čtvrtek 24. listopadu 2016

Jak se cestuje za libru

Tento víkend jsem byla v Dublinu! Bylo to super.
O tom ale tento příběh nebude. Na následujícíh řádcích si probereme specifika levného cestování. A čekání. A nevolnosti. A nespaní. A náhlého usnutí a poslintání bundy.
Cestou zpátky do Cardiffu jsem se rozhodla vyzkoušet co nejvíc dopravních prostředků. Lístek na trajekt z Rosslare do Pembroku a autobus z Pembroku do Cardiffu, dohromady za libru, jsem již měla zakoupený měsíc předem. Zbývalo dostat se z Dublinu do Rosslare, kam jsem se nakonec dopravila vlakem.
Moje cestovní neděle tedy vypadala následovně:
13:45 odjezd z Dublinu – 16:30 příjezd do Rosslare.
Čekačka.
20:15 vyplutí z Rosslare – 0:45 doplutí do Pembroku.
Čekačka.
2:30 odjezd z Pembroku – 5:15 příjezd do Cardiffu.
9:00 hodina Applied drama. To už je vlastně pondělí, ale pro mě mezi těmi dny předěl neexistoval.
Celkem 15,5 hodin cestování: 10h ve smyslu posouvání se z místa na místo, 5,5h ve smyslu stání na místě a čekání. Nu - to je jak život.
Za cestu vlakem jsem platila zvlášť a proto se jí v tomto článku nebudeme zabývat, podotknu jen, že byla pohodlná, s funkční wifinou a tak jsem si mohla vygooglovat kavárnu, kterou budu chtít v Rosslare navštívit, když už tam budu skoro čtyři hodiny. Na tripadvisoru měla vysoké hodnocení a tak jsem se začala na čekačku č. 1 vlastně těšit.


Přijíždím do Rosslare. Zařazuji se do skupiny lidí vycházející z vlaku, mířící do úzkého koridoru kolem kolejí. Když z něj vylezu, všude vidím jenom vodu, obrovské lodě a hlavní cestu. Většina lidí se odpojila na nádražním parkovišti a jedou pryč. Dobře dělají, je to tu dost depka. Sleduju menší skupinku lidí, která auty neodjela. Přecházejí hlavní cestu na které není přechod a míří na obrovské rezavé schodiště. Tam bude asi to město! Jdu za nimi. Je to moc schodů. Paní přede mnou to v půlce vzdává. Předbíhám ji a s úsměvem na sebe zafuníme. Vylezu schody, vidím před sebou pár rodinných baráčků a jednu cestičku. Připadám si, jak bych někomu vlezla do předsíně. Stojím, čumím a třepotám se zimou. Paní, kterou jsem předběhla v půlce schodiště teď předbíhá mě. Rozhodnu se vydat se dál po té jediné cestě, která se nabízí. S chutí (na kávu) míjím jeden funkční hotel a několik divně zchátralých, nejspíš zavřených, s růžovými nápisy free rooms, procházím kolem benzínky, celou cestu nikoho nepotkám a konečně po patnácti minutách vidím v dálce svítit ono maloměstské „obchodní centrum“, kde se má nacházet ona kavárna. Přicházím blíž a nalézám kavárnu – zavřenou. Jediné, co je otevřené je supermarket, zato až do osmi! Ač tuším, že ho asi nebudu celé čtyři (už jenom tři a čtvrt!) hodiny okupovat, vcházím dovnitř, abych dala rozmrznout prstům všech svých končetin trochou konzumního teplíčka. Kupuju zlevněný pletenec s pekanovými ořechy za 50 centů a jdu zpátky odkud jsem přišla.
Mé kroky se zastaví před jediným místem, které trochu smrdí životem – otevřený hotel s barem. Chvíli stojím před dveřmi – vypadá to tam echt námořnicky, trošku jako pánský klub. Úplně je vidím, jak o půlnoci dopíjejí posledního Guinesse, zpívají What will we do with a drunken sailor a pak se jdou každý uklidit do svého jednolůžkového pokoje aby ve čtyři ráno vypluli svou bárkou chytat ryby. Zima pošle všechny mé pochybnosti k ledu, vcházím dovnitř rozhodnutá svá poslední eura utratit právě zde. Okamžitě mě obsluhuje echt hotelový číšník v bílé košili. Nápojový lístek nemají. Ptám se na víno a pak hned na cenu. Prosím jej o minutu na rozmyšlenou. Rozhoduju se pro čaj, aby mi přecejen nějaké to euro zbylo na případné kafe později po cestě. Přicházím k baru za číšníkem. „TEA?!“ opakuje, zakoulí na mě očima a bez jediného slova odchází. Myslím si, že mi jde připravit ten čaj, o čemž po pěti minutách čekání začnu pochybovat ale za další tři minuty se konečně vrací, kasíruje mně a na stůl přináší kovovou konvičku, šálek a mléko. Pomalu popíjím čaj, prohlížím si všechny visící námořnické propriety pověšené na stěnách a přemýšlím, jak se dostanu na ten trajekt. Dopíjím čaj, odcházím a před vchodem na mě začne mluvit jeden ze tří kouřících mužů se silným irským přízvukem. Are you talking to me?! Muži se zajímají odkud jsem, co tady dělám (to kdybych věděla!), kam jedu, poradí mi jak se mám dostat na trajekt a nakonec mi řeknou, že zrovna ten, se kterým pojedu je nice ferry!


Ještě asi hodinu čekám v trajektové čekárně, když se blíží doba nalodění, přichází ke mně dva námořníci - pán a paní (první žena, co tady potkávám!) v oranžových oblečcích, ptají se, jestli jedu do Pembroku a když souhlasně odpovím, zkontrolují můj lístek a pípajícím zařízením mi obkrouží zavazadla. Naštěstí je asi všecko v pořádku. Z rozhlasu slyším hlášení, kterému nerozumím, ale domýšlím si, že je čas nalodit se. Odcházím červenými dveřmi ven, jak mi bylo řečeno, a hledám, jak se dostat na trajekt. Pokračuji po chodníku, dokud mě nezastaví námořník-hlídač a vysvětlí mi, že jestli chci na loď, tak musím na autobus……… však to je jasný!
Nastupuju do starého žlutého autobusu, ve kterém jsou jen dva muži, kteří mi potvrdí, že jsem tam správně. Po chvíli přichází další muž a nakonec i pán námořník-řidič, který nás dopraví dovnitř trajektu. Po výstupu z autobusu nejspíš vypadám dost zmateně, protože muž z autobusu mi říká „You can follow me.“ Followuju ho (ačkoliv teda taky moc neví, kam jít) a dostáváme se k té obytné části trajektu. Několikrát ji zmateně projdu a nevím, kam se zavrtat, neb to všude vypadá jako na obrovské hotelové recepci. Do toho trajekt vyplouvá a svět se začíná pomalu houpat, mě začíná m*dat, pobíhám po lodi, všechno fotím a natáčím a zdá se mi to nesmírně vzrušující, moje plány na spaní jsou tatam. Hledám to nejlepší místo a nakonec najdu kavárnu, kde si dám obrovské kafe s mlíkem. Připadám si jako na Titanicu. Akorát Titanicu za libru pro ne-posh lidi. Po celé nice ferry – i v kavárně, se válí cestující ve spacáku, někteří nahlas chrápou, což v kombinaci s luxusně vzhlížejícím interiérem lodi a kravaťáckými zaměstnanci vypadá dost zábavně. Mě se nakonec taky podaří najít volný gauč, kde se rozvalím a snažím se uklidnit, ale moc to nejde, protože I'M ON A BOAT!!!! 
Sním všechny zbytky jídla ze svého batohu, popíjím kávu, nechávám se kolébat a stále nesmírně čile a vzrušeně nasávám ten klid všude kolem. Po hodině mě trošku bolí bříško – těžko říct, zda z kokinek nebo z lodi. Poprvé vytahuju školní povinnou literaturu, kterou jsem chtěla během cesty pročíst. Nacházím pohodlnou polohu. Usínám. Probouzím se a už jsme skoro ve Walesu! Opouštím kavárnu a přidávám se k davu, který míří vstříc prostorům pro vozy. Navzdory svým obavám nacházím otevřený žlutý autobus a asi dvacet minut v něm sama stojím. Vnitřně se ujišťuju, že tam musím být určitě správně neb přece neexistuje jiná možnost dostat se ven. Všechny vozy kolem odjedou. Konečně přichází námořník, který mi sděluje, že žlutý autobus je out of order (mořská nemoc?) a že se mám přemístit do minibusu na druhé straně paluby.


Dorážíme do čekárny v Pembroku a protože všichni co tady jsme teď budeme čekat na autobus, přemýšlím – družit se či nedružit? Sympatický mladík, co jsme se potkali už na lodi přichází! Ptá se mě na zapalovač. Usměje se. A odjíždí dřívějším spojem do Londýna. Nedružit, rozhoduju se. V čekárně pozoruju dva cizince, kteří se asi rozhodli opačně a buď jsem už hodně unavená, nebo to je fakt docela sranda. Pokaždé, když vyjde ven z čekárny nějaká žena, popadnou svou krabičku cigaret a běží ven. Ve všech případech se vrací zhruba po minutě s nezapálenou cigaretou v ruce. Ženy se s nimi asi družit nechtějí. Přijíždí můj autobus. Sedám si, lehám si, usínám. Probouzím se a zmateně koukám kolem. Autobus stojí. Cardiff, sakra! Ve zmatku sbírám všecky svoje věci, oblékám se, zapínám batoh, vystupuju z autobusu a, nejspíš řízena autopilotem, mířím domů. Až v půlce cesty mi dochází, že opravdu hodně prší ale vytahovat deštník už nemá cenu.


Doma se obleču do suchého a dám si výživný hodinový spánek. Na lekci Applied drama jsme si tentokrát měli přinést něco, na čem můžeme ležet. Prvních 60 minut děláme relaxační techniky. Vedoucí říká „Ty světla sice nejdou vypnout, ale aspoň neusnete!“ a nemá pravdu. Soustředím se postupně na všechny části svého těla, ale asi u druhé vypínám a regulérně usínám na hodině.

Proč to všechno píšu? Nevím, asi mě to baví. Ač jsme si s Leňou při výletě vyprávěly o tom, jak bychom jednou chtěly někam jet, mít dost peněz a nemuset nic řešit, koupit si noc v prvním hostelu, co potkáme, najíst se v první restauraci, co se nám líbí a jet nejpohodlnějším spojem, co najdeme, trávit hodinu mezi psem a vlkem při umělém osvětlení čekací haly s náhodnými stejně prdlými (nebo švorc) lidmi má taky svoje kouzlo. A potvrdilo se mi to už podruhé.
Připojuju ještě vzpomínku na Barcelonu, cestování za libru zdar:

Letištní hala z kraje rána
je jako zahojená rána
ze které sloupneš strup.
Na lavičkách spící lidé,
ticho zdá se býti 3D,
dotěrnější, než zvuk.