Jak jsem odolávala Coca Cole

Svůj první celý den v Cardiffu jsem si naplánovala procházku směrem do centra během které uvidím budovu své školy, nakoupím vše důležité k životu na novém místě a ještě si prohlédnu město. Kolem školy jsem se prošla, ačkoliv google mapy to vzaly nějak divně a tak jsem se ocitla na parkovišti, které je podle mě spíš za školou, než u jejího vchodu. Jako člověk, neustále odepínající a zapínající svůj kabát tak rychle, jak se mění počasí, jako člověk neustále hledající svou pěšinku, která se už navždy ztratila ve větru (mám pocit, že Velšany vítr necuchá…), jako člověk neustále koukající do svého mobilu a pak kolem sebe, jako tento absolutně nemožný exemplář turisty, snažící se tvářit, že není turista, jsem se rozhodla prostě tou zadní cestičkou kolem školy projít a neobcházet ji zblízka a nehledat vchod. Ještě bych potkala někoho důležitého! But still: škola checked – tak napůl.

Po cestě dál do centra jsem si uvědomila, že jsem docela hladová a začala jsem si myslet na Barcelonské bary, kde dostanete café con leche (kávu s mlékem) a pečivo za euro šedesát. Něco podobného tady musí být. Po prolezení dlouhé ulice, kde nebylo vůbec nic, jsem konečně narazila na něco, co vypadalo jako blížící se centrum. Velký stánek COCA COLA ZERO a spousta Velšanů, postávajících kolem něj s malinkými plechovkami nejnovější Coca coly Zero. Ani náhodou, borci! To známe, nula cukru ale tuna náhradních sladidel. Já si najdu nějakou skvělou kávu se sendvičem a budu mnohem víc happy, než vy! Po jeho pravé straně to vypadalo na centrum-centrum a vlevo Tesco! V té chvíli jsem byla tak hladová, že jsem se rozhodla koupit si něco malého, abych měla energii na prolézání centra. Ve snaze vyhnout se drahým sladkým tyčinkám s nezdravými tuky (na které jsem stejně neměla chuť a s mou závislostí na sladkém je hloupost jíst jej když na něj nemám chuť!), všemu ochucenému pečivu, což není nic víc, než drahá bílá mouka a taky všem hummusům a bulgurovým salátům, ke kterým jsem neměla lžičku, jsem skončila se zlevněným kuřecím sendvičem. Trocha masa, mouka a palmový olej. Nebyla jsem šťastná, ale ani hladová! Kafe v krabičce ze supermarketu jsem ale odmítla. Místo toho jsem zavítala do vedlejší kavárny s odhodláním dát si taky ten velký kelímek kávy, jako mají všichni (asi to funguje jako megaprahová reklama). Espresso 1,70 liber. Ok. Učinila jsem rozhodnutí, že do kavárny tady půjdu jedině, kdyby mělo jít o rande a zároveň s láskou začala vzpomínat na dripper, zbytek kávy z Doubleshotu a termohrnek, co mám na bytě.

Mírně zkroušená z nedostatku kávy jsem si pro zlepšení nálady koupila aspoň sladkou tyčinku (!), po cestě zdvořile odmítla týpka s Coca colou a zamířila do centra. Asi tak pět kroků. Cesta uzavřená. Dobrá tedy Klid. Vrátím se a obejdu to. Po dvaceti minutách chození jsem zjistila, že cesta je uzavřená i tady. Kafe za 1,70 vlastně není zas ta moc! Bez připojení k internetu jsem hleděla do slepé google mapy a snažila se uhádnout, kudy jinudy ještě do centra… Zkusila jsem ještě jednu uzavřenou uličku a pak jsem, podle koncentrace červených a šedých cihel, obchodů a restaurací s černozlatými rádobystarobylými nápisy, zjistila, že jsem se konečně přiblížila centru! Chvíli jsem jen tak brouzdala, snažíc se najít to absolutní centrum-centrum. Snažíc se pochopit tohle město.
Je uprostřed kostel? Hrad? Náměstí? Velšan hrající na kytaru? Coca Cola stánek? 

Nechápu Cardiff.
A měla jsem zase hlad a žízeň. A bolela mě hlava a nohy a záda. Sedla jsem si tedy na chvíli na lavičku v parku, neúspěšně se snažila chytit wifinu, byla svědkem toho, jak jedna Velšanka vysypala celý obsah svého sendvičového boxu desítkám holubů, viděla jsem jednoho malého vrabečka, jak si také zvládl urvat drobeček pro sebe a pak jsem viděla obrovského racka, který si v půlce hostiny přiletěl, beze studu sezobal všecko, co tam ještě bylo, a odletěl. Vždycky jsem měla ráda racky, ale teď jsem se cítila tak nějak více spřízněná s vrabcem. Holubi se rozcházeli. Tak jsem šla taky. Po cestě jsem potkala další stánek s Coca Colou.

Když jsem čekala, až mi Velšan otevře tu gratis plechovku, připadala jsem si jako další, koho si Coca cola právě koupila. Ráda bych Velšanovi vysvětlila, že Coca colu vůbec nemám ráda, že jsem v Cardiffu první den a ještě jsem jej jaksi nedokázala ovládnout. 

Usrkávajíc Coca Colu Zero s aspartamem z reklamní plechovky, jsem cítila, jak kromě mého přesvědčení nepít Colu a podobné sračky mizí také bolest hlavy a všecko se najednou dá snést (důkaz, že to jsou v tom drogy!!!). S nově nabytou energií jsem ještě chvíli hledala centrum-centrum. Pak jsem se rozhodla, že bych tu trochu kofeinu, cukru sladidel a vody, co mám v sobě, mohla využít na hledání cesty domů. Podařilo se. Udělala jsem si skvělý oběd (akorát už bylo asi 5:30pm :)) a, světe div se, kávu jsem si nedala. Místo toho jsem si dala šlofíčka a nechala si zdát o tom, jak to zítra zvládnu líp…

Nákupní seznam: propiska, ubrus/podnos, utěrka, ručník, papuče, ponožky, květina, citrony, čočka
Koupeno: ponožky, citrony (!!!), med, sýr, skořice, bazalka, oregano, garam masala.
Ochutnáno: sendvič z Tesca, sladká tyčinka Naked Bar, Coca cola Zero, Welsh cake (Mouka, cukr, tuk a trocha rozinek. A je to výborné. Už vím, čím tady bud hřešit!)