O myších a lidech je novela, ze které jsem
skládala ústní maturitu z českého jazyka! Tolik k reálnému
propojení názvu článku a mého života… Mohl by se ale taky
jistě jmenovat Mámo, táto, v komoře je myš nebo Tom a Jerry
story nebo Splašenej plyš, semišová myš, prostě jsme měli na
bytě myši a já se rozhodla nenechat si to pro sebe, protože, jak
se zdá, všichni slyší moc rádi, jak se občas nedaří. Obzvlášť
velkou radost z myší v mém současném doma měla moje rodina,
především mamka, která jistě vnitřně zajásala, že mi teď už
konečně dojde, že je svět nebezpečné místo a jediné řešení
je vrátit se zpátky do Třince, kde myši rozhodně nemáme. Myši
jsou téma, které nás všechny potenciálně může sbližovat…
vím, že jsou v kempu na Lipně, vím, že jsou v Cardiffu a teď už
vím, že jsou i na Novém Zélandu!, zdá se, že myši jsou všude
(kromě Třince, pochopitelně).
Etymologicky je myš velmi zajímavé slovo –
když Čech přemýšlí o myši, představí si myš-holku, protože
to je TA myš, zatímco v italštině je to il topolino – tedy TEN
myšák a tak jsme s Esther, mou italskou spolubydlící, strávili
několik chvil přemítáním nad tím, jakého pohlaví je asi ta
naše myš. Než jsme zjistili, že jich je víc. Čímž se
dostáváme k angličtině, kde je jednotné číslo mouse a množné
mice. Jednoduché… ale když o myších mluvíte několik desítek
minut každý den, začne se to plést. A tak pak řeknete třeba, že
jsme do pastí chytili MICE místo MOUSE a všichni spolubydlící
začnou vzrušeně debatovat o tom, kolik se jich teda chytlo…
jenom jedna, pardon. No a množné číslo v češtině je tak super,
že se o tom dokonce dá najít
článek: http://www.mojecestina.cz/article/2016031610-cestina-letem-svetem-jak-sklonovat-slovo-mys
Takže, beru na vědomí, že 7. pád množného
čísla je s myšmi. Nicméně, mě se líbí všechna ta další
roztomilá slova, jako myšami, myšima, myšmami a tak, takže pokud
je níže použiji, odpusťte mi to ale prostě nešlo jinak.
Jak to teda s těma myšmama vypadalo v praxi? Neb
stěny jsou u nás jako z papíru, zaslechla jsem jak jednoho večera
Esther zaklepala na dveře Steva a povídala něco o troubě…
zvědavě jsem tedy vylezla a zajímala se, co se děje. Esther
viděla v troubě myš. A tak jsme šli všichni tři do kuchyně a
asi hodinu jsme tam stáli – čtyři metry od trouby tři dospěláci
přemítali o jedné myši:
Je to myš nebo krysa?
Je v troubě?
Je
vůbec?
Musí zemřít?
A co by na to řekl Schrödinger?
Po této existenciální debatě jsem se nakonec
rozhodla otevřít troubu já a žádná myš tam nebyla. To by
Schrödinger nečekal… Spát jsme šli každý s něčím jiným –
Esther s tím, že úplně všechno své jídlo, včetně konzerv,
nacpala do ledničky a zapřisáhla se, že už nikdy nepoužije
troubu. Steve s tím, že následujícího dne koupí pastičky, já
s tím, že Esther je vášnivá Italka, která určitě jen přehání
a v troubě viděla něco jako tmavý odstín vzduchu. Následujícího dne
nicméně začala naše spolubydlovská facebooková konverzace
nabývat rozměrů detektivky o tom, kdy, kde a kým byla myš
viděna, různě po domě se začínají objevovat pastičky, spolu s
nimi také nové zprávy v konverzaci, které varují před tím, kde
pastičky jsou. Zbývalo jen doufat, že myš nehackuje náš
facebook, neb by se pak pastičkám snadno vyhnula. A asi
nehackovala, neboť hned prvního dne jsme do pastičky myš chytili…
na arašídové máslo… Samozřejmě né na moje, neboť když si
koupím arašídové máslo, perioda mezi plnou a prázdnou sklenicí
je žalostně krátká. Kdybych byla myš, jsem mrtvá jako první.
Ale myší nejsem, takže mě účinky závislosti na arašídovém
másle dostihnou až v delším časovém horizontu. Naštěstí…?
Otázka do pléna: Je lepší být mrtvá nebo tlustá?!
Když byla mlsná myš mrtvá, zjistili jsme, že
nebyla sama. Pískající zvuky jsme slyšeli stále, do pasti jsme
však už žádnou další nechytili. Trochu jsem se o myších vzdělávala a zjistila jsem, že pokud myši objeví novou dobrotu, pošlou pro ni
nejprve myš-průzkumníka a jestli se průzkumník nevrátí živ a
zdráv, další myši se dobroty nedotknou. Myši zkrátka nejsou
hloupé - to mě by před arašídovým máslem nezastavilo nic.
A pak jednoho večera sedím u stolu, úplně
normálně si hraju na ukulele a periferním viděním zahlédnu MYŠ
JAK SE PROTAHUJE DÍROU PODE DVEŘMA A MIZÍ POD POSTEL, WTF?!!
Super. Takže opravdu existují. Co uděláte v takové situaci?! Já
jsem odložila ukulele a potichu (jako myška) vyšla na chodbu. Tam
jsem stála tak dlouho, dokud nešla kolem Esther. Řekla jsem jí,
co se stalo a tak jsme tam stály dvě. Pak přišel Rameez a stáli
jsme tři. Po poradě jsem se rozhodla umístit do pokoje pastičku,
jít se navečeřet a osprchovat, prostě dát myši prostor pro
soukromou smrt dle vlastního gusta. Když jsem se za hodinu vrátila,
pastička byla samozřejmě prázdná. Ale aspoň můj špatný pocit
z toho, že je v mém pokoji stoprocentně myš, zmizel. Teď to bylo
padesát na padesát! Uznávám, že to nebyla úplně nejhezčí noc
– nikdy předtím jsem si nevšimla, jak mi vrže postel… Rameeze
se mě další den, místo přání dobrého rána, zeptal „KDE JE
MYŠ?“. Odpověděla jsem, že nevím, načež se zeptal, jestli je
v mém pokoji a já opět odpověděla, že nevím. Rameezova reakce
byla něco jako „Oh, shit.“ Připadalo
mi to trochu nekolegiální, neboť Rameez prostě doufal, že myš
(Či snad myši? Kdoví, kolik jich vlastně bylo...) zůstane navždy
u mě v pokoji a nepůjde do jeho. Ale taky mi to připadalo docela
zábavné a kdybych už neměla za sebou tu zkušenost s myší v mém pokoji, asi bych se obávala úplně stejně. Později toho dne jsem šla kolem jeho pokoje. V díře pode dveřmi měl nacpanou igelitku. Legenda praví, že myši nemají kosti a jsou to prakticky hadi. Tato informace alespoň tou dobou naším domovem putovala a tak byla igelitka pode dveřmi vlastně úsměvná. (Možná taky proto, že jsem Rameezovi záviděla, že on myš v pokoji ještě nenašel.)
Někdy mezi tím vším náš bytový myšolovec Steve taky
posunul pátrání o level dál tím, že koupil a po domě
rozmístil jed. Vzdělávací okénko: Jed na myši funguje asi tak, že když myši vyšlou
průzkumníka, průzkumník se vrátí živ a zdráv. Dva dny
poté záhadně zemře. Mezitím se ale už jedu napapkají i další
myšky a je po nich. Tedy po jejich duších. Jejich těla někde
zůstanou. Pravděpodobně někde, kde je nikdy nenajdete. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ale mě se z
výše uvedených důvodů jed moc nepozdával. Já koupila myším
kuřecí paté a nastražila jej do pastičky u mě v pokoji.
Nechtěly… Steve mezitím bedlivě sledoval každou další tobolku
s jedem, která mizela u kuchyňské linky. Chvíli jsme čekali, než
odezní paranoia. Když jsme už dlouho neslyšeli žádné podivné
pískání ani neviděli žádnou myš, nenápadně jsme začali
přemisťovat produkty jako chleba a ovesné vločky ven z lednice.
Někdy tou dobou nás navštívila Evelyn, naše domácí, s tím, že
se jde teda podívat na ty myši. Stejně jako já se o myších
trochu vzdělala a zjistila, že myši nemají rády mátu. A
tak nám přinesla mátové aroma. Ne, díky, Evelyn, víš, my už
jsme je nechali brutálně vykrvácet. A tak se náš dům
pravděpodobně stal pohřebištěm. Nutno dodat, že jsem s myšmi(ma) soužila ráda. Na tu chvíli. Nyní mám pocit, že kdyby se to
nestalo, můj pobyt by byl o dost chudší. A také studna interních
vtipů s mými spolubydlícími by byla o něco mělčí. Zbývá jen
doufat, že se ty myši, které u nás přišly o život,
nereinkarnují do krys. Nebo tak něco. To bych si nepřála.
I když nepochybuju o tom, že by to zase byla
velká prdel!