úterý 14. února 2017

O myších a lidech

O myších a lidech je novela, ze které jsem skládala ústní maturitu z českého jazyka! Tolik k reálnému propojení názvu článku a mého života… Mohl by se ale taky jistě jmenovat Mámo, táto, v komoře je myš nebo Tom a Jerry story nebo Splašenej plyš, semišová myš, prostě jsme měli na bytě myši a já se rozhodla nenechat si to pro sebe, protože, jak se zdá, všichni slyší moc rádi, jak se občas nedaří. Obzvlášť velkou radost z myší v mém současném doma měla moje rodina, především mamka, která jistě vnitřně zajásala, že mi teď už konečně dojde, že je svět nebezpečné místo a jediné řešení je vrátit se zpátky do Třince, kde myši rozhodně nemáme. Myši jsou téma, které nás všechny potenciálně může sbližovat… vím, že jsou v kempu na Lipně, vím, že jsou v Cardiffu a teď už vím, že jsou i na Novém Zélandu!, zdá se, že myši jsou všude (kromě Třince, pochopitelně).

Etymologicky je myš velmi zajímavé slovo – když Čech přemýšlí o myši, představí si myš-holku, protože to je TA myš, zatímco v italštině je to il topolino – tedy TEN myšák a tak jsme s Esther, mou italskou spolubydlící, strávili několik chvil přemítáním nad tím, jakého pohlaví je asi ta naše myš. Než jsme zjistili, že jich je víc. Čímž se dostáváme k angličtině, kde je jednotné číslo mouse a množné mice. Jednoduché… ale když o myších mluvíte několik desítek minut každý den, začne se to plést. A tak pak řeknete třeba, že jsme do pastí chytili MICE místo MOUSE a všichni spolubydlící začnou vzrušeně debatovat o tom, kolik se jich teda chytlo… jenom jedna, pardon. No a množné číslo v češtině je tak super, že se o tom dokonce dá najít článek: http://www.mojecestina.cz/article/2016031610-cestina-letem-svetem-jak-sklonovat-slovo-mys
Takže, beru na vědomí, že 7. pád množného čísla je s myšmi. Nicméně, mě se líbí všechna ta další roztomilá slova, jako myšami, myšima, myšmami a tak, takže pokud je níže použiji, odpusťte mi to ale prostě nešlo jinak.

Jak to teda s těma myšmama vypadalo v praxi? Neb stěny jsou u nás jako z papíru, zaslechla jsem jak jednoho večera Esther zaklepala na dveře Steva a povídala něco o troubě… zvědavě jsem tedy vylezla a zajímala se, co se děje. Esther viděla v troubě myš. A tak jsme šli všichni tři do kuchyně a asi hodinu jsme tam stáli – čtyři metry od trouby tři dospěláci přemítali o jedné myši: 
Je to myš nebo krysa? 
Je v troubě? 
Je vůbec? 
Musí zemřít? 
A co by na to řekl Schrödinger?
Po této existenciální debatě jsem se nakonec rozhodla otevřít troubu já a žádná myš tam nebyla. To by Schrödinger nečekal… Spát jsme šli každý s něčím jiným – Esther s tím, že úplně všechno své jídlo, včetně konzerv, nacpala do ledničky a zapřisáhla se, že už nikdy nepoužije troubu. Steve s tím, že následujícího dne koupí pastičky, já s tím, že Esther je vášnivá Italka, která určitě jen přehání a v troubě viděla něco jako tmavý odstín vzduchu. Následujícího dne nicméně začala naše spolubydlovská facebooková konverzace nabývat rozměrů detektivky o tom, kdy, kde a kým byla myš viděna, různě po domě se začínají objevovat pastičky, spolu s nimi také nové zprávy v konverzaci, které varují před tím, kde pastičky jsou. Zbývalo jen doufat, že myš nehackuje náš facebook, neb by se pak pastičkám snadno vyhnula. A asi nehackovala, neboť hned prvního dne jsme do pastičky myš chytili… na arašídové máslo… Samozřejmě né na moje, neboť když si koupím arašídové máslo, perioda mezi plnou a prázdnou sklenicí je žalostně krátká. Kdybych byla myš, jsem mrtvá jako první. Ale myší nejsem, takže mě účinky závislosti na arašídovém másle dostihnou až v delším časovém horizontu. Naštěstí…? Otázka do pléna: Je lepší být mrtvá nebo tlustá?!

Když byla mlsná myš mrtvá, zjistili jsme, že nebyla sama. Pískající zvuky jsme slyšeli stále, do pasti jsme však už žádnou další nechytili. Trochu jsem se o myších vzdělávala a zjistila jsem, že pokud myši objeví novou dobrotu, pošlou pro ni nejprve myš-průzkumníka a jestli se průzkumník nevrátí živ a zdráv, další myši se dobroty nedotknou. Myši zkrátka nejsou hloupé - to mě by před arašídovým máslem nezastavilo nic.

A pak jednoho večera sedím u stolu, úplně normálně si hraju na ukulele a periferním viděním zahlédnu MYŠ JAK SE PROTAHUJE DÍROU PODE DVEŘMA A MIZÍ POD POSTEL, WTF?!! Super. Takže opravdu existují. Co uděláte v takové situaci?! Já jsem odložila ukulele a potichu (jako myška) vyšla na chodbu. Tam jsem stála tak dlouho, dokud nešla kolem Esther. Řekla jsem jí, co se stalo a tak jsme tam stály dvě. Pak přišel Rameez a stáli jsme tři. Po poradě jsem se rozhodla umístit do pokoje pastičku, jít se navečeřet a osprchovat, prostě dát myši prostor pro soukromou smrt dle vlastního gusta. Když jsem se za hodinu vrátila, pastička byla samozřejmě prázdná. Ale aspoň můj špatný pocit z toho, že je v mém pokoji stoprocentně myš, zmizel. Teď to bylo padesát na padesát! Uznávám, že to nebyla úplně nejhezčí noc – nikdy předtím jsem si nevšimla, jak mi vrže postel… Rameeze se mě další den, místo přání dobrého rána, zeptal „KDE JE MYŠ?“. Odpověděla jsem, že nevím, načež se zeptal, jestli je v mém pokoji a já opět odpověděla, že nevím. Rameezova reakce byla něco jako „Oh, shit.“ Připadalo mi to trochu nekolegiální, neboť Rameez prostě doufal, že myš (Či snad myši? Kdoví, kolik jich vlastně bylo...) zůstane navždy u mě v pokoji a nepůjde do jeho. Ale taky mi to připadalo docela zábavné a kdybych už neměla za sebou tu zkušenost s myší v mém pokoji, asi bych se obávala úplně stejně. Později toho dne jsem šla kolem jeho pokoje. V díře pode dveřmi měl nacpanou igelitku. Legenda praví, že myši nemají kosti a jsou to prakticky hadi. Tato informace alespoň tou dobou naším domovem putovala a tak byla igelitka pode dveřmi vlastně úsměvná. (Možná taky proto, že jsem Rameezovi záviděla, že on myš v pokoji ještě nenašel.)

Někdy mezi tím vším náš bytový myšolovec Steve taky posunul pátrání o level dál tím, že koupil a po domě rozmístil jed. Vzdělávací okénko: Jed na myši funguje asi tak, že když myši vyšlou průzkumníka, průzkumník se vrátí živ a zdráv. Dva dny poté záhadně zemře. Mezitím se ale už jedu napapkají i další myšky a je po nich. Tedy po jejich duších. Jejich těla někde zůstanou. Pravděpodobně někde, kde je nikdy nenajdete. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ale mě se z výše uvedených důvodů jed moc nepozdával. Já koupila myším kuřecí paté a nastražila jej do pastičky u mě v pokoji. Nechtěly… Steve mezitím bedlivě sledoval každou další tobolku s jedem, která mizela u kuchyňské linky. Chvíli jsme čekali, než odezní paranoia. Když jsme už dlouho neslyšeli žádné podivné pískání ani neviděli žádnou myš, nenápadně jsme začali přemisťovat produkty jako chleba a ovesné vločky ven z lednice. Někdy tou dobou nás navštívila Evelyn, naše domácí, s tím, že se jde teda podívat na ty myši. Stejně jako já se o myších trochu vzdělala a zjistila, že myši nemají rády mátu. A tak nám přinesla mátové aroma. Ne, díky, Evelyn, víš, my už jsme je nechali brutálně vykrvácet. A tak se náš dům pravděpodobně stal pohřebištěm. Nutno dodat, že jsem s myšmi(ma) soužila ráda. Na tu chvíli. Nyní mám pocit, že kdyby se to nestalo, můj pobyt by byl o dost chudší. A také studna interních vtipů s mými spolubydlícími by byla o něco mělčí. Zbývá jen doufat, že se ty myši, které u nás přišly o život, nereinkarnují do krys. Nebo tak něco. To bych si nepřála.

I když nepochybuju o tom, že by to zase byla velká prdel!