Na University of South Wales existuje obor Theatre and drama, na který jsem byla přijata. Myslela jsem, že jde o jakýsi všeobjímající obor a tím to hasne, ale jak jsem později zjistila (a až doteď vlastně pořád ještě dozjišťovávám), v rámci tohoto oboru je třeba zvolit si svou specializaci. Jelikož buď a) jsem lama a nejsem schopná si najít výčet těch to specializací na stránkách nebo b) na stránkách výčet specializací nemají, byla jsem nucena (a fakt jsem se bála, jakkoliv dobrá v angličtině mohu být) absolvovat telefonický rozhovor koordinátorkou Erasmu Martou, ve kterém mi měla o specializacích něco říct a doporučit mi, co by pro mě mohlo být zajímavé. Když na to došlo, Marta se mě sama od sebe (dobrá, možná četla mé CV) zeptala, zda ráda zpívám a jestli bych nechtěla navštěvovat module Music and performance. Jak je některým možná známo, ráda si pobrukuji, zpívám nebo řvu na celý barák když nikdo není doma, a někdy tajně sním, že to třeba jednou budu dělat i na veřejnosti ve větší míře než doteď. ANO, PROSÍM, JO CHCI pomyslela jsem si, a do telefonu Martě pronesla váhavé „Do you think I can do that?“ Yes she did a dále mi nabídla další dva zajímavě vyhlížející předměty – Storytelling a Contemporary theatre. Ani pod jedním z názvů těch tří předmětů jsem si vlastně neuměla reálně nic představit, a tak jsem si raději ve volných chvílích představovala sama sebe
Obraz se rozmazává, melodie utichá a vracíme se do reality – sladké a studené – po cukrové vatě a Cardiffu.
Fresher's week kromě toho, že oplýval množstvím jídla, pití a předmětů zdarma také nabízel speciální školní program prvákům. Vlastně byl tento týden jen pro ně a pro ostatní ročníky školní rok začínal až týden nadcházející. Pro studenty prvního ročníku oboru Theatre and Drama probíhal úvodní týden ve znamení poznávání pedagogů a spolužáků skrze workshopy. Nic z toho nebylo pro nikoho povinné, ale já jsem se pochopitelně zapojit chtěla (workshopy byly super, pokud se zrovna neimprovizovalo v angličtině, a aspoň mám povědomí o prvácích svého oboru).
Poslední den prvního týdne jsme měli druhé setkání s erasmáckou skupinkou. Řešily se konečné podoby našich rozvrhů. A zatímco zbytek erasmáků celý první týden nechodil do školy a řešil své problémy v rozvrhu, aby je v pátek vyřešil a podepsal learning agreement, já jsem si vesele chodila na workshopy (hrála si!) a žila v domnění, že v mém již podepsaném agreementu se nic měnit nebude. A ejhle.
Zjistila jsem, že na této univerzitě je opravdu problém být erasmákem na semestr. Vlastně byste to vůbec neměli dělat, protože s tím jsou akorát problémy. Tedy, kromě toho, že se mi dva předměty překrývaly jsem taky zjistila, že dva z těch tří předmětů jsou celoroční a není tedy možné udělat zápočet/zkoušku nebo whatsoever po jednom semestru. Tak já nevím, myslela jsem, že když mi to bylo doporučeno Erasmus koordinátorkou, která zároveň učí na oboru Theatre and drama, žádný problém nastat nemůže – bylo to moc naivní? …Marta mi vysvětlila, že u obou těchto předmětů je to nestandardní situace (super!) a že mám zkusit vysvětlit vedoucím oboru svou situaci a zeptat se, zda by to nějak nešlo. S vedoucím Contemporary theatre jsem se už poznala a zeptala se jej při setkání osobně – samozřejmě, šlo, nějak to uděláme. Vedoucího Music and performance jsem neznala a tak jsem mu napsala email, odepsal mi do pěti minut – nešlo a mám si zapsat něco jiného.
Takže tady skončila má pohádka o jazzu a vínu a nastartovaly se obranné mechanismy mé psychiky: Taková arogantní odpověď! Všichni se mi snaží vyjít vstříc a drahý pan Rob odpoví v jedné větě. Asi umělec s nosíkem nahoru, co? No to můžu být ráda, že mě tam nechce, beztak by to bylo úplně na nic. Jsem dobrá a nepotřebuju to studovat. Stejně nemám ráda muzikály.
:) no. Nutno říci, že nic z toho pochopitelně nebylo myšleno vážně a vlastně to chápu, jen mi to fakt bylo líto. Po chvíli hledání odstupu od svého rozhořčení jsem zjistila, že je vlastně fajn, že si můžu zapsat jinou specializaci (a že jich tam je!) a probádat to divadlo nějakým směrem, kterým jsem se předtím nevydala. (
O tom, co jsem si zvolila a jak to vlastně vypadá napíšu zas příště, jen chci pro svou satisfakci přidat ještě jednu malou muzikálovou perličku. Zbytek pátečního dne jsem strávila se studenty magisterského prvního ročníku – jen tak, abych je prý poznala, když jsem já sama taky v magistru (což jsem mimochodem právě poprvé napsala a vypadá to fakt děsivě). Magistry na jejich úvodní schůzce navštívili všichni pedagogové oboru (víte, kam tím mířím), aby se navzájem představili a zjistili, kdo ze studentů má jaké ambice a kdo z pedagogů je na co specialista. Mezi známými a neznámými osobnostmi jsem najednou zahlédla českou vlajku. Na něčím triku. CZECH REPUBLIC – Prague. Jeden z pedagogů oboru byl asi na výletě v Praze a přivezl si originální suvenýr. Nic proti, taky jsem sbírávala třeba trika Hard Rock café ale pobavilo mě to. Pak jsem pohledem přejela z trička na tvář a tu jsem už odněkud znala – viděla jsem ji přece to ráno na školním emailu. Mohla jsem se plést… ale nepletla, byl to vedoucí Music and Performance, Rob. Trochu jsem se na něj při představovacím ceremoniálu zaměřila a užívala si toho, že já vím a on ne! Byla jsem totiž až jako úplná erasmácká třešnička na konec. Třeba jsem si to jenom vsugerovala, ale mám pocit, že ve chvíli, kdy padlo mé jméno a rodná zem (informace, které jsem mu mimo jiné také psala do mailu), zkřížil si ruce na prsou a dělal, že zaujatě poslouchá, ale ve skutečnosti se snažil zakrýt své tričko, oslavující Českou Republiku a Prahu. Robe, to nevadí. Já jsem stejně z Třince!
Rob, pokud je náhodou tajně Pražák a tričko má poukazovat k jeho vlastenectví, určitě pochopí a omluví že jsem jej v tomto článku použila jako personifikaci nespravedlnosti světa. Nic osobního v tom není!
I hate Rob... :-(
OdpovědětVymazat