Jak děti všechno zničily. Třikrát.

Děti zničí všecko. Hlavně proto, že dospělácký svět je postavený na iluzi a na lži. Tak nějak zněl výrok prezentujícího na USW v Cardiffu v roce 2017. Téma prezentace už si nepamatuju, bylo to něco s divadlem. Výrok mi tehdy připadal vtipný, zapisovala jsem si jej do sešitu a v důsledku několika situací, které se mi od té doby staly, je informace zapsaná také v paměti. A tady v Ekvádoru vyplouvá na povrch téměř každodenně.

I.

Byla jsem poprosena, abych místo připravené výuky suplovala matematiku ve čtvrté a páté třídě. Děti mají prostě počítat příklady z tabule. Já jsem ale jediná, která přichází na to, jak se dělí se zbytkem. Zbytek třídy totiž nahlas diskutuje o tom, kdo udělal jaký úkol, pokřikuje a žaluje na sebe, stěžuje si, že příklady jsou moc těžké, prostě dělá úplně všechno jen, aby nemusel dělat tu ohromně nechutnou činnost – počítání. Několikrát se je pokusím utišit, ale autorita není úplně mojí silnou stránkou, obzvlášť v hodinách matematiky. Rezignuju, a tiše si do sešitu počítám (kdo by to kdy řekl?!) a když se mě někdo na něco chce zeptat, s klidem a mírným cynismem oznamuju, že neslyším, protože všichni mluví. Když si stěžují, že jim příklady nevychází, stejným tónem vysvětluju, že je to protože se v tom hluku, který způsobují, nemůžou soustředit. Nevím jestli jsem více naštvaná na sebe, na děti, nebo na učitele, kteří mi už zase změnili rozvrh na začátku dne a navíc po mě chtějí matiku. Do páté třídy chodí taky Hamilton, nedoslýchavý trošku kulatý a hlavně chytrý kluk se zvědavým pohledem, jehož maminka vlastní obchod s potravinami. Kvůli své nedoslýchavosti mi občas špatně rozumí a taky nepřesně vyslovuje některá slova, čemuž zase špatně rozumím já. My dva si spolu tedy povídáme jen s velkými obtížemi. A tenhle Hamilton, který až do této chvíle tiše počítal, najednou vystřihne perfektní gag. S velkým gestem si vytáhne naslouchátko z ucha a tvrdě jej položí na lavici.

„Tak, a mám od vás klid!“ říká rádoby vážně, ale jeho oči se usmívají a koutky úst už trochu taky. Příliš pozornosti svých spolužáků nevzbudil. Tenhle byl totiž vyloženě pro mě. A najednou mám pocit, že tohle je prostě poslední věc, která se ještě mohla stát. Děti se na mě s obavami koukají. Zklidnily se. Zajímá je, proč se už dvě minuty nemůžu přestat smát. Vděčně koukám na Hamiltona, nabitá jeho smyslem pro humor a až do konce hodiny vybavená jeho nadhledem.

II.

Některé hodiny jsou náročné, i když se rozvrh nemění. Některé dny je prostě moc zima, některé dny všechny děti moc křičí a nebaví je pracovat, některé dny mě v tom zdejší učitelé nechávají více a nejsou tady aby mi pomohli. Ale i tyhle dny se vracím do své host-rodiny se svými host-sourozenci (anebo dětmi? já někdy nevím) a do večera se o ně starám. Byl to jeden z těchto dnů, kdy se smíchaly všechny výše uvedené okolnosti a navíc na mě lezla rýma. Anettin úkol byl zaplnit stránku kopečky podle vzoru, který nakreslila na vrchu stránky učitelka. Proces plnění těchto úkolů, které mají maličké připravit k psaní písmen, většinou probíhá tak, že první řádek udělá Anett dobře. Pak jí to začne nudit a začne dělat (podezírám ji, že schválně) chyby. Čím víc se ji snažím opravovat, tím víc chyb dělá, případně začne kreslit náhodné klikyháky na opačnou stránku ve školním sešitě. Poslední třetinu stránky si většinou uvědomí, že chce úkol dokončit, a její linky se tady podobají těm vzorovým nejvíce. Nakonec chce pak někdy pokračovat v práci i na posledním řádku, kde by se už měla jenom podepsat. Pak si plácnem a máme hotovo. Tentokrát jsme byly ve fázi, kdy Anett začíná dělat chyby a testovat moji pozornost. Tentokrát bylo velmi těžké neztrácet ji. Koukala jsem na ni, a doufala, že když nebudu příliš mnoho jančit z toho, že dělá něco špatně, sama se uklidní a přestane zkoušet moje reakce záměrnými chybami. Po dvou řádcích se zmůžu na krátký komentář.

„Tak se podívej, které máš špatně?“ Anett se zamyslí a ukáže ty kopečky, které se jí nepovedly. „Vidíš, to je dobře, že to sama poznáš! Teď je vygumuj a oprav.“ pokračuju klidným a tichým hlasem s úmyslem šetřit hlasivky.

„Ty jsi unavená?“ zeptá se mě zvědavě.

„Ano, dneska jsem docela unavená.“

„Ty jsi smutná?“

„Proč smutná?“

„Máš smutné oči?“

„Já nevím… mám?“

Anett se mi zadívá zhluboka do očí a jakoby zkoumala zdraví mé sítnice.

„Máš smutné oči. Proč?“

„Já nevím, Anett. Jsem unavená.“

„To je protože nemáš manžela.“ uzavře čtyřletá holčička rozbor mého zdravotního stavu. Taky jsi to mohla říct rovnou, pomyslí si, a bez příliš dlouhého povídání a vymlouvání dodělá posledních pět řádků s kopečky.

III.

Je čas oběda. Po celém dni toužím po chvilince pro sebe. Je dost pravděpodobné, že mi bude dopřána, protože děti mají plné ruce i pusy jídla. Procházím kolem sedmáků, kteří se mě už tradičně zeptají, jestli je moje lžička zlatá, načež tradičně odpovídám „Claro que sí.“ a se svojí plastovou miskou a lžící zlaté barvy z letadla opouštím okolí jídelny a sedám si na patník mezi třídami. Chvíli se mi daří nerušeně jíst, pak se ale otevřou dveře nejnižší třídy, do které chodí děti od tří do pěti let. Mají dojedeno a rozebíhají se (tribute to Fíla Karda) prolízat na prolízačky. Jen jedna malá holčička, Jenifer, se zastaví a opatrně na mě kouká. Všimla si mě… Pak se začne pomalu přibližovat. Už vím, co přijde. Snažím se ji svým pohledem zastavit. Ne, nechoď sem. Chci se najíst. Už mám padla! Běž se houpat. Ale Jenifer už je u mě a sedá si tak blízko, aby se naše stehna těsně dotýkala (intimní zóna je každý školní den překročena nesčetněkrát). Její hlava končí někde těsně nad mým talířem. Pohlédne do něj.

„Co děláš?“

„Obědvám.“

„Aha.“ Jenifer stočí pohled nahoru na mě a usměje se mi zespoda do tváře.

„… vy už jste doobědvali?“

„Ano, a umyli jsme talíře.“

„Tak to je super…“

A pak je chvíli ticho. A ta holka na mě chvilku zírá, a pak říká: „Tak já se teď už půjdu houpat, jo?“

Zaskočená její otázkou kladně zakývám hlavou, a už vidím jen houpající se copánky Jenifer, která utíká vstříc houpačkám a svým kamarádům. Mě nechává samotnou na patníku a uvědomuju si, že za mnou nepřišla proto, že by potřebovala moji pozornost. Přišla, protože jsem ji potřebovala já.

Je spousta věcí, na které si lze v rámci mého pobytu stěžovat. Ať jde o spolubydlení se sedmi holkami, kulturní nepochopení v hostující rodině, nespolehlivost jakýchkoliv systémů, zimu anebo vrzající dveře. A jak ví všichni ti, kteří jsou se mnou v kontaktu, já si stěžuju. Někdy už, na můj vkus, docela ostře a hlasitě. Nikdo neříkal, že dobrovolnictví v zapomenutém kraji na druhé straně zeměkoule bude frappéčko (a ani kapůčo, protože v Ekvádoru, jakožto v zemi, která produkuje výběrovou kávy, najdete ve většině domácností instantní prášek z kolumbijské kávy…), takže i když si stěžuju, druhým dechem dodávám, že jsem tohle všechno vlastně trochu čekala a třetím dechem dodávám, že to nejlepší, co se tady mohlo stát (kromě festivalu výběrové kávy v Quitu) jsou děti. Teď, když to poprvé vidím napsáno, cítím zvláštní hrdost, že smysl dobrovolnického projektu se tentokrát kryje se smyslem mého osobního bytí tady. 

Ono je hrozně krásné rozjímat nad sebou samou, sama, někde u kafíčka a blízko pláže, kde vás nikdo neotravuje a věřte, že jsem se toho narozjímala. Někdy je ale třeba někoho, kdo vám odstrčí nohu z nohy o přestávce, aby se mohl opřít o vaše kolena, a do ruky vám vrazí ledový a ulepený kelímek se zmrzlinou. A vy ho musíte uchopit a celými svými dlaněmi zahřát, aby se zmrzlina od kelímku odlepila a malý indián, s malými indiánskými dlaněmi, které ještě nedokážou otevřít zmrzlinu samy, se mohl prolízat a u toho lízat, zatímco vy se budete zbytek přestávky snažit ničeho důležitého se nedotýkat, protože se vám rozhodně nechce mýt si ledové lepkavé ruce v ledové vodě. Někdy je třeba, aby vám někdo trochu zašpinil přestávku, narušil intimní zónu a ničil život – jak jinak, než v dobrém.

S tou matikou si nedělám prdel.

Vánoční bramborová razítka jsem už dělala podruhé. Poprvé mi totiž neplánovaně byla zrušena výuka. Už jsem věděla, že když je nechám pár dní ve vodě, zkazí se. Když mi změnili výuku podruhé, věděla jsem, že je třeba udělat domácí papihuevo.

Někdy si role přehodíme, děti vaří a já konzumuju.

Musíte ji nechat dělat tortillas, i když je pak třeba všechny předělat.

Broučci na dobrou noc. Není to večerníček. To si jenom Anett hraje před spaním v kuchyni aka mé ložnici.

Za to, že mi v noci lítají nad hlavou, dělají neskutečný rámus a občas přistanou na obličeji jsme jejich bratříčkům utrhali nožičky a křidýlka. U následujícího smažení a konzumace jsem už nebyla.

"Jenom to držte, hlavně neudělejte díru do těch sáčků s rýží."
Asi si umíte představit jak to dopadlo

Marečku, nesahej na ty housenky.

Jsou i dny, kdy vás v autobuse napadne udělat divadlo ve výchově, kde děti roztřídí jídlo, které umí říct anglicky a ušijou Popelce z oříšku šaty v barvách, které znají.

Moji oblíbení sedmáci a šesťáci se za mě radují poslední hodinu před Vánoci.

Proč jsou tvoje vlasy kudrnaté? Proč jsou tvoje vlasy zlaté? Proč máš takové oči?

Proč nejsi normální jako my všichni?!

Rodina pálí odpadky. O ten jedovatý ohýnek si děti hřejí chodidla.

Tiká, tiká

Ležím v houpací síti a snažím se číst si španělskou knížku. Už sedm dní. Z ulice slyším čas od času policejní sirény a skandování lidí. Fuera, Lenín, fuera. Připadám si… normálně. Není to vlastně ani tak, že bych sedm dní ležela v houpací síti a četla si knihu. Na to nejsem dostatečně disciplinovaná a taky je někdy zima a někdy i prší. Demonstranti na výpadovkách na dálnice tam ale pořád jsou. Mají disciplínu, motivaci, vášeň nebo možná jenom nemají jinou možnost…

Není tu nebezpečno. Jdu se projít ven - všechny obchody jsou zavřené, silnice prosty aut, ale jinak to docela žije. Pouliční prodejci prodávají vařené chochos. Nikdy nekupujte chochos na ulici. Jsou plné bakterií a mohlo by vám z nich být zle. Vzhledem k tomu, že ani mně se v Ekvádoru nevyhnuly žaludeční a střevní problémy, musím se spolehnout na zásoby jídla, které máme na bytě od minulého velkého nákupu – totiž, když byl před pěti dny otevřený supermarket.

Na ekvádorská telefonní čísla nám začaly chodit smsky, které asi posílají úplně všem. Jsou z červeného kříže a z pohotovosti. Informují o své neutralitě, o tom, že jen chtějí chránit zdraví lidí a prosí, abychom je nechali projet davem a zasáhnout, kde je třeba. Já samozřejmě na našem balkoně nikoho projet davem nenechám… Smsky necílí na nás, ale o sto kilometrů dál, kde leží hlavní město, sídlo prezidenta a tepna všech protestů, Quito. Zemřelo tam už pět lidí – tak praví oficiální čísla. Sledujeme videa z tamních protestů, čteme informace, jak demonstranti vnikli do vládní budovy, kde ale nikdo nebyl, protože prezident, následován všemi úřady, unikl do vzdáleného Guayaquilu, odkud vydal televizní prohlášení, že NIKDY NEODSTOUPÍ, NUNCA!!!, což je trochu odvážné, neboť v uplynulých dvaceti letech už lid svrhl podobným způsobem dva prezidenty.

politická vsuvka někoho, kdo politice nerozumí

Lenín Moreno, ekvádorský prezident, není příliš oblíbená osoba. Budu vám teď vyprávět, co jsem o něm slyšela. Jedná se o pocitové výpovědi lidí, se kterýma jsem mluvila, žádný nezávislý research jsem nedokončila, protože se nakonec stejně vždycky zapletu a přestanu tomu všemu rozumět, když jde o politiku. Moreno býval viceprezident předchozího prezidenta Rafaela Correy, dle všeho miláčka Ekvádoru. Correa vybudoval silnice, díky kterým se dá v Ekvádoru dostat všude a pohodlně autobusem, otevřel školy, začal realizovat projekt elektráren, se kterými mohla být země soběstačná co se týče výroby energie. Byl prezidentem obyčejných lidí, bohatým bral a chudým dával. No dobře, taky si z toho něco nechával… V historii zkorumpovaných prezidentů zkorumpovaného státu byl ale prý zkorumpovaný nejméně. Asi i proto vládl v zemi po dobu dvou funkční období. Když úřad opouštěl, na jeho místo kandidoval viceprezident Moreno. Jeho plánem bylo pokračovat v dosavadním směřování politiky. Většina obyvatel Ekvádoru, včetně Correy, ho podpořila. No, a jen co Moreno dosedl na prezidentské křeslo, otočil všechno o 180°. Correovi údajně zakázal vstup do země a změnil ústavu tak, aby nebylo možné ho už znovu zvolit. Po dvou letech ve vládě, kdy se údajně v zemi nezlepšilo NIC, teď oznámil konec dotací na pohonné hmoty. A ekvádorští občané se ptají, co se děje s jejich penězi. Teda, teď už se na nic neptají, teď už ho prostě jenom chtějí sesadit. Stávku započaly dopravní společnosti, ale když po dvou dnech neměnné situace oznámili obnovení služeb (nejspíš není zkorumpovaný jenom prezident), vzali to občané do svých rukou. Konkrétně kameny, kmeny stromů a další dary Pachamamy, jimiž zabarikádovali dálnice. Doprava stojí, což o to, v Otavalu je zatím celkem dobře.

konec politické vsuvky někoho, kdo politice nerozumí

Dnes jsem měla v plánu jet na výlet do mlžného pralesa… to je samozřejmě pasé, protože se z města nedostanu. Což je ale můj jediný osobní problém, a Otavalo bez turistů a bez aut má taky své kouzlo. Snažím se o tom přesvědčit celou svou rodinu a vás všechny, kteří se bojíte. Jediné co hrozí je, že by snad ztroskotalo zásobování a zůstali bychom bez jídla. A píšu to, zatímco mě bolí bříško z kokosových sušenek, které jsem právě zbagrovala…

Dneska ráno jsem se byla projít a zjistila, že je otevřený supermarket. S nadšením jsem se vrátila domů pro své spolubydlící, abychom zjistily, co nám chybí a šly nakoupit cokoliv, co v obchodě ještě mají. Sýr, mléko a maso už nebylo. Ale jogurt, toaletní papír a víno ano. A spousta dalších věcí. Když jsme zaplatily, zjistily jsme, že se nemůžeme dostat ven. Rolety obchodu jsou stažené, sekuriťák před nimi stojí a komunikuje přes vysílačku s někým venku. Musíme chvíli počkat, venku jsou demonstranti. Prodavači obchází lidi s krabicí plnou bonbonů ferrero rocher, které rozdávají asi jako omluvu za vzniklou situaci. Po dvaceti minutách, když už jsou všechny kasy prázdné a všichni nakupující čekají s plnými taškami před dveřmi, se něco začíná dít. Sekuriťák se shýbá, aby rozhrnul roletu a pustil nás ven. Silencio, despacito, tranquilo, todos van a salir. A dav se opravdu organizuje a ze dveří vycházíme pomalu, potichu a postupně. Před obchodem stojí několik lidí, kteří situaci pozorují. Mně a jedné spolubydlící se podaří vylézt mezi prvními. Třetí z nás se trochu ztratila, když se rozhodla využít čekací čas dalším bloumáním po obchodě. Čekáme na ni těsně za dveřmi obchodu. Lidi kolem, kteří dohlédnou na vedlejší ulici, najednou začínají něco zběsile posunkovat a sekuriťák znovu stahuje rolety obchodu, ve kterém pořád ještě trčí asi polovina lidí.

„Neshromažďujte se tady. Běžte domů.“ zní pokyny pro nás venku, zatímco obchod před blížícími se demonstranty předstírá, že je zavřený. Stojíme na ulici s igelitkama s logem obchodního řetězce a nevíme.

Odhaduju. Odhaduju, že otevření obchodu je nepřímé potlačování demonstrace? Protože by se k nim zaměstnanci obchodu přece měli přidat, a ne pracovat? Protože lidi, kteří nakupují suchary do zásoby potřebují taky pocítit hlad, aby jim nezbylo nic jiného, než taky vyjít do ulic? Protože myšlenkově podporovat protest z pohodlí svého gauče je pokrytecké a úplně k ničemu?

Kolem obchodu se objevují demonstranti s klacky v rukou. Klacky slouží na sebeobranu před případnými těžkooděnci (v Otavale jsem je neviděla, ale v Quitu jsou na denním pořádku), o tom jsem přesvědčená. Stejně se ale necítím úplně v cajku, když tam stojíme s rodinným balením toaletního papíru v jedné a se žlutou taškou z obchodu ve druhé, jako dva živoucí důkazy toho, že supermarket otevřený je. Rozhodneme se, že nejrozumnější je nákup donést domů a až pak řešit, co s naší třetí spolubydlící. Cesta domů vede skrze průvod demonstrantů. S klidem projdeme, aniž by se nad námi někdo pozastavil, urazil se, nebo nám třeba utrhl ty tašky z ruky… Za chvíli jsme doma všechny, a pokračuje tahle podivná forma prázdnin. Prázdniny, při kterých se zraňují lidi, kteří nejsme my, a mění se zákony země, která není naše.

Uvědomuju si, jak děsivě tahle věta vypadá, ale nemám nic hrdinského, co bych za ni přilepila.

Flexilabilita

„Jé, Eriku, ty sis u Grónska nakreslil Santu Clause, to je pěkné. Dobře, takže všichni mají vybarvené a pojmenované ty kontinenty?“

„Síííííííííííí!“

„Tak teď si tam zaznačíme ještě oceány. Jaké oceány máme?“

„Océano Pacífico!“

„Ano, Océano Pacífico…“ zapisuji na tabuli název prvního oceánu, který mi děti nadiktovali, když najednou vtrhne do třídy jejich třídní učitelka. Permiso, permiso, bere mi z ruky fix a vedle mojí malůvky zeměkoule, mezi názvy kontinentů a Tichého oceánu, začíná vypisovat příklad z matematiky asi dvacet minut potom, co mi předala svou třídu. Sleduju, co se bude dít. Učitelka po chvíli dopíše příklad a podívá se na mě.

„Nevíš, jak to vyřešit?“ ptá se, a její pohled následuje i všech patnáct dětí. All eyes on me. Prohlédnu si příklad na tabuli. Je dlouhý. Jsou tam odmocniny. Za vrchol svých vzpomínek na střípky základního vzdělávání považuju to, že jsem se svým host-bratříčkem doma osvěžila dělení se zbytkem a zkoušku.

„Ne, to nevím.“

„Nevíš?“

„Ne…“

„Aha, já myslela, že jo, Elena mi s tímhle vždycky pomáhala… tak nic. Můžeš pokračovat.“

Elena je dobrovolnice z minulého roku, která měla za úkol – jako většina ostatních dobrovolníků až doposud – pouze podporovat učitele v jeho výuce. Na tyto dobrovolníky pak většinou připadne výtvarná výchova nebo pracovní činnosti, zkrátka to, co přece může dělat úplně každý, žejo. Stejný osud měl čekat i mě. Naštěstí jsme v Latinské Americe a výhodou toho, že nic není podle plánu je, že se ty plány dají snadno měnit. Zní to nelogicky, ale co se snažím říct je, že všecko se dá domluvit.

První týden mě všechny třídní učitelky ubezpečovaly o tom, že budu učit výtvarku a pracovku. Doma jsem zmateně googlovala hesla typu „art elementary school ideas“ a snažila se vzpomínat na to, co (a hlavně jak!) jsme v těchto předmětech dělali my. Marně. Jediná vzpomínka, co se vynořila byla, jak jsme ve třetí třídě měli přinést na hodinu pracovní činnosti obroušené sklo nebo dřevo, a jak mi můj milovaný dědeček sehnal úplně luxusní kousek skla, jak jsem na něj byla pyšná a měla ho zabalený v papíře doma na stole, a jak jsem ho pak v den pracovních činností do školy nepřinesla, protože jsem se spletla, a myslela si, že to mělo být až na výtvarku, kterou jsme měli den poté. V pracovních činnostech jsem tehdy musela pracovat s nějakým křivým rezervním kusem dřeva, který někdo přinesl a obroušené sklo mi strašilo v šuplíku ještě několik let. Myslím, že ani po téhle zkušenosti jsem si, jako dítě, neuvědomila, jaký je rozdíl mezi pracovními činnostmi a výtvarnou výchovou. Myslím, že jsem si ten rozdíl vlastně uvědomila až když jsem slyšela názvy těch předmětů ve španělštině v průběhu mého prvního pozorovacího týdne.

Po tomto týdnu mi ale zničehonic bylo oznámeno, že mě škola nakonec opravdu přiřadí k učitelce angličtiny. Nejspíš řediteli znovu někdo vysvětlil, že já jsem součást projektu EVS, který se opravdu má zaměřovat na výuku angličtiny. Anebo mě někdo slyšel brečet na záchodě, kde je jinak v důsledku absence vody neustále dost hrobové ticho. (Nevýhodné místo pro vykonávání jakékoliv potřeby, včetně pláče.)

Takže po prvním týdnu, kdy jsem pozorovala všechny ostatní hodiny, kromě angličtiny mi najednou do rozvrhu přistála mrda angličtin a jen dvě hodiny, kdy mám vypomáhat třídním učitelkám nejmladší a nejstarší třídy v čemkoliv řeknou (= výtvarka a pracovka). Vymyslela jsem si, že nejstarším z toho všeho udělám geo-environmentální výtvarko-pracovku (aby věděli, že do Česka se nedá jet autobusem, protože je mezi našimi kontinenty oceán a taky, že z obalů na školní mléko, které se valí úplně všude, se dají vyrobit třeba obrázky potvor v tom oceánu, které umírají, protože hážem ty odpadky na zem…). S nejmladšími prostě jenom budeme používat odpadky jako materiál k tvorbě, aniž bych jim cpala do hlavy, že Česko není v Peru a další, pro ně nadbytečné, informace (a budu doufat, že jim to někdo jiný řekne dřív, než jim bude třicet).

Na první hodinu pracovky s malými jsem přišla s taškou ruliček od toaletního papíru a modlila se, abych jim to uměla vysvětlit, a aby si nepřilepili ruce k lavici… oni nebo já. S aktivitou jsem měla začít po přestávce. Seděla jsem na školním dvorku a přepočítávala ruličky a děti, a když zazvonilo tělocvikář/školník začal říkat něco do mikrofonu. Všichni studenti se za jeho pokynů začali seřazovat na hřišti. Podle velikosti a pohlaví. Po deseti minutách tohoto řízeného chaosu jsem se zeptala učitelky, se kterou jsem měla dělat pracovní činnosti, co se děje.

„Aaa, ty to nevíš. Zkouší pochod.“

„Jaký pochod?“

„Na den vlajky.“

„A to je kdy?“

„Příští čtvrtek.“

„Aha… a bude ještě výuka? Já jsem něco připravila…“

„Ano, ano, po zkoušce.“

Zkouška trvala celou dobu odpolední výuky a deset minut navrch, protože děti prostě bohužel jaksi přirozeně neovládají tuto oblíbenou činorodou vojenskou aktivitu. Zkoušení trvalo taky všechny ostatní odpolední výuky toho týdne, což ale nikdo neoznámil předem – nejspíš aby nevyděsili žáky. Když jsem jedno ráno byla na schůzce u ředitele, využila jsem jeho přítomnosti a zeptala se ho, jak to vypadá s dalšíma zkouškama na pochod.

„Dneska zkoušíme odpoledne a zítra dopoledne.“ oznámil mi po poradě se školníkotělocvikářem. Později toho dne mi učitelé říkali, že dopolední zkouška následující den bude trvat celý den… že je to generálka před dnem vlajky, a tak odpadá výuka celého dne. Ano, smějte se mi, že jsem tomu věřila a dala si odpolední voraz. Druhý den jsem ale do školy přecejen šla, abych se podívala na kousek generálky. Když jsem přála dobré ráno a líbala líc všem svým vyučujícími kolegům, taky jsem se pro jistotu zeptala:

„Takže dneska se zkouší celý den, že?“ a uznávám, mohla jsem očekávat jejich odpověď.

„Ne, až odpoledne.“… „Jo, a taky tady dneska není angličtinářka. Takže budeš učit sama.“

Když jsem se ucházela o umístění do ekvádorského dobrovolnického projektu, v požadavcích byla mimo jiné jmenována i flexibilita. Nebyla to položka nad kterou bych se pozastavila. Jak už mě ale ty dva měsíce dokázaly naučit, spousta věcí v evropském chápání znamená něco úplně jiného, než v tom latinském. Ekvádorcům závidím jejich nezávislost na plánech, schopnost nestresovat se při změnách a reagovat na situaci. Většinou. Někdy se prostě po evropsku naštvu a stěžuju si, proč nemůžou jednou dodržet slovo. Dobře, možná spíš po ájovsku – jsem naštvaná, a nikdo to nevidí. Jinak to neumím, ale tentokrát ani nechci. Proč? Důvodem jsou tyhle boží děti, které mě svou přátelskostí a aktivitou každý den upevňují v tom, že jakákoliv – ať už méně či více organizovaná – pozornost, která je laskavá a věnovaná jim, má smysl.

Myslím, že neformální výuka je baví víc, než pochodování.

Abych byla fér, tak škola umí zorganizovat i fakt super věci.

Jako Pawkar Raymi, slavnost začátku období setby.

S obřadem k uctění Pachamamy - matky Země.

A se společným jídlem, sestaveným z toho co rodiče dětí tento rok vypěstovali.

Taky vás živí Země? Jak jí děkujete?

Lovesong o domově

Je to jako když posloucháte písničku a myslíte si, že přesně takhle musí znít láska, a pak se zamilujete, a zjistíte, že je ten song hrozně kýčovitý, že láska vůbec nemá tak uhlazenou melodii. Ale ten lovesong byl hezký, o tom žádná…

Můj lovesong o životě v indiánské komunitě obsahoval hliněný domek se starou babičkou v tradičním oděvu a moudrým dědem, který vaří venku u táboráku čaj z čerstvě sesbírané koky. V dálce jsou samozřejmě lamy, které můj děda každý den vede na pastvu. Je zima, ale hřeje nás oheň a taky spousta barevných přikrývek. (Z vln těch lam. Ve volných chvílích mě babička někdy učí, jak se z nich plete svetr) Stmívá se. Brzo si ustelu ve své houpací síti.

Do mého nového domu mě nakonec vedou čtyři děti po školní výuce. Sestřenice a bratranci. Není mi jasné, kdo přesně se mnou bydlí, ale jsem si jistá, že mi to brzy vysvětlí moji noví host-rodiče. Přicházíme k domu. Vykachličkovaná venkovní chodba. Děti s obtížemi tahají za zámek jedněch ze dvou těžkých kovových dveří. Jsem nervózní. Tady budu příští čtyři měsíce bydlet. Dveře se otevřou a jéje, ona je to hnedka ložnice! Děti se rozvalí na dvě manželské postele.

„Tady budeš spát.“ ukazuje chlapeček na jednu z nich. „Klidně si odlož věci.“

Odkládám batoh vedle jedné z postelí. Usmívám se na děti.

Děti se usmívají na mě. Kde jsou jejich rodiče!?

„… a ty už jsi jedla?“ zeptá se mě starší děvče.

„Ne. Vy jste snad dostali jídlo ve škole?“

„Ne ne, nedostali…“

…

„A ty umíš vařit?“

Za těmi druhými těžkými kovovými dveřmi je kuchyň, a tyto dva prostory tvoří celý interiér domova. Kuchyň je pokrytá stejnými studenými kachličkami jako ložnice a chodba. V kuchyni je plastový stůl s plastovými židlemi, plynový sporák s výměnnou plynovou bombou, dřez, s kohoutkem, ze kterého odpoledne někdy teče voda, jedno prkýnko, jeden nůž, jedna vidlička a spousta lžiček, talířů a misek. V rohu kuchyně leží na bok položená rozbitá televize. Nejmladší děvčátko mi s pýchou oznamuje, že to ONA ji rozbila. A mně po školním dni začíná (jak s oblibou říkají české maminky) druhá šichta doma. Vařím v neznámé kuchyni z náhodných ingrediencí, které najdu (naštěstí jich není mnoho) oběd pro pět lidí. Po obědě mi nejstarší děvče ukáže, jak venku umývají nádobí když není voda, a pak mě čtyři děti vedou na zahradu k babičce, tetičce, strýčkovi a taky tam, kde i jejich rodiče staví baráček (to vše na jednom místě). Ukazují mi tajný bunkr, koťata, prasata a všechna další zvířata, která v okolí žijí. Hrajem hoňky, hrajem na schovky, hrajem ekvádorskou hru na vlka a ovečky, hrajem Heja hají (protože jo!). Když se začíná stmívat, jdeme spolu s devítiletým chlapcem s čtyřletou holčičkou zpátky domů a koukáme na televizi. Tohle jsou tedy ty děti, se kterými bydlím! Malá leží na jedné posteli a ukazuje na druhou.

„Tahle postýlka pro celou rodinu, tamta postýlka jenom pro tebe“, vykládá rozverně, „tady bude spát maminka, tatínek a dvě děti. Tam budeš spát jenom ty. Že?“

Já nevím, Anett. Nevím vůbec nic. Nevím, kde budu spát, kdy přijdou jejich rodiče, jestli bych měla začít vařit večeři, jestli někdy poteče voda. Nevím přesně co říká, protože neumím dost dobře španělsky a to Anett neví, protože jsou jí čtyři. Nevím, jestli se náhodou neměla po škole převléct do jiného oblečení a nevím, jestli má její bratr nějaké domácí úkoly a pokud má, jestli jsem to já, kdo by mu s nimi měl pomoct…

Rodiče těch dvou dětí, které se mnou bydlí, jsou podobného věku, jako já. Oba pracují na růžových plantážích v podstatě od svítání do setmění. Ano, byli by rádi, kdybych jim pomáhala s dětmi. Toto bydlení je provizorní a za několik týdnů se plánují stěhovat do nového, kde budu mít snad i vlastní pokojík. Je to ten rozestavěný dům, který mi už dříve ukázaly děti. Nemá podlahu, okna ani dveře. Až doteď mě všechna ekvádorská zpoždění a změny plánů vždycky dokázaly znovu překvapit a vytočit, teď mám ale pocit, že jsem poprvé dokázala správně rozklíčovat informaci. Smiřuji se s faktem, že do nového domu se v průběhu mého pobytu rozhodně stěhovat nebudeme. Společnými silami přivlečeme z domu babičky malou starou postel, kterou postavíme do kuchyně – prý pro ně dva. Nakonec se mi podaří přesvědčit vyklidněnou usměvavou  maminku i úslužného snaživého tatínka, že bude opravdu lepší, když zůstanou spát v ložnici se svými dětmi oni, a kuchyňskou postel nechají mně. Vysloužím si tak denně zhruba 7- 8 hodin soukromí.

Když dovečeříme, na sporáku se ohřívá voda na umytí Anett. Otec dětí se ptá, jestli se myju ve studené nebo v teplé vodě. Krátce zauvažuju nad tím, v jakých prostorech asi mytí probíhá. Dneska se nemyju, odpovím. Rodiče se pousmějí a poznamenají, že je na mě asi moc zima. Pak mě nechají odpočívat. Dveře nemají kliku, jenom zámek. Mám se zamknout zevnitř, aby mi v noci bylo teplo. Rodiče vstávají něco po páté ráno. Až budou chtít do kuchyně, zaklepou, a já jim otevřu. Dobrou noc.

Vzdát se bundy, lamího svetru, trička, bot, ponožek a kalhot a převléct se do pyžama chce odvahu. Pod třemi dekami čekám, až se mi zahřejí chodidla a před očima vidím dohasínající oheň za soumraku s lamami v pozadí. Představuju si, že mi ruce zahřívá hrnek s čajem z čerstvé koky a babička s dědečkem mě učí slova kečuánského lovesongu. 

Vzdát se představ chce taky odvahu. Protože když přijdu o ně, co mi zůstane?

Čtyři opravdové temperamentní děti, které si se mnou chtějí hrát a učit se slova v mém jazyce, ukázat mi nejlepší schovky v jejich ulici, rozčesat mi kudrny, zapojit mě do klubu který si stavějí a zkrátka být mými průvodci a parťáky v komunitě. Jak se mi pomalu dokrvují prsty na nohou, dochází mi, že lama na kopci z představ je oproti tomu podobně dvojrozměrná, jako lovesong vůči lásce.

Výhled od dálnice směrem k mé komunitě.

Pes se jmenuje Zeus. Kocourovi se říká gato malo (= špatný kocour). Jíst by si přáli oba.

V důsledku nedostatečné velikosti papíru jsem se nevešla do seznamu členů klubu, slyšela jsem ale kluky, jak se o tom bavili a myslím, že vstup mi nakonec stejně bude povolen. 

Uprostřed pole s kukuřicí jsme s dětmi sbírali moruše. A taky je odkud výhled na "náš" rozestavěný dům.

Toulaví psi jsou všude, i na školním pozemku.

28. srpna

Týden číslo 4. Andrea spolu se třemi dobrovolnicemi se přemístily z místa výcviku (Quito) na místo činu (Otavalo). Byly přivítány v pohodovém barevném nezatepleném bytě, kde budou spolu s dalšími čtyřmi dobrovolnicemi sdílet kuchyň, nenaladitelné ukulele, jídlo, houpací síť nebo pracovní starosti. Jaké pracovní starosti naši hrdinku čekají? To se dnes nedozvíme, ale sledujte nás i příště!

Je to tak. Čtyři týdny v Ekvádoru jsou za mnou. Než mě ale reálně pustí k práci, budu se ještě další týden rozhlížet a zaučovat. Začínám se trochu děsit, že tak dlouhá příprava znamená, že výuka bude opravdu k zbláznění náročná, ale snažím se uklidňovat skutečností, že stejně neexistuje jiná možnost, protože začátek školního roku se asi nebude přizpůsobovat dobrovolníkům :). V současné chvíli naše příprava probíhá zhruba tak, že máme každý den dvouhodinové dopolední setkání s vedoucí, kde probíráme nejrůznější detaily našich projektů, a zbytek dne máme volný. Takže tady s dobrovolnicemi ze Slovenka a Německa společně snídáme, obědváme a večeříme, snažíme se všimnou si, když zasněžený vrchol Cotacachi zrovna není zakrytý mraky (a fotit), filtrujeme vodu, kterou během chvíle vypijeme a filtrujeme znova, chodíme nakupovat potraviny a vracíme se domů s oblečením a doplňky z lamí vlny…

Podařilo se mi vyhrát vlastní pokoj, který býval studovnou. Sice nemá funkční dveře, ale má plnou knihovničku, takže jsem začala louskat detektivku Luise Sepúlvedy v originále. Holky hrajou karty, já píšu dopisy, které se mi nepodaří odeslat, protože na poště v Otavalu už třetí den zapomněli objednat známky do Evropy.

Zatímco mí milí na opačných koncích světa píšou diplomky, pracují v cool kavárnách, připravují divadelní sezónu, začínají pracovat ve škole a dělají všechny ty stresující věci, od kterých jsem si chtěla odpočinout, já vařím zelené banány. Mačkám je v kompaktní hmotu. Dělám z nich koule. Ty plním sýrem. Během smažení pak zvolna podléhám pocitům méněcennosti. Moje evropská nervová soustava vysílá varovné signály, protože člověk, který nemá co na práci přece nemá hodnotu!!!

Nevím, jak přesně funguje lidské tělo, ale předpokládám, že se nervy uklidní, když je zaměstnám starostí o fysis namísto psyché. A to jde v hornaté části Ekvádoru docela jednoduše. Takže v den, kdy bylo mým hlavním úkolem umýt si vlasy, jsem se rozhodla nechat přízemní starosti na zítra a vydat se hledat odstup několik o stovek metrů výš nad moře.

A takových dní už bylo víc. První výlet byl na vulkán Cotopaxi.

Písčitou a prašnou cestou ve výšce 4800 m. n. m. člověk ocení hodiny hlasové výchovy a to, že umí pracovat s dechem. Takže hovno "mimo obor"!

5000 m. n. m. Díky, paní Žažo. Výš už to nešlo.

Výlet č. 2: Lagoa Cuicocha, obklopená kopci a lesy

Obejít ji je jak život sám. Dolů, nahoru, dolů, nahoru...  

Jeep-taxikář neměl problém převézt sedm pasažérů. Od toho má korbu. 

Efektivní naplnění času je diskutabilní hodnota. A odpočinek si prý nemusíme vždycky "zasloužit".
Čumáčci to vědí líp, než my.

Na třetí výlet nás pozvali ekvádorští kamarádi. Vydali jsme se k vodopádu.

Živo, zeleno a mokro. Na svačinu jsme si koupili domácí smetanový sýr s medem

Následujíc radu místních, že to je kousek, jsme se po dvou hodinách ocitli ztraceni uprostřed džungle. Bez vodopádu.

Cesta někdy prostě musí být cíl. Dejte mi mou denní dávku dopaminu!

Den poté jsem ale už opravdu musela zasvětit těm obyčejným věcem – vyprat, umýt hlavu a uvařit si. Proces jsem započala tak, že jsem v největším hrnci ohřívala asi půl hodiny vodu, tu jsem pak míchala se studenou z kohoutku, pracím práškem, jela si mechanické pohyby za popěvku „Peru, máchám, ždímám, cákám, věším, ...“ akorát, že někdy v průběhu máchání z kohoutku káply tři poslední kapky a pak jsme byly pět hodin bez vody. Prý se to stává. Je to dost podobné, jako být bez wifiny (to se nám taky často stává), akorát to člověka nesžírá tiše zevnitř, ale tak nějak viditelně. Od snídaně jste si nevyčistili zuby, nesplachuje záchod, když si zvládnete uvařit něco bez vody, nezbavíte se špinavého nádobí a neumyjete si ruce (nikdy), kýble s namydleným prádlem čekají na terase, vlasy jsou už o dva dny mastnější, než měly být.

Výhoda toho, že netekla voda, ale fungovala wifina je, že jsem si místo sprchy mohla vygooglovat, že 28. srpna je mezinárodní den červeného vína. Takže jsem se uklidnila a vymyslela taktiku jak postupovat, když neteče voda.

1. Koupit červené víno

2. Čekat. A tak jsem poznala první věc, kterou mě Ekvádor může naučit.

… voda zas poteče.
… jednou najdeš vodopád.

… wifina se rozjede a nic se nestane, když tento článek nahraju až o něco později.

… práce bude, bude jí dost, a bude dostatečně náročná.

(určitě dost na to, abych mohla později s láskou vzpomínat na dny, strávené v s detektivkou v ruce v houpací síti)

Zdraví vás mastný vlasy a čistá hlava. Čekám, a to je v pořádku.

Quitenská jízda

Tak jo, co se to zas děje? Jsem v Ekvádoru. Než se dostanu k prsům, zadkům a dalším hot tématům, udělám těm situacím, které se mi dějí, a vlastně všem příspěvkům tohoto blogu v příštích šesti měsících, malý informační background. Aby to nebyla nuda, pusťte si na půl ucha následující nahrávky, jimž podobné můžete často slyšet cestou místními autobusy, a klidným vypravěčským hlasem si přečtěte následující řádky:

Krátce po odpromování se čerstvá magistra umění Andrea vydala do země na rozhraní dvou polokoulí, do Ekvádoru. Motivem jejich činů byl záhadný dobrovolnický projekt CODET II. Ten spočívá v komunitním rozvoji pomocí výuky angličtiny. Následujících šest měsíců tedy bude Andrea učit anglicky děti, žijící v domorodých komunitách kolem ekvádorského města Otavala. Do země přiletěla již před dvěma týdny, k práci si však ještě nepřičichla a ještě minimálně další dva týdny to tak zůstane. Je si sama dobře vědoma toho, že než začne učit, musí toho nejprve být mnoho naučena! I vedoucí dobrovolnických aktivit v Ekvádoru jsou si toho dobře vědomi a v duchu kulturní výměny probíhají všechny tyto aktivity v poklidném latino tempu. Andrea má za sebou orientační školení, kde zjistila, kromě toho, že vypadá jako typická fanynka filmu Twillight, že spolu s ní do Ekvádoru přijelo dobrovolničit zhruba dalších 40 lidí a asi 20 Ekvádorců se v rámci obdobného projektu chystá do Evropy. Pocit vlastní výjimečnosti se tak v důsledku všeho toho rozplynul, stejně tak jako se dobrovolníci po skončení tohoto masového školení rozprchli do rozličných rodin v Quitu. Následující týden začali navštěvovat intenzivní kurzy španělštiny. K dnešnímu dni je kurz ve své polovině – probrány jsou 4 minulé časy, čas průběhový a imperativ. Bude se v týdnu budoucím probírat čas budoucí? A bude to naší hrdince k něčemu, když legenda praví, že indiáni mluví pouze kečuánsky? To vše se dozvíme v příštím díle.

Minulé časy ve španělštině jsem probírala asi potřetí v životě a potřetí v životě jsem z bodu „Ano, to přece dává smysl“ dospěla do bodu „Nevím jak vyčasovat libovolné pravidelné sloveso v přítomném čase“. Jako jeden z úkolů jsme měli popsat naši denní rutinu. Při jeho psaní jsem si uvědomila, že se můj současný život zcvrkl na jídlo, školu, jídlo, wifi, jídlo a spánek (plus od té doby, co jsem v supermarketu objevila arašídové máslo a 100% čokoládu za cenu espressa v Brně se položka jídlo objevuje častěji). Už už jsem si začínala hryzat nehty z toho, jak může být člověk na opačné polokouli a vést život v zásadě nezajímavý. Ale tohle je přece jen otázka úhlu pohledu, ozvalo se mé hyperpozitivní já. Tedy dříve, než budu jíst morče nebo než mě malí svérázní Ekvádorci pověsí ze stromu hlavou dolů, popíšu vám jednu ze svých obyčejných quitenských denních rutin.

Čekám na zastávce. Google mapy ukazují, že mám jet autobusem číslo 59. Autobusy v Quitu ale nemají čísla, ale jména… takže nezbývá, než se v každém autobusu, který zastaví zeptat, jestli jede tam, kam potřebuju. Přijíždí první, je docela rozjetý. Zpomaluje, zpomaluje, projíždí zastávku, přistavuje a zastavit se mu podaří až pět metrů od zastávky. Lidi běží dovnitř a ven, já se rozpačitě ohlížím kolem sebe, a než se rozhodnu jestli běžet i za cenu, že autobus na mou zastávku nepojede a budu se zase vracet, je pryč. Naštěstí hned vzápětí přijíždí další. Blíží se, blíží se, je blízko, zpomaluje, zpomaluje, dveře se otevírají, vyskočí z nich dva cestující, dveře se zavírají a autobus pokračuje dál, aniž by snad úplně zastavil. Naštěstí hned vzápětí přijíždí další. Blíží se, blíží se, jede rychle, projíždí zastávku a už je pryč. Jeden týpek ze zastávky si stoupá doprostřed cesty a příští autobus tak zastavuje už přesně tam, kde má.

„Jedete k Galo Plaza Lasso?“

„Ne, to musíš z jiné zastávky.“

„Fakt? Ale včera -“

„Nastup si, já tě přiblížím“

A tak mě pan řidič veze jednu zastávku zadarmo tam, odkud mi jede ten správný spoj – ačkoliv ještě včera jel správný spoj právě z této zastávky... O několik minut později na nové zastávce se ptám asi ve třetím autobusu, jede-li mým směrem. Řidič zmateně kouká na stevarda. Stevard říká, že jo.

Ano, autobusy hromadné dopravy mají v Quitu stevarda (či stevardku). Je to ta osoba, která si od vás vezme peníze, kontroluje (někde ne příliš důsledně) zda vystoupili a nastoupili všichni, křičí po lidech, aby nastupovali a vystupovali rychleji a aby postupovali dále do vozu. Někdy taky oznamuje jméno zastávky, ale o to většinou musíte předem poprosit.

V mém autobuse jsou ale dva chlápci v košili autobusové společnosti... Podivné, říkám si. Jeden vybírá peníze a druhý sedí na sedadle pro stevarda a fotí si na mobil řidiče. Pořád se něčemu směje a po řidiči pořvává. Třeba má po směně a nudí se, myslím si, dokud autobus nezastaví. Domnělý stevard se zvedne ze své sedačky a telefon si dává do kapsy. Řidič se taky zvedá a já si všímám, že má kostkovanou červenobílou košili. Tedy vůbec né tu modrou košili přepravní společnosti. Domnělý řidič si plácne s domnělým stevardem a se smíchem opouští vůz. Domnělý stevard – teď už vím, že skutečný řidič, který nechal kamaráda zařídit si bus – si sedá za volant.

Jak se blížíme do centra, autobus se naplňuje lidma a za chvíli dospěje takového stavu, ve kterém by už do něj nebylo možné nastoupit, bylo-li by to v Brně. Ale náš stevard se činí a v pravidelných intervalech se autobusem rozléhá (kromě tropické cumbie, která vám možná pořád hraje z odkazu uvedeného na začátku tohoto článku) jeho „Siga, siga, siga!“, což bychom do češtiny přeložili jako „Postupujte dále do vozu.“ A mohlo by se zdát, že latinos obecně mají specifický vztah k pravidlům, ale v tomto případě ekvádorští na slovo poslouchají, a v přeplněném autobusu se snaží proplout až úplně dozadu, přičemž se mezi všem mačkají jako při dramkařské hře na džusovač.
Když se pohyb v autobuse na okamžik zastaví, snažím se zavnímat pozici svého těla. Kde se nachází kapsy, kde mám peníze, kolik lidí dosáhne teď na moji tašku. Nevím. Cítím pouze jak se něčí zadek úplně přesně opírá o ten můj. Totální symetrie. Půlka na půlce. Povedlo by se nám to, kdybychom se o to snažili? Musíme být asi stejně vysocí... Je to muž nebo žena? Spousta otázek, na které nikdy nenajdu odpověď, a tak se radši koukám kolem sebe a čumím, co všechno jsou Ekvádorci schopni dělat autobuse, ve kterém se mě nedaří ani pohnout malíčkem na noze.

Nudnější část osazenstva si vystačí s telefonem a sluchátky (jak někdo může nemilovat všudypřítomnou musicu tropicanu?!?!), případně s daty a facebookem nebo nějakou hrou… Jiná stojící část cestujících si zvládá číst v knize nebo dělat poznámky do deníčku. Mladé stojící i sedící dívky se v autobuse zpravidla líčí. Hladoví jedí pomocí plastového nádobí pokrm, konzistencí podobný rizotu. Někteří lidi spí, někteří zase drží v náručích spící děti od 0 do 12 let. A někdy u toho taky spí. Nebo kojí. Anebo obojí (ano, spící maminka kojí spící dítě, jde to). A pak slyším povědomý hlas „Papitas, papitas, frutillas, chifles de sal y dulce, cincuenta centavos, cincuenta centavos “. Do autobusu vstupuje žena s taškou plnou brambůrků, bonbonů, slaných a sladkých křupek, každý balíček za půl dolaru. Prodírá se přeplněným autobusem a každému nabízí sáček s náhodnou dobrotou do ruky – to abychom si mohli produkt pořádně prohlédnout. Za chvíli projde autobusem ještě jednou a od lidí si vysbírá buď peníze, anebo své dobroty nazpátek. Stejný scénář se může dít s mandarinkama, čokoládkama, sladkýma tyčinkama, kartáčkem na zuby, sluchátky, džusy, nanuky, nebo chladivým gelem, který léčí bolesti kloubů, nachlazení, spáleniny a plísně a ačkoliv na krabičce naleznete cenu 3 dolary, dnes si jej můžete koupit za 1 dolar a dostat k tomu další krabičku zdarma. Někdy se vám taky dostane několik vášnivých informací o Ježíši Kristu. Nad volantem řidiče koneckonců visí jeho velká podobizna s nápisem TEMOR SOLO A DIOS. Asi proto se nebojí jezdit tak rychle, brzdit tak zprudka a to vše s otevřenými dveřmi.

Další den se mi podaří najít v autobuse místo k sezení hned vedle stařenky, která se mi hned představí jako Laura. Žila před dvaceti lety v New Yorku a tak si užívá konverzaci s cizinkou, na kterou může občas hodit nějakou anglickou frázi. Já jí ale stejně nejvíc rozumím, když mluví španělsky… Od prodejce Laura kupuje pět čokoládek za půl dolaru a vzápětí je rozdává všem okolo. Obdržím tři čokoládky. Laura říká „Víš, tady když lidi nemají práci, tak se aspoň snaží a něco prodávají. Nežebrají. To v New Yorku není… A dej si tu čokoládu, ať se ti neroztopí“

Tak v autobuse MHD v kakaové metropoli cumlám tu nejhnusnější čokoládku, co jsem kdy měla, zatímco mi Laura říká, že si nemám nikdy nic brát od cizích lidí. Pousměju se…

„Opravdu je to tady tak zlé?“ ptám se jí

„Všude máš dobré a špatné lidi…“

„Ale já si myslím, že ty jsi dobrý člověk!“

„Já vím, ale nikdy nevíš, děvče… jistá je jenom smrt. Kdy vystupuješ?“

„Na příští.“

„Aha, tak počkej. ZASTAV!!!!!!! ZASTAV, SLYŠÍŠ?!?!“ Není to poprvé za tuto cestu, co Laura křičí na řidiče, „jsou to leniví opičáci, beztak by ti nezastavil! Tak bež, mucha suerte.“

Poděkuju své kouzelné babičce, vystupuju z autobusu, cumlám druhou hnusnou čokoládku, nastavuji (jasně, že namazanou) tvář slunci (mami) a cítím, jak se nenápadně dmu pýchou, jak to tady všechno zvládám. Pak si vzpomenu, co nám říkala Jana Preková na workshopu scénografie. Čím víc si budu připadat jako princezna, tím spíš mě za rohem čeká drak. Usměju se na slunce a vrhám se do náruče smrti a dalších jistot v podobě jídla, wifiny a vědomí, že zítra nebude autobus o nic méně plný.

Několik okamžiků ze života kousíček pod rovníkem:

Odpusťte, že fotky přečnívají z černého pruhu. Vím o tom, vadí mi to, ale jak to řešit nevím.

Tohle je pretty much Quito: příroda, hory, slunce a mraky, auta, cesty a smrad.

Za dob kolonizace býval Ekvádor a Quito hlavním náboženským centrem

Třetí den v Quitu. Nerada přiznávám, že někde tady mi došlo, že jsem se ztratila a že se za hodinu stmívá, takže jsem poslušně zapnula GPSku a šla. P. S.: mobil mi odcizen nebyl...

Na kopci nečekala restaurace s pohoštěním, ale veřejné grily, které quitenští hojně využívají.

Historické centrum a pohled na jižní, poněkud svéráznější a prý i nebezpečnější, stranu Quita

Quito má specifický přístup k památkám. Toto je cesta na vrchol baziliky.