Tiká, tiká

Ležím v houpací síti a snažím se číst si španělskou knížku. Už sedm dní. Z ulice slyším čas od času policejní sirény a skandování lidí. Fuera, Lenín, fuera. Připadám si… normálně. Není to vlastně ani tak, že bych sedm dní ležela v houpací síti a četla si knihu. Na to nejsem dostatečně disciplinovaná a taky je někdy zima a někdy i prší. Demonstranti na výpadovkách na dálnice tam ale pořád jsou. Mají disciplínu, motivaci, vášeň nebo možná jenom nemají jinou možnost…

Není tu nebezpečno. Jdu se projít ven - všechny obchody jsou zavřené, silnice prosty aut, ale jinak to docela žije. Pouliční prodejci prodávají vařené chochos. Nikdy nekupujte chochos na ulici. Jsou plné bakterií a mohlo by vám z nich být zle. Vzhledem k tomu, že ani mně se v Ekvádoru nevyhnuly žaludeční a střevní problémy, musím se spolehnout na zásoby jídla, které máme na bytě od minulého velkého nákupu – totiž, když byl před pěti dny otevřený supermarket.

Na ekvádorská telefonní čísla nám začaly chodit smsky, které asi posílají úplně všem. Jsou z červeného kříže a z pohotovosti. Informují o své neutralitě, o tom, že jen chtějí chránit zdraví lidí a prosí, abychom je nechali projet davem a zasáhnout, kde je třeba. Já samozřejmě na našem balkoně nikoho projet davem nenechám… Smsky necílí na nás, ale o sto kilometrů dál, kde leží hlavní město, sídlo prezidenta a tepna všech protestů, Quito. Zemřelo tam už pět lidí – tak praví oficiální čísla. Sledujeme videa z tamních protestů, čteme informace, jak demonstranti vnikli do vládní budovy, kde ale nikdo nebyl, protože prezident, následován všemi úřady, unikl do vzdáleného Guayaquilu, odkud vydal televizní prohlášení, že NIKDY NEODSTOUPÍ, NUNCA!!!, což je trochu odvážné, neboť v uplynulých dvaceti letech už lid svrhl podobným způsobem dva prezidenty.

politická vsuvka někoho, kdo politice nerozumí

Lenín Moreno, ekvádorský prezident, není příliš oblíbená osoba. Budu vám teď vyprávět, co jsem o něm slyšela. Jedná se o pocitové výpovědi lidí, se kterýma jsem mluvila, žádný nezávislý research jsem nedokončila, protože se nakonec stejně vždycky zapletu a přestanu tomu všemu rozumět, když jde o politiku. Moreno býval viceprezident předchozího prezidenta Rafaela Correy, dle všeho miláčka Ekvádoru. Correa vybudoval silnice, díky kterým se dá v Ekvádoru dostat všude a pohodlně autobusem, otevřel školy, začal realizovat projekt elektráren, se kterými mohla být země soběstačná co se týče výroby energie. Byl prezidentem obyčejných lidí, bohatým bral a chudým dával. No dobře, taky si z toho něco nechával… V historii zkorumpovaných prezidentů zkorumpovaného státu byl ale prý zkorumpovaný nejméně. Asi i proto vládl v zemi po dobu dvou funkční období. Když úřad opouštěl, na jeho místo kandidoval viceprezident Moreno. Jeho plánem bylo pokračovat v dosavadním směřování politiky. Většina obyvatel Ekvádoru, včetně Correy, ho podpořila. No, a jen co Moreno dosedl na prezidentské křeslo, otočil všechno o 180°. Correovi údajně zakázal vstup do země a změnil ústavu tak, aby nebylo možné ho už znovu zvolit. Po dvou letech ve vládě, kdy se údajně v zemi nezlepšilo NIC, teď oznámil konec dotací na pohonné hmoty. A ekvádorští občané se ptají, co se děje s jejich penězi. Teda, teď už se na nic neptají, teď už ho prostě jenom chtějí sesadit. Stávku započaly dopravní společnosti, ale když po dvou dnech neměnné situace oznámili obnovení služeb (nejspíš není zkorumpovaný jenom prezident), vzali to občané do svých rukou. Konkrétně kameny, kmeny stromů a další dary Pachamamy, jimiž zabarikádovali dálnice. Doprava stojí, což o to, v Otavalu je zatím celkem dobře.

konec politické vsuvky někoho, kdo politice nerozumí

Dnes jsem měla v plánu jet na výlet do mlžného pralesa… to je samozřejmě pasé, protože se z města nedostanu. Což je ale můj jediný osobní problém, a Otavalo bez turistů a bez aut má taky své kouzlo. Snažím se o tom přesvědčit celou svou rodinu a vás všechny, kteří se bojíte. Jediné co hrozí je, že by snad ztroskotalo zásobování a zůstali bychom bez jídla. A píšu to, zatímco mě bolí bříško z kokosových sušenek, které jsem právě zbagrovala…

Dneska ráno jsem se byla projít a zjistila, že je otevřený supermarket. S nadšením jsem se vrátila domů pro své spolubydlící, abychom zjistily, co nám chybí a šly nakoupit cokoliv, co v obchodě ještě mají. Sýr, mléko a maso už nebylo. Ale jogurt, toaletní papír a víno ano. A spousta dalších věcí. Když jsme zaplatily, zjistily jsme, že se nemůžeme dostat ven. Rolety obchodu jsou stažené, sekuriťák před nimi stojí a komunikuje přes vysílačku s někým venku. Musíme chvíli počkat, venku jsou demonstranti. Prodavači obchází lidi s krabicí plnou bonbonů ferrero rocher, které rozdávají asi jako omluvu za vzniklou situaci. Po dvaceti minutách, když už jsou všechny kasy prázdné a všichni nakupující čekají s plnými taškami před dveřmi, se něco začíná dít. Sekuriťák se shýbá, aby rozhrnul roletu a pustil nás ven. Silencio, despacito, tranquilo, todos van a salir. A dav se opravdu organizuje a ze dveří vycházíme pomalu, potichu a postupně. Před obchodem stojí několik lidí, kteří situaci pozorují. Mně a jedné spolubydlící se podaří vylézt mezi prvními. Třetí z nás se trochu ztratila, když se rozhodla využít čekací čas dalším bloumáním po obchodě. Čekáme na ni těsně za dveřmi obchodu. Lidi kolem, kteří dohlédnou na vedlejší ulici, najednou začínají něco zběsile posunkovat a sekuriťák znovu stahuje rolety obchodu, ve kterém pořád ještě trčí asi polovina lidí.

„Neshromažďujte se tady. Běžte domů.“ zní pokyny pro nás venku, zatímco obchod před blížícími se demonstranty předstírá, že je zavřený. Stojíme na ulici s igelitkama s logem obchodního řetězce a nevíme.

Odhaduju. Odhaduju, že otevření obchodu je nepřímé potlačování demonstrace? Protože by se k nim zaměstnanci obchodu přece měli přidat, a ne pracovat? Protože lidi, kteří nakupují suchary do zásoby potřebují taky pocítit hlad, aby jim nezbylo nic jiného, než taky vyjít do ulic? Protože myšlenkově podporovat protest z pohodlí svého gauče je pokrytecké a úplně k ničemu?

Kolem obchodu se objevují demonstranti s klacky v rukou. Klacky slouží na sebeobranu před případnými těžkooděnci (v Otavale jsem je neviděla, ale v Quitu jsou na denním pořádku), o tom jsem přesvědčená. Stejně se ale necítím úplně v cajku, když tam stojíme s rodinným balením toaletního papíru v jedné a se žlutou taškou z obchodu ve druhé, jako dva živoucí důkazy toho, že supermarket otevřený je. Rozhodneme se, že nejrozumnější je nákup donést domů a až pak řešit, co s naší třetí spolubydlící. Cesta domů vede skrze průvod demonstrantů. S klidem projdeme, aniž by se nad námi někdo pozastavil, urazil se, nebo nám třeba utrhl ty tašky z ruky… Za chvíli jsme doma všechny, a pokračuje tahle podivná forma prázdnin. Prázdniny, při kterých se zraňují lidi, kteří nejsme my, a mění se zákony země, která není naše.

Uvědomuju si, jak děsivě tahle věta vypadá, ale nemám nic hrdinského, co bych za ni přilepila.

Flexilabilita

„Jé, Eriku, ty sis u Grónska nakreslil Santu Clause, to je pěkné. Dobře, takže všichni mají vybarvené a pojmenované ty kontinenty?“

„Síííííííííííí!“

„Tak teď si tam zaznačíme ještě oceány. Jaké oceány máme?“

„Océano Pacífico!“

„Ano, Océano Pacífico…“ zapisuji na tabuli název prvního oceánu, který mi děti nadiktovali, když najednou vtrhne do třídy jejich třídní učitelka. Permiso, permiso, bere mi z ruky fix a vedle mojí malůvky zeměkoule, mezi názvy kontinentů a Tichého oceánu, začíná vypisovat příklad z matematiky asi dvacet minut potom, co mi předala svou třídu. Sleduju, co se bude dít. Učitelka po chvíli dopíše příklad a podívá se na mě.

„Nevíš, jak to vyřešit?“ ptá se, a její pohled následuje i všech patnáct dětí. All eyes on me. Prohlédnu si příklad na tabuli. Je dlouhý. Jsou tam odmocniny. Za vrchol svých vzpomínek na střípky základního vzdělávání považuju to, že jsem se svým host-bratříčkem doma osvěžila dělení se zbytkem a zkoušku.

„Ne, to nevím.“

„Nevíš?“

„Ne…“

„Aha, já myslela, že jo, Elena mi s tímhle vždycky pomáhala… tak nic. Můžeš pokračovat.“

Elena je dobrovolnice z minulého roku, která měla za úkol – jako většina ostatních dobrovolníků až doposud – pouze podporovat učitele v jeho výuce. Na tyto dobrovolníky pak většinou připadne výtvarná výchova nebo pracovní činnosti, zkrátka to, co přece může dělat úplně každý, žejo. Stejný osud měl čekat i mě. Naštěstí jsme v Latinské Americe a výhodou toho, že nic není podle plánu je, že se ty plány dají snadno měnit. Zní to nelogicky, ale co se snažím říct je, že všecko se dá domluvit.

První týden mě všechny třídní učitelky ubezpečovaly o tom, že budu učit výtvarku a pracovku. Doma jsem zmateně googlovala hesla typu „art elementary school ideas“ a snažila se vzpomínat na to, co (a hlavně jak!) jsme v těchto předmětech dělali my. Marně. Jediná vzpomínka, co se vynořila byla, jak jsme ve třetí třídě měli přinést na hodinu pracovní činnosti obroušené sklo nebo dřevo, a jak mi můj milovaný dědeček sehnal úplně luxusní kousek skla, jak jsem na něj byla pyšná a měla ho zabalený v papíře doma na stole, a jak jsem ho pak v den pracovních činností do školy nepřinesla, protože jsem se spletla, a myslela si, že to mělo být až na výtvarku, kterou jsme měli den poté. V pracovních činnostech jsem tehdy musela pracovat s nějakým křivým rezervním kusem dřeva, který někdo přinesl a obroušené sklo mi strašilo v šuplíku ještě několik let. Myslím, že ani po téhle zkušenosti jsem si, jako dítě, neuvědomila, jaký je rozdíl mezi pracovními činnostmi a výtvarnou výchovou. Myslím, že jsem si ten rozdíl vlastně uvědomila až když jsem slyšela názvy těch předmětů ve španělštině v průběhu mého prvního pozorovacího týdne.

Po tomto týdnu mi ale zničehonic bylo oznámeno, že mě škola nakonec opravdu přiřadí k učitelce angličtiny. Nejspíš řediteli znovu někdo vysvětlil, že já jsem součást projektu EVS, který se opravdu má zaměřovat na výuku angličtiny. Anebo mě někdo slyšel brečet na záchodě, kde je jinak v důsledku absence vody neustále dost hrobové ticho. (Nevýhodné místo pro vykonávání jakékoliv potřeby, včetně pláče.)

Takže po prvním týdnu, kdy jsem pozorovala všechny ostatní hodiny, kromě angličtiny mi najednou do rozvrhu přistála mrda angličtin a jen dvě hodiny, kdy mám vypomáhat třídním učitelkám nejmladší a nejstarší třídy v čemkoliv řeknou (= výtvarka a pracovka). Vymyslela jsem si, že nejstarším z toho všeho udělám geo-environmentální výtvarko-pracovku (aby věděli, že do Česka se nedá jet autobusem, protože je mezi našimi kontinenty oceán a taky, že z obalů na školní mléko, které se valí úplně všude, se dají vyrobit třeba obrázky potvor v tom oceánu, které umírají, protože hážem ty odpadky na zem…). S nejmladšími prostě jenom budeme používat odpadky jako materiál k tvorbě, aniž bych jim cpala do hlavy, že Česko není v Peru a další, pro ně nadbytečné, informace (a budu doufat, že jim to někdo jiný řekne dřív, než jim bude třicet).

Na první hodinu pracovky s malými jsem přišla s taškou ruliček od toaletního papíru a modlila se, abych jim to uměla vysvětlit, a aby si nepřilepili ruce k lavici… oni nebo já. S aktivitou jsem měla začít po přestávce. Seděla jsem na školním dvorku a přepočítávala ruličky a děti, a když zazvonilo tělocvikář/školník začal říkat něco do mikrofonu. Všichni studenti se za jeho pokynů začali seřazovat na hřišti. Podle velikosti a pohlaví. Po deseti minutách tohoto řízeného chaosu jsem se zeptala učitelky, se kterou jsem měla dělat pracovní činnosti, co se děje.

„Aaa, ty to nevíš. Zkouší pochod.“

„Jaký pochod?“

„Na den vlajky.“

„A to je kdy?“

„Příští čtvrtek.“

„Aha… a bude ještě výuka? Já jsem něco připravila…“

„Ano, ano, po zkoušce.“

Zkouška trvala celou dobu odpolední výuky a deset minut navrch, protože děti prostě bohužel jaksi přirozeně neovládají tuto oblíbenou činorodou vojenskou aktivitu. Zkoušení trvalo taky všechny ostatní odpolední výuky toho týdne, což ale nikdo neoznámil předem – nejspíš aby nevyděsili žáky. Když jsem jedno ráno byla na schůzce u ředitele, využila jsem jeho přítomnosti a zeptala se ho, jak to vypadá s dalšíma zkouškama na pochod.

„Dneska zkoušíme odpoledne a zítra dopoledne.“ oznámil mi po poradě se školníkotělocvikářem. Později toho dne mi učitelé říkali, že dopolední zkouška následující den bude trvat celý den… že je to generálka před dnem vlajky, a tak odpadá výuka celého dne. Ano, smějte se mi, že jsem tomu věřila a dala si odpolední voraz. Druhý den jsem ale do školy přecejen šla, abych se podívala na kousek generálky. Když jsem přála dobré ráno a líbala líc všem svým vyučujícími kolegům, taky jsem se pro jistotu zeptala:

„Takže dneska se zkouší celý den, že?“ a uznávám, mohla jsem očekávat jejich odpověď.

„Ne, až odpoledne.“… „Jo, a taky tady dneska není angličtinářka. Takže budeš učit sama.“

Když jsem se ucházela o umístění do ekvádorského dobrovolnického projektu, v požadavcích byla mimo jiné jmenována i flexibilita. Nebyla to položka nad kterou bych se pozastavila. Jak už mě ale ty dva měsíce dokázaly naučit, spousta věcí v evropském chápání znamená něco úplně jiného, než v tom latinském. Ekvádorcům závidím jejich nezávislost na plánech, schopnost nestresovat se při změnách a reagovat na situaci. Většinou. Někdy se prostě po evropsku naštvu a stěžuju si, proč nemůžou jednou dodržet slovo. Dobře, možná spíš po ájovsku – jsem naštvaná, a nikdo to nevidí. Jinak to neumím, ale tentokrát ani nechci. Proč? Důvodem jsou tyhle boží děti, které mě svou přátelskostí a aktivitou každý den upevňují v tom, že jakákoliv – ať už méně či více organizovaná – pozornost, která je laskavá a věnovaná jim, má smysl.

Myslím, že neformální výuka je baví víc, než pochodování.

Abych byla fér, tak škola umí zorganizovat i fakt super věci.

Jako Pawkar Raymi, slavnost začátku období setby.

S obřadem k uctění Pachamamy - matky Země.

A se společným jídlem, sestaveným z toho co rodiče dětí tento rok vypěstovali.

Taky vás živí Země? Jak jí děkujete?

Lovesong o domově

Je to jako když posloucháte písničku a myslíte si, že přesně takhle musí znít láska, a pak se zamilujete, a zjistíte, že je ten song hrozně kýčovitý, že láska vůbec nemá tak uhlazenou melodii. Ale ten lovesong byl hezký, o tom žádná…

Můj lovesong o životě v indiánské komunitě obsahoval hliněný domek se starou babičkou v tradičním oděvu a moudrým dědem, který vaří venku u táboráku čaj z čerstvě sesbírané koky. V dálce jsou samozřejmě lamy, které můj děda každý den vede na pastvu. Je zima, ale hřeje nás oheň a taky spousta barevných přikrývek. (Z vln těch lam. Ve volných chvílích mě babička někdy učí, jak se z nich plete svetr) Stmívá se. Brzo si ustelu ve své houpací síti.

Do mého nového domu mě nakonec vedou čtyři děti po školní výuce. Sestřenice a bratranci. Není mi jasné, kdo přesně se mnou bydlí, ale jsem si jistá, že mi to brzy vysvětlí moji noví host-rodiče. Přicházíme k domu. Vykachličkovaná venkovní chodba. Děti s obtížemi tahají za zámek jedněch ze dvou těžkých kovových dveří. Jsem nervózní. Tady budu příští čtyři měsíce bydlet. Dveře se otevřou a jéje, ona je to hnedka ložnice! Děti se rozvalí na dvě manželské postele.

„Tady budeš spát.“ ukazuje chlapeček na jednu z nich. „Klidně si odlož věci.“

Odkládám batoh vedle jedné z postelí. Usmívám se na děti.

Děti se usmívají na mě. Kde jsou jejich rodiče!?

„… a ty už jsi jedla?“ zeptá se mě starší děvče.

„Ne. Vy jste snad dostali jídlo ve škole?“

„Ne ne, nedostali…“

…

„A ty umíš vařit?“

Za těmi druhými těžkými kovovými dveřmi je kuchyň, a tyto dva prostory tvoří celý interiér domova. Kuchyň je pokrytá stejnými studenými kachličkami jako ložnice a chodba. V kuchyni je plastový stůl s plastovými židlemi, plynový sporák s výměnnou plynovou bombou, dřez, s kohoutkem, ze kterého odpoledne někdy teče voda, jedno prkýnko, jeden nůž, jedna vidlička a spousta lžiček, talířů a misek. V rohu kuchyně leží na bok položená rozbitá televize. Nejmladší děvčátko mi s pýchou oznamuje, že to ONA ji rozbila. A mně po školním dni začíná (jak s oblibou říkají české maminky) druhá šichta doma. Vařím v neznámé kuchyni z náhodných ingrediencí, které najdu (naštěstí jich není mnoho) oběd pro pět lidí. Po obědě mi nejstarší děvče ukáže, jak venku umývají nádobí když není voda, a pak mě čtyři děti vedou na zahradu k babičce, tetičce, strýčkovi a taky tam, kde i jejich rodiče staví baráček (to vše na jednom místě). Ukazují mi tajný bunkr, koťata, prasata a všechna další zvířata, která v okolí žijí. Hrajem hoňky, hrajem na schovky, hrajem ekvádorskou hru na vlka a ovečky, hrajem Heja hají (protože jo!). Když se začíná stmívat, jdeme spolu s devítiletým chlapcem s čtyřletou holčičkou zpátky domů a koukáme na televizi. Tohle jsou tedy ty děti, se kterými bydlím! Malá leží na jedné posteli a ukazuje na druhou.

„Tahle postýlka pro celou rodinu, tamta postýlka jenom pro tebe“, vykládá rozverně, „tady bude spát maminka, tatínek a dvě děti. Tam budeš spát jenom ty. Že?“

Já nevím, Anett. Nevím vůbec nic. Nevím, kde budu spát, kdy přijdou jejich rodiče, jestli bych měla začít vařit večeři, jestli někdy poteče voda. Nevím přesně co říká, protože neumím dost dobře španělsky a to Anett neví, protože jsou jí čtyři. Nevím, jestli se náhodou neměla po škole převléct do jiného oblečení a nevím, jestli má její bratr nějaké domácí úkoly a pokud má, jestli jsem to já, kdo by mu s nimi měl pomoct…

Rodiče těch dvou dětí, které se mnou bydlí, jsou podobného věku, jako já. Oba pracují na růžových plantážích v podstatě od svítání do setmění. Ano, byli by rádi, kdybych jim pomáhala s dětmi. Toto bydlení je provizorní a za několik týdnů se plánují stěhovat do nového, kde budu mít snad i vlastní pokojík. Je to ten rozestavěný dům, který mi už dříve ukázaly děti. Nemá podlahu, okna ani dveře. Až doteď mě všechna ekvádorská zpoždění a změny plánů vždycky dokázaly znovu překvapit a vytočit, teď mám ale pocit, že jsem poprvé dokázala správně rozklíčovat informaci. Smiřuji se s faktem, že do nového domu se v průběhu mého pobytu rozhodně stěhovat nebudeme. Společnými silami přivlečeme z domu babičky malou starou postel, kterou postavíme do kuchyně – prý pro ně dva. Nakonec se mi podaří přesvědčit vyklidněnou usměvavou  maminku i úslužného snaživého tatínka, že bude opravdu lepší, když zůstanou spát v ložnici se svými dětmi oni, a kuchyňskou postel nechají mně. Vysloužím si tak denně zhruba 7- 8 hodin soukromí.

Když dovečeříme, na sporáku se ohřívá voda na umytí Anett. Otec dětí se ptá, jestli se myju ve studené nebo v teplé vodě. Krátce zauvažuju nad tím, v jakých prostorech asi mytí probíhá. Dneska se nemyju, odpovím. Rodiče se pousmějí a poznamenají, že je na mě asi moc zima. Pak mě nechají odpočívat. Dveře nemají kliku, jenom zámek. Mám se zamknout zevnitř, aby mi v noci bylo teplo. Rodiče vstávají něco po páté ráno. Až budou chtít do kuchyně, zaklepou, a já jim otevřu. Dobrou noc.

Vzdát se bundy, lamího svetru, trička, bot, ponožek a kalhot a převléct se do pyžama chce odvahu. Pod třemi dekami čekám, až se mi zahřejí chodidla a před očima vidím dohasínající oheň za soumraku s lamami v pozadí. Představuju si, že mi ruce zahřívá hrnek s čajem z čerstvé koky a babička s dědečkem mě učí slova kečuánského lovesongu. 

Vzdát se představ chce taky odvahu. Protože když přijdu o ně, co mi zůstane?

Čtyři opravdové temperamentní děti, které si se mnou chtějí hrát a učit se slova v mém jazyce, ukázat mi nejlepší schovky v jejich ulici, rozčesat mi kudrny, zapojit mě do klubu který si stavějí a zkrátka být mými průvodci a parťáky v komunitě. Jak se mi pomalu dokrvují prsty na nohou, dochází mi, že lama na kopci z představ je oproti tomu podobně dvojrozměrná, jako lovesong vůči lásce.

Výhled od dálnice směrem k mé komunitě.

Pes se jmenuje Zeus. Kocourovi se říká gato malo (= špatný kocour). Jíst by si přáli oba.

V důsledku nedostatečné velikosti papíru jsem se nevešla do seznamu členů klubu, slyšela jsem ale kluky, jak se o tom bavili a myslím, že vstup mi nakonec stejně bude povolen. 

Uprostřed pole s kukuřicí jsme s dětmi sbírali moruše. A taky je odkud výhled na "náš" rozestavěný dům.

Toulaví psi jsou všude, i na školním pozemku.