zimo, nice to meet you!

Jak jsem hledala Lidl

První den se mi nepodařilo koupit téměř nic, co jsem chtěla. Tuto skutečnost jsem však pochopitelně nechtěla přiznat před svýma spolubydlícíma. Tedy ano, ale jen částečně, ideálně by to mohlo znít nějak takhle: „Jooo, trošku jsem se ztratila, ale všecko je v pohodě, něco jsem nakoupila a vůbec to nebylo odpoledne úplně v prdeli, ale ještě mi něco chybí, proto půjdu dneska nakupovat ještě jednou.“ Takže jsem se před nimi zmínila o návštěvě obchodů Tesco a Sainsbury's. Řekly mi, že jsem navštívila ty dražší… A doporučily dva levnější obchody – jméno jednoho jsem si nezapamatovala, ale ten druhý byl zaručeně Lidl. Další znamení byl skype rozhovor s mým spolužákem Fílou, který je právě v Irsku a mimo jiné tam tráví čas rozplýváním se nad chedarem právě z irského Lidlu.

A bylo to tam. Na mapě jsem si našla ten nejbližší Lidl od mého bytu a vyrazila! Bylo to na druhou stranu, než je centrum, takže jsem mohla objevit úplně novou trasu. Byl krásný slunečný den, kabát zůstal v tašce, připadalo mi, že znovu nabývám svého Cardiffského sebevědomí a těšila jsem se do Lidlu jako malé dítě. Šikovně jsem prokličkovala parkem, přešla most přes koleje a kráčela po ulici plnou anglických cihlových baráčků, stačilo už jen odbočit doprava, trošku se proplést pěším chodníčkem a dorazit k Lidlu. Fakt, že jsem odbočku minula protože to přece nemůže být ona, pominu, když jsem se prostě po nějaké době dostala k onomu chodníčku, kterým se už jen stačilo proplést, zjistila jsem, že je z důvodu rekonstrukce uzavřený. Skvělé. Takový kousíček před cílem! Spolkla jsem všechny nadávky, zahnala černé myšlenky, snažila si nedělat o Cardiffu obrázek města, kde se furt něco rekonstruuje.
Vzpomněla si na frázi, kterou řekla Rosamond, když se Magda omlouvala, že musí odběhnout do kuchyně „Oh, yes, you're burning your tea!“
Magda si vařila oběd.
A Rosamond to věděla.
Tak nějak si představuji anglický suchý humor.

S odhodláním, že si tedy rozhodně nenechám nikým pálit svůj čaj jsem se rozhodla obejít blok a dorazit k Lidlu z druhé strany. Bylo hezky a tak mi to vlastně vadilo jenom z principu. A i na ten jsem brzy zapomněla. Ale jenom na chvíli. Dorazila jsem totiž k Lidlu z druhé strany a s zjistila, že ta rekonstrukce, kvůli které jsem nemohla uskutečnit svou původní cestu, je rekonstrukcí právě onoho ...Lidlu.

Vlastně jsem to trochu čekala, co jsem ale nečekala bylo, že ve chvíli, kdy se budu otáčet na podpatku na mě začne pořvávat někdo z druhé strany ulice. Nerozumím. Naznačuji, že nerozumím. On naznačuje, ať počkám. Když přejede auto, člověk přejde silnici za mnou a na mou otázku „What did you say?“ říká „I said How are you?!“ Nastala chvilka trapné konverzace o tom, co tady dělám jak jsem chtěla jít do Lidlu a teď půjdu asi domů. Muž se směje, pak se mi představí a podle všeho mě začíná na mé cestě doprovázet.
Jmenuje se Albeat, žije tady dva roky a přistěhoval se z Francie. Je to černoch v bílé teplákovce s obrovským křížem na krku. V ruce má igelitový pytel věcí, které koupil na trhu, který se jmenuje Sunday market, ale probíhá i v sobotu. Albeat si tam dnes koupil boty a nějaké oblečení. Nese to, jako by to byly odpadky. Potřebuji, aby mi zopakoval skoro každou větu, kterou řekne a on se tomu hrozně směje a diví se, jak to, že tak dobře mluvím a špatně rozumím. Vole! Když jsem dělala Erasmus language test, měla jsem z poslechu nejlepší výsledek! Ještě horší než toto posmívání však začne být to, když začne neustále opakovat, jak beautiful jsem a jak bychom spolu někam měli zajít. A pak přijde obávaná otázka „Do you have a boyfriend?“ Nejprve chci odpovědět po pravdě, pak si ale vzpomenu na Barcelonu, kde jsem časem zjistila, že co se týče této otázky, je někdy opravdu lepší zalhat. Ve snaze zakrýt své příliš dlouhé přemýšlení, během kterého se ve mě pere pravdomluvnost a chuť dojít domů sama, ze mě nakonec vypadne „Well… not here!“ což je snad vůbec to nejhorší, co jsem mohla říct (jestli někoho napadá něco horšího, sem s tím - pro příště!). S Albeatem se loučím na křižovatce, protože se opravdu chci vrátit stejnou cestou, jakou jsem přišla. Beru si jeho číslo s tím, že se mu třeba ozvu (neozvu) a dělám, že nerozumím jeho otázce „Can I kiss you?“ Odcházím s letmým zvednutím ruky.
Po cestě si uvědomuju, že mi během deseti minut známosti nabídl v tomto pořadí: doprovzení do druhého Lidlu, pozvání domů, rande, chození, telefonní číslo a pusu. Myslím, že jsem si z nabízeného zvolila tu nejlepší variantu - protože do Lidlu snad umím trefit sama, ne!
Přemýšlím, jestli to na některé holky opravdu funguje. A přemýšlím, jaké je teď asi počasí v Barceloně.
Nakoupím si v Tescu express před naším bytem. V tu chvíli je mi upřímně jedno, že je tam všecko krapet dražší.

Jak jsem odolávala Coca Cole

Svůj první celý den v Cardiffu jsem si naplánovala procházku směrem do centra během které uvidím budovu své školy, nakoupím vše důležité k životu na novém místě a ještě si prohlédnu město. Kolem školy jsem se prošla, ačkoliv google mapy to vzaly nějak divně a tak jsem se ocitla na parkovišti, které je podle mě spíš za školou, než u jejího vchodu. Jako člověk, neustále odepínající a zapínající svůj kabát tak rychle, jak se mění počasí, jako člověk neustále hledající svou pěšinku, která se už navždy ztratila ve větru (mám pocit, že Velšany vítr necuchá…), jako člověk neustále koukající do svého mobilu a pak kolem sebe, jako tento absolutně nemožný exemplář turisty, snažící se tvářit, že není turista, jsem se rozhodla prostě tou zadní cestičkou kolem školy projít a neobcházet ji zblízka a nehledat vchod. Ještě bych potkala někoho důležitého! But still: škola checked – tak napůl.

Po cestě dál do centra jsem si uvědomila, že jsem docela hladová a začala jsem si myslet na Barcelonské bary, kde dostanete café con leche (kávu s mlékem) a pečivo za euro šedesát. Něco podobného tady musí být. Po prolezení dlouhé ulice, kde nebylo vůbec nic, jsem konečně narazila na něco, co vypadalo jako blížící se centrum. Velký stánek COCA COLA ZERO a spousta Velšanů, postávajících kolem něj s malinkými plechovkami nejnovější Coca coly Zero. Ani náhodou, borci! To známe, nula cukru ale tuna náhradních sladidel. Já si najdu nějakou skvělou kávu se sendvičem a budu mnohem víc happy, než vy! Po jeho pravé straně to vypadalo na centrum-centrum a vlevo Tesco! V té chvíli jsem byla tak hladová, že jsem se rozhodla koupit si něco malého, abych měla energii na prolézání centra. Ve snaze vyhnout se drahým sladkým tyčinkám s nezdravými tuky (na které jsem stejně neměla chuť a s mou závislostí na sladkém je hloupost jíst jej když na něj nemám chuť!), všemu ochucenému pečivu, což není nic víc, než drahá bílá mouka a taky všem hummusům a bulgurovým salátům, ke kterým jsem neměla lžičku, jsem skončila se zlevněným kuřecím sendvičem. Trocha masa, mouka a palmový olej. Nebyla jsem šťastná, ale ani hladová! Kafe v krabičce ze supermarketu jsem ale odmítla. Místo toho jsem zavítala do vedlejší kavárny s odhodláním dát si taky ten velký kelímek kávy, jako mají všichni (asi to funguje jako megaprahová reklama). Espresso 1,70 liber. Ok. Učinila jsem rozhodnutí, že do kavárny tady půjdu jedině, kdyby mělo jít o rande a zároveň s láskou začala vzpomínat na dripper, zbytek kávy z Doubleshotu a termohrnek, co mám na bytě.

Mírně zkroušená z nedostatku kávy jsem si pro zlepšení nálady koupila aspoň sladkou tyčinku (!), po cestě zdvořile odmítla týpka s Coca colou a zamířila do centra. Asi tak pět kroků. Cesta uzavřená. Dobrá tedy Klid. Vrátím se a obejdu to. Po dvaceti minutách chození jsem zjistila, že cesta je uzavřená i tady. Kafe za 1,70 vlastně není zas ta moc! Bez připojení k internetu jsem hleděla do slepé google mapy a snažila se uhádnout, kudy jinudy ještě do centra… Zkusila jsem ještě jednu uzavřenou uličku a pak jsem, podle koncentrace červených a šedých cihel, obchodů a restaurací s černozlatými rádobystarobylými nápisy, zjistila, že jsem se konečně přiblížila centru! Chvíli jsem jen tak brouzdala, snažíc se najít to absolutní centrum-centrum. Snažíc se pochopit tohle město.
Je uprostřed kostel? Hrad? Náměstí? Velšan hrající na kytaru? Coca Cola stánek? 

Nechápu Cardiff.
A měla jsem zase hlad a žízeň. A bolela mě hlava a nohy a záda. Sedla jsem si tedy na chvíli na lavičku v parku, neúspěšně se snažila chytit wifinu, byla svědkem toho, jak jedna Velšanka vysypala celý obsah svého sendvičového boxu desítkám holubů, viděla jsem jednoho malého vrabečka, jak si také zvládl urvat drobeček pro sebe a pak jsem viděla obrovského racka, který si v půlce hostiny přiletěl, beze studu sezobal všecko, co tam ještě bylo, a odletěl. Vždycky jsem měla ráda racky, ale teď jsem se cítila tak nějak více spřízněná s vrabcem. Holubi se rozcházeli. Tak jsem šla taky. Po cestě jsem potkala další stánek s Coca Colou.

Když jsem čekala, až mi Velšan otevře tu gratis plechovku, připadala jsem si jako další, koho si Coca cola právě koupila. Ráda bych Velšanovi vysvětlila, že Coca colu vůbec nemám ráda, že jsem v Cardiffu první den a ještě jsem jej jaksi nedokázala ovládnout. 

Usrkávajíc Coca Colu Zero s aspartamem z reklamní plechovky, jsem cítila, jak kromě mého přesvědčení nepít Colu a podobné sračky mizí také bolest hlavy a všecko se najednou dá snést (důkaz, že to jsou v tom drogy!!!). S nově nabytou energií jsem ještě chvíli hledala centrum-centrum. Pak jsem se rozhodla, že bych tu trochu kofeinu, cukru sladidel a vody, co mám v sobě, mohla využít na hledání cesty domů. Podařilo se. Udělala jsem si skvělý oběd (akorát už bylo asi 5:30pm :)) a, světe div se, kávu jsem si nedala. Místo toho jsem si dala šlofíčka a nechala si zdát o tom, jak to zítra zvládnu líp…

Nákupní seznam: propiska, ubrus/podnos, utěrka, ručník, papuče, ponožky, květina, citrony, čočka
Koupeno: ponožky, citrony (!!!), med, sýr, skořice, bazalka, oregano, garam masala.
Ochutnáno: sendvič z Tesca, sladká tyčinka Naked Bar, Coca cola Zero, Welsh cake (Mouka, cukr, tuk a trocha rozinek. A je to výborné. Už vím, čím tady bud hřešit!)

Jak jsem si značkovala své teritorium

První, co mi po vstupu do mého nového bydliště proletí hlavou je, že vypadá lépe, než na fotkách. Hned další informace je důsledkem činnosti jiného smyslu. Kdyby se tak daly emailem posílat i vůně… Zatuchlý pach se line všude, nejvíc však v mém pokoji.

Položka do velkého nákupu: osvěžovač vzduchu nebo yankee candle… 

* po troše googlování aktualizuji možnosti: mísa s octem, slupky od citrusů, káva, máta nebo rozmarýn, oregano, tymián, majoránka a v neposlední řadě i levandule

Rosamond, paní domu, povléká postel a říká Magdě, mé polské spolubydlící, ať mi ukáže zbytek bytu. Procházíme tedy přes jídelnu do úzké koupelny a pak do kuchyně, kde se na nějakou dobu zastavíme u ledničky s tabulkou na uklízení. Magda vysvětluje, že minulí spolubydlící na uklízení kašlali a musela to pak vše dělat ona, proto nyní funguje tato tabulka. Tříděný a bio odpad se vyváží jednou za týden, směsný jednou za dva týdny. Začínám si všímat barevných nápisů formátu A4 v eurosložkách, které jsou rozmístěny v kuchyni a koupelně.

Cooking? PLEASE clean this area!
Took a shower? PLEASE clean the bath tub and open the window! 

Přestože Magda říká, že je na pořádek pes, nemůžu se ubránit jakémusi nečistému pocitu z toho všeho. Je to ten typ bytu, u kterého mě napadá, že by potřeboval generální úklid, vyházení, přeskládání a nahrazení některých věcí a byl by skvělý.
Magda tady žije dlouho a nejspíš ví, že tu šmouhu na koberci udělala včera, když tam nechtěně rozlila kafe a při první příležitosti se jí zbaví. Nemyslí si, jako já, že je to tisíce let zaschlá tělesná tekutina. Ví, že polička ve spíži je prostě zhnědlá působením světla a stáří a ani ji nenapadne, že by to byla stopa shnilého jídla, kterou prostě jenom nikdo nikdy nevyčistil. Na bytě v Brně máme na podlaze několik fleků, které vypadají jako špína, ale jsou to rýhy v dlaždičkách. Když to vím, nemám pocit života ve špíně, přesto když nás někdo navštíví, může mu to tak připadat. Já si ve svém Cardiffském bytě tedy zatím připadám jako návštěva. Vím, že dokud to tady celé neuklidím a nezjistím, která šmouha nejde umýt a který hrnec se jenom tváří mastně, nedovolím si připadat si tady jako doma. A to bez ohledu na to, že až to tam celé uklidím, bude to dost možná vypadat pořád stejně. Připadám si jako kočka, která musí označit své teritorium. Magda říká, že má ráda kočky.

Jak se na mě budou dívat mé nové spolubydlící, když první věc, co po příjezdu do bytu udělám bude, že jej celý vygruntuju?
Chce se mi to celé gruntovat?
Má to vůbec cenu?

Začala jsem tedy aspoň svým pokojem. Že jsem trošku na hlavu mi došlo až když jsem se přistihla, že myju okno (po tom, co jsem třeba taky utřela všechny skříňky zevnitř i zvenčí). Kolikrát jsem tohle dělala za své dvouleté žití na bytě v Brně? ...
Po svém pokoji jsem se vrhla na své poličky v kuchyni a s uspokojením zjistila, že hnědé fleky z nich JE možné umýt, dokonce jsem poprvé v životě beze strachu chytala pavouky za nožičky a vyhazovala je z okna – protože buď toto, nebo mi vlezou do kuskusu.
Když jsem hadicí od vysavače seškrabávala jiného seschlého pavouka ze stěny chodby, napadlo mě, že bych se o tyto perličky měla dělit. Jak tušíte, mé prostory jsou teď v rámci možností čisté, dokonce jsem už i vybalila všechny věci a mám před sebou první noc v mém pokojíčku.
Čekám, že mě další ráno probudí smrad zatuchliny smísený s „vůní“ prostředku proti šatním molům, proto budíka nenastavuji.

Dobrou první!