Je tady ticho, klid (z deníčku asociála)

Aneb když si moje hlava dělá vtípky bez mého souhlasu.

Horší den č. 1
Škola skončila, spolužáci se, jako obvykle, rozutekli za svými životy a mě se ještě nějak nechce. Rozhodnu se strávit pár chvil na gauči na školní recepci, kde bych třeba mohla potkat někoho z těch lidí, které nazývám kamarády (a pevně věřím, že to není moc troufalé). A co se nestane, po cestě ke gaučíkům vidím na chodbě postávat přesně tento typ lidí! A co neudělám?! Otočím se a jdu na druhou stranu. Proč? Přece abych se s nima nemusela potkat a konverzovat. COŽE?! I'm a freak. Tak teda oukej, druhou stranou dojdu ke gaučíkům a jak můj zadek klesá na jeho měkký povrch, klesá i moje nálada, když si začínám uvědomovat, jak absurdně jsem se právě zachovala. Chvíli poté školou prochází Santa Claus. Jakože týpek oblečený za Santa Clause s velkým pytlem, ve kterém je nejspíš spousta blbostí. Každou chvíli se u někoho zastaví a nechá jej cokoliv si z pytle vytáhnout a nechat. Vánoční čepičky a tak. Vedle něj pobíhá týpek s kamerou, na které je zavěšené jmelí. Santa Claus se blíží ke gaučům. NE. Vstávám a utíkám na záchody. Protože přece vůbec nechci dostat srandovní čepičku zdarma, fuj, že … Vracím se a toužebně si prohlížím cizí hlavy v čepičkách a říkám si I'm a freak. Cestou domů si koupím víno a arašídové máslo. Zbytek dne strávím přípravou a jedením palačinek a hrou na ukulele. Paráda!

Horší den č. 2
Sedím na gaučích a čekám, až přijde čas přesunout se do chrámu klidu a bezpečí – ano, jóga (se zákuskem). Můj italský kamarád se blíží. Nezačnu hrát neviditelnou, bod pro mě, chvíli si povídáme a jsem pozvaná jít si poslechnout do studia jeho projekt, na kterém je mimo jiné i nahrávka mého hlasu. Super Ajko! Podívej se, jak krásně společensky se chováš! Dobře ty. Jen tak dál! Oukej. Co jsem ale nečekala je, že se nejedná o takové to studio, které si zabookujete jen pro sebe. Ne ne, pro práci na menších projektech prostě stačí velká místnost počítači a sluchátky. A sedí tam asi 20 lidí. Italský kamarád 1 již vešel dovnitř. Italský kamarád 2, kterého jsme potkali po cestě, mi drží dveře a já se slyším říkat „Oh, no, I'm not going there. There's too much people.“ Jakože… nechci nic říkat… ale vždyť to nedává smysl!!! Skutečnost, že se chovám jak psychopat mi došla asi půl vteřiny potom, co jsem promluvila, italský kamarád 2 mě naštěstí pobídl ještě jednou, a tak jsem prostě vešla do místnosti plné cizích lidí a překvapivě zjistila, že vlastně nejsem středobodem vesmíru a že ti lidi jsou zavalení vlastními problémy a prací natolik, že ani nezvedli hlavu.
Jednou (až budu mít odvahu, cha!) se svého italského kamaráda 2 zeptám, co si o mě myslel, když jsem před otevřenými dveřmi rázně odmítla vejít z důvodu velké koncentrace lidí.

Že je život jako housenková dráha, na které to houpe, houpe to, už víme (díky, Jarku Nohavico!). Pokud jste mírně asociální jedinec na erasmu, platí to několikanásobně. Je to vlastně fajn, člověk (zjistí, že) se (nikdy ne-) naučí být sám se sebou. A tyhle stavy pak vznikají, když toho prostě hučí kolem hrozně moc. Málo sluníčka, peněz, jistot a kamarádů, vzdálenost měsíce, moc zimy, tepla, zařizování, snah, ISP, angličtiny, Walesu, jo a taky (a hlavně) blížící se zápočet ze Storytellingu.

Na generálkové hodině Storytellingu jsme měli pracovat každý se svým vedoucím. Osud mi nadělil Michaela, mého oblíbeného, a tak jsem se těšila, že to bude trochu individuálnější a hlubší. Jenže druhá pedagožka onemocněla, takže jsme se místo na tři skupiny rozdělili na dvě větší a v polovině hodiny se k nám začali přidávat lidé z té druhé skupiny s tím, že jejich vedoucí jim dává zpětnou vazbu ve stylu používáš moc slov, která mě nudí a to jim nepřipadá jako dobrá zpětná vazba. Nakonec je všechny pustil o hodinu dříve, aby šli do knihovny a vzdělávali se… Takže jsme tedy poslední hodinu pracovali zase úplně všichni v jedné skupině. Když tedy nebyl čas věnovat se každému zvlášť, měli jsme si každý měli najít své slabé místo, věc, se kterou máme úplně totální problém a můžeme s ní při přípravě svého vystoupení bojovat. Spolužáci měli problémy jako mírně princeznovský projev, velká a zbytečná gestikulace nebo popocházení na místě. Mě žádná WOW věc nenapadala. Michael se usmál a řekl mi „You are a little bit careful, aren't you?“. Pak se zeptal, jestli to je kvůli jazykové bariéře a já mu po pravdě řekla, že ne, že asi careful jsem tak nějak přirozeně. No, tak jsem dostala za úkol nebýt tolik opatrná a odvázat se. Což je trošku oříšek, když nám na druhé straně ti stejní lidé kladou na srdce abychom byli dobře připravení a měli načteno. Takže… dá se připravit odvaz?

Na zápočet jsem se normálně připravovala. Ale v jeho předvečer jsem se rozhodla v rámci odvazu již dále nezkoušet a jít na vánoční večeři, pivo a víno komunity couchsurferů. Že se jedná o all you can eat, jsem zjistila až tam. Noc před mým storytellingovým zápočtovým výstupem o Otesánkovi jsem tak ležela v posteli a z plného žaludku nemohla spát. Příznačné! Několik minut před zápočtem jsem si tajně šla zaskákat a zasyčet (zaktivizovat a uklidnit) na záchod a pak jsem jim prostě tu pohádku povyprávěla. A oni se smáli. Hodně se smáli, a ti, co se normálně nesmějí se taky trochu smáli a ti co se nesmějí vůbec se usmívali! Největší úspěch měla hláška „ham“ - ano, české citoslovce pro konzumaci jídla – které jsem se jako jedno z mála českých slov ve svém vystoupení rozhodla použít. Po zápočtu jsem se přicmrndla ke spolužákům na oběd a při čekání na jídlo spokojeně poslouchala, jak se těší, až budou dělat „ham ham ham“. (O tři dny později jsem potkala samotného velkého Iana, vedoucího samotného velkého oboru Theatre and drama a pozdravil mě s tím, že slyšel že jsem měla great performance!)

Od této chvíle se všechno obrátilo – vědomí, že mám všechny školní povinnosti za sebou (a ještě úspěšně) a už je toho jen opravdu málo, co musím, mě naplnilo obrovským štěstím. A tak mě čekalo několik lepších dní plných nenucených konverzací, bezcílného chození po městě, italských těstovin, cardiffského svařáku (díky kterému se těším na Zelňák!), horké čokolády s whiskey, německých wurstů, ruského kola, kamarádů, nových lidí a taky těšení se na Vánoce doma.
A tak jsem se dneska probudila do krásného dne, již úplně sama na bytě, dvě hodiny jsem blokovala kuchyň (protože můžu!) a ze zbytků rozinek, másla a mouky udělala domácí welshcaky, spolu s nimi zanesla své drahé ukulele k jeho italským pěstounům pro období Vánoc. Pak jsem zase dlouhou dobu blokovala koupelnu (protože můžu!) a během toho všeho jsem dělala to poslední, co musím – tak nějak se balila, protože dnes odpoledne jsem měla domluvené odložení svých věcí do nového bytu, kam se stěhuju po novém roce. Do bytu, který má funkční ústřední topení a velkou kuchyň! S velkým úsilím jsem obrovský kufr přemístila z jednoho okraje města na druhý a odškrtla si položku přestěhovat se.


… a asi jak najednou s posledním musím utichly všechny ty minulé šumy a starosti, uslyšela jsem ten zvuk podobný Jumanji bubnům, rytmicky mi opakující „Něco přece musí být špatně.“
A tak je to tady – nejen, že najednou jsem začala pochybovat o správnosti volby právě toho nového bytu (ve kterém, opakuji, jsem nebyla poprvé) a měla pocit, že moje nová spolubydlící, se kterou jsem se potkala na schodech mě nenávidí, potom, co jsem osaměla v bytě starém, bez jakýchkoliv povinností, už jsem třikrát zbytečně vyletěla ke dveřím, protože se mi zdálo, že někdo klepe. I'm a freak. Vysvětluju si to tak, že hlava si vyloženě hledá věci, se kterými se bude lámat.
Já jsem se rozhodla, že se svou hlavou na Jumanji nehraju a tak si pouštím písničky (na celý barák, protože můžu!), píšu deníčky a těším se domů, protože moje hlava už tam asi je.
A víte co je super? V kuchyni mám ještě trochu mléka, mouky a vajíček, které je nutné spotřebovat. A co to znamená?
Že bude dobře!

Jezy, vodopády a flow

Vzpomínám si na jednu hodinu pedagogiky na JAMU, kdy jsme se bavili o pocitu flow. Vím, že jsem tenkrát byla docela vyvedená z míry a měla jsem pocit, že tento pocit neznám.

Je to jakože pocit štěstí? No… ne úplně, je to ještě trošku něco jiného. Jako třeba co? Když třeba jdete venku a je krásně a prostě úplně zapomenete na všechno kolem, jenom si užíváte tu chvíli. Ne. Ani třeba když jsi byla zamilovaná? Já nevím… asi ne. Když jsem byla opilá… Hmm… no, drogy to můžou uměle navozovat, ale byla bych radši, kdybyste našli nějaký přirozený příklad.

Pocit flow se pro mě od té doby stal takovou malou legendou, jakýkoliv neobvyklý pocit, co se v mém těle vyskytl, byl hned prozkoumán a otestován, zda náhodou není právě pocitem flow. 

Zrovna minulý týden jsme se k pocitu flow vrátili na hodině storytellingu! Tentokrát jsme se o něm bavili v kontextu toho, co se odehrává, když posloucháme hudbu, sledujeme film, divadelní představení nebo právě nasloucháme jakémukoliv příběhu a svět tohoto příběhu se stává reálnějším než ten opravdový svět, ve kterém se fyzicky nacházíme. Jsme prostě vtaženi. A to je prý pocit flow. Takovýto pocit flow už jsem si představit dokázala – silný umělecký zážitek. Pocit flow v běžném životě jsem se tak nadále rozhodla hledat v těch chvílích, které jsou s uměleckým zážitkem srovnatelné. Jako třeba:

- pohledy mých spolubydlících, když z nákupní tašky vytahuju lahev vína.

- diskuze o filtrované kávě s Italy.

- být s Italy v italské restauraci v Cardiffu, sledovat jejich důslednost ve vyslovování všech italských názvů a poslouchat jejich komentáře o nedostatečné italskosti podávaných pokrmů.

- učit Italy pít a pak vyslovovat meruňkovici.

- když si moje budoucí vedoucí praxe myslí, že jsem z Brazílie a moji spolužáci jí to odkývají.

- když dva dny v kuse prší, všechno je mokré, na bytě je vlhko a já se vrátím domů s promočenýma botama a mokrým deštníkem a vím, že to nikdy neuschne.

- když po téměř dvou měsících jedu zase na výlet, klasicky se balím na poslední chvíli a zjistím, že celý můj batoh je pokrytý plísní.

- když pršelo tak moc, že nám zplesnivěly stěny a tak, aby bytem lépe proudil vzduch teď máme nonstop otevřené okno v kuchyni a koupelně a je konec listopadu prosinec.

- sklízení sušáku na prádlo, když po čtyřech dnech prádlo konečně uschlo.

- když se v průběhu small talku prodavač v Tescu najednou zeptá, co studuju a já už nevím, jestli je to vlastně ještě small talk.

- překládání Otesánka do angličtiny.

- úplně identická historka dvou dam ze stánků na opačných koncích blešího trhu o tom, jak tuto kytaru/ukulele koupily svému synovi, ale ten už mezitím dostal jinou a proto teď tuto úplně novou kytaru/ukulele prodávají.

- když mi při dávání zpětné vazby na reflektivní blog, co si vedeme v předmětu Applied drama, řekne vedoucí že je všecko good a že mám keep on like this a pak zjistím, že moje poslední 4 články na blogu (ne tomto) mají 0 zhlédnutí.

- patnácticentrimetrová žížala na bílém koberečku v koupelně v pět ráno.

- Italové, poslouchající Těžkej pokondr.

- když přeložím Otesánka do angličtiny a pak dostanu za úkol říct ho na hodině česky.

„Flow (z angl. „proudění“, „tok“) je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. Takto, jak ho pojmenoval a definoval psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, je zařazen do pozitivní psychologie a mluví se o něm v souvislosti s mnoha oblastmi lidského života. […] Tento psychologický stav je pojmenovaný flow právě proto, že během Csikszentmihalyiho rozhovorů v roce 1975 několik lidí popsalo své „flow“ zkušenosti s použitím metafory vodního proudu, který je nese.“ 

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Flow)

Hm… tak myslím, že to asi pořád nemám… Možná tak waterfall.

Ale o to větší legrace!