Jak jsem hledala Lidl

První den se mi nepodařilo koupit téměř nic, co jsem chtěla. Tuto skutečnost jsem však pochopitelně nechtěla přiznat před svýma spolubydlícíma. Tedy ano, ale jen částečně, ideálně by to mohlo znít nějak takhle: „Jooo, trošku jsem se ztratila, ale všecko je v pohodě, něco jsem nakoupila a vůbec to nebylo odpoledne úplně v prdeli, ale ještě mi něco chybí, proto půjdu dneska nakupovat ještě jednou.“ Takže jsem se před nimi zmínila o návštěvě obchodů Tesco a Sainsbury's. Řekly mi, že jsem navštívila ty dražší… A doporučily dva levnější obchody – jméno jednoho jsem si nezapamatovala, ale ten druhý byl zaručeně Lidl. Další znamení byl skype rozhovor s mým spolužákem Fílou, který je právě v Irsku a mimo jiné tam tráví čas rozplýváním se nad chedarem právě z irského Lidlu.

A bylo to tam. Na mapě jsem si našla ten nejbližší Lidl od mého bytu a vyrazila! Bylo to na druhou stranu, než je centrum, takže jsem mohla objevit úplně novou trasu. Byl krásný slunečný den, kabát zůstal v tašce, připadalo mi, že znovu nabývám svého Cardiffského sebevědomí a těšila jsem se do Lidlu jako malé dítě. Šikovně jsem prokličkovala parkem, přešla most přes koleje a kráčela po ulici plnou anglických cihlových baráčků, stačilo už jen odbočit doprava, trošku se proplést pěším chodníčkem a dorazit k Lidlu. Fakt, že jsem odbočku minula protože to přece nemůže být ona, pominu, když jsem se prostě po nějaké době dostala k onomu chodníčku, kterým se už jen stačilo proplést, zjistila jsem, že je z důvodu rekonstrukce uzavřený. Skvělé. Takový kousíček před cílem! Spolkla jsem všechny nadávky, zahnala černé myšlenky, snažila si nedělat o Cardiffu obrázek města, kde se furt něco rekonstruuje.
Vzpomněla si na frázi, kterou řekla Rosamond, když se Magda omlouvala, že musí odběhnout do kuchyně „Oh, yes, you're burning your tea!“
Magda si vařila oběd.
A Rosamond to věděla.
Tak nějak si představuji anglický suchý humor.

S odhodláním, že si tedy rozhodně nenechám nikým pálit svůj čaj jsem se rozhodla obejít blok a dorazit k Lidlu z druhé strany. Bylo hezky a tak mi to vlastně vadilo jenom z principu. A i na ten jsem brzy zapomněla. Ale jenom na chvíli. Dorazila jsem totiž k Lidlu z druhé strany a s zjistila, že ta rekonstrukce, kvůli které jsem nemohla uskutečnit svou původní cestu, je rekonstrukcí právě onoho ...Lidlu.

Vlastně jsem to trochu čekala, co jsem ale nečekala bylo, že ve chvíli, kdy se budu otáčet na podpatku na mě začne pořvávat někdo z druhé strany ulice. Nerozumím. Naznačuji, že nerozumím. On naznačuje, ať počkám. Když přejede auto, člověk přejde silnici za mnou a na mou otázku „What did you say?“ říká „I said How are you?!“ Nastala chvilka trapné konverzace o tom, co tady dělám jak jsem chtěla jít do Lidlu a teď půjdu asi domů. Muž se směje, pak se mi představí a podle všeho mě začíná na mé cestě doprovázet.
Jmenuje se Albeat, žije tady dva roky a přistěhoval se z Francie. Je to černoch v bílé teplákovce s obrovským křížem na krku. V ruce má igelitový pytel věcí, které koupil na trhu, který se jmenuje Sunday market, ale probíhá i v sobotu. Albeat si tam dnes koupil boty a nějaké oblečení. Nese to, jako by to byly odpadky. Potřebuji, aby mi zopakoval skoro každou větu, kterou řekne a on se tomu hrozně směje a diví se, jak to, že tak dobře mluvím a špatně rozumím. Vole! Když jsem dělala Erasmus language test, měla jsem z poslechu nejlepší výsledek! Ještě horší než toto posmívání však začne být to, když začne neustále opakovat, jak beautiful jsem a jak bychom spolu někam měli zajít. A pak přijde obávaná otázka „Do you have a boyfriend?“ Nejprve chci odpovědět po pravdě, pak si ale vzpomenu na Barcelonu, kde jsem časem zjistila, že co se týče této otázky, je někdy opravdu lepší zalhat. Ve snaze zakrýt své příliš dlouhé přemýšlení, během kterého se ve mě pere pravdomluvnost a chuť dojít domů sama, ze mě nakonec vypadne „Well… not here!“ což je snad vůbec to nejhorší, co jsem mohla říct (jestli někoho napadá něco horšího, sem s tím - pro příště!). S Albeatem se loučím na křižovatce, protože se opravdu chci vrátit stejnou cestou, jakou jsem přišla. Beru si jeho číslo s tím, že se mu třeba ozvu (neozvu) a dělám, že nerozumím jeho otázce „Can I kiss you?“ Odcházím s letmým zvednutím ruky.
Po cestě si uvědomuju, že mi během deseti minut známosti nabídl v tomto pořadí: doprovzení do druhého Lidlu, pozvání domů, rande, chození, telefonní číslo a pusu. Myslím, že jsem si z nabízeného zvolila tu nejlepší variantu - protože do Lidlu snad umím trefit sama, ne!
Přemýšlím, jestli to na některé holky opravdu funguje. A přemýšlím, jaké je teď asi počasí v Barceloně.
Nakoupím si v Tescu express před naším bytem. V tu chvíli je mi upřímně jedno, že je tam všecko krapet dražší.