No a pak mi došlo, že v pondělí začíná škola.
Velmi šprťácky jsem si v neděli večer nachystala blok a propisku, umyla lahev na pití, čtyřikrát zkontrolovala v kolik mám kde být a brzy zalehla do postele. Ačkoliv sraz byl až v jedenáct, vstala jsem v osm, abych měla klid. Začala jsem duševní hygienou: Udělala jsem několik pozdravů slunci, které stejně nehřálo, poprvé jsem si umyla hlavu v naší sprše a pořádně u toho pocákala podlahu, do ovesné kaše jsem si nasypala nové oříšky a rozinky z Lidlu a uvařila si čaj. A pak jsem si zhruba další hodinu usilovně přála, ať mé vlasy uschnou nějak reprezentativně, neboť kromě kokosového oleje a laku v mém bytě není nic, co by jim mohlo pomoci (jo, ještě nůžky a gumičky – jenže první den jsem pochopitelně chtěla všechny okouzlit svými loknami!).
Následovalo symbolistické ladění designu: oblíbené kalhoty, tričko z Barcelonského sekáče, náušnice, co jsem dostala od Leni na Vánoce a moje česká zbraň – řetízek se slovem ČILOST, který jsem dostala od Maki při příležitosti opouštění naší republiky. Snad abych nezapomněla na češtinu a taky na to, být čilá! Deodorant, parfém a po chvilce přemýšlení jsem uznala za vhodné také zvýraznění řas. Popáté a pošesté jsem zkontrolovala svůj timetable a vyrazila.
Venku mrholo-pršelo. Přesně to počasí, kdy s deštníkem jste za debila a bez něj mokří. Přikryla jsem si hlavu kapucí s doufala, že to mé relativně dobře vypadající vlasy přežijí a že vrstva řasenky, která ze mě měla udělat kočku, ze mě neudělá během cesty pandu. Panebože, až teď zpětně vidím JAK MOC mi záleželo na tom, vypadat dobře!
Mé spolubydlící trávily poslední dny před začátkem akademického roku v práci, aby měly z čeho žít a pít (pokud tedy vůbec pijí), moje víno sponzoruje Erasmácké stipendium a tak jsem posledních několik dní trávila převážně sama na bytě, často v posteli a s knížkou (a vínem). První den byl proto dost velký šok!
Školu jsem našla, dokonce i s jejím předním vchodem. Byla jsem tam raději o padesát minut dřív. Vešla jsem dovnitř a ocitla se v americkém filmu. S britskými herci. Ve velšském jazyce. Všude byla hudba, balonky v barvách univerzity, členové studentského klubu v tričkách barev univerzity, cukrová vata (ne v barvách univerzity), popcorn a letáky s miliony souhlásek. Jo a taky příšerně moc lidí. Doufala jsem, že Erasmus meeting je třeba v prvním patře (to jsem ještě nevěděla, jak vágní pojem je „první patro“ – záleží, zda se jedná první patro A, B, C nebo D - a to fakt není sranda), ale jak mladá studentka, tak starší pracovnice univerzity (obě v univerzitních tričkách) mi potvrdily, že mám tady někde počkat. Protože jsem stále měla asi tak čtyřicet minut, pokoušela jsem se tedy procházet chodbou, kde bylo odhadem sto nebo více lidí a čekala, zda mi někdo něco nedá, neřekne, nenabídne, neporadí – ne… Pouze jednomu stánkaři jsem vysvětlovala, co znamená ČILOST na mém krku. Fajn. Doufám, že má zdejší personál čich na Erasmáky, protože tady někde může být kdekoliv a může tam stát stát kdokoliv.
Pak se ke mně přilípla Jenny (kterou jsem ještě do včerejška nazývala Denny): „Hi. Are you an Erasmus student as well?“. Jo! Jsem! Jenny je také erasmačka, je z Irska a už stihla vysomrovat jednu reklamní tašku. Taky bych chtěla jednu reklamní tašku… A Jenny říká „No problem, let's go!“. Chvíli posloucháme kluka v džínové košili a červené čepici cosi říkat se silným velšským přízvukem – občas přikývnu a řeknu „Yea“ nebo „Okey!“ - a v další chvíli už mám na rameni super tašku baru Gwdihw (prý to znamená velšsky sova). Před dalším z pracovníků univerzity se při small-talku zmíníme o tom, že jsme erasmačky a za chvíli k nám přivádí další a další lidi, od kterých tuto informaci také stihl nenápadně vyzvědět. Najednou je nás tolik, že už skoro není možné pamatovat si všechna jména, přichází si nás vyzvednout Erasmus koordinátorka (a mimo to také učitelka v kurzu Theatre and Drama) Marta a odcházíme do vedlejší budovy. Po cestě nechtěně šlápnu na nohu klukovi, kterého ještě neznám. „Sorry!“, řeknu a on odpoví „What's your name?“. Tak tomu říkám true erasmus spirit.
Po krátké schůzce, během které se nám (tedy hlavně mým erasmospolužákům) představí vedoucí všech možných oborů se máme každý individuálně jít domluvit s tím svým. Vytvoří se skupinky studentů médií, žurnalistiky, fotografie a dalších oborů, a já, samotný divadelník, jdu za Martou, která mi sděluje, že mé dokumenty jsou v pořádku, předává mi program prvního týdne pro obor Theatre and drama a doporučuje mi, zapojit se do všeho, co bude možné. Fair enough, vše potřebné tedy vím a odcházím z místnosti jako první. Podle programu mám dvě hodiny, než začne informativní schůzka ohledně workshopů. Stojím sama na chodbě a pomalu mi dochází, že jen co jsme se s erasmákama poznali, už se naše cesty rozcházejí a taky že na nikoho z nich nemám kontakt a že jsem tedy zase sama. Protože to je dost na nic pocit, rozhodnu se počkat na chodbě, až někdo další opustí místnost a zároveň začínám fungovat jako záchodový navigátor. Poté co ukážu asi třem Němkám cestu na dámy mi jedna z nich řekne, že se vrací zpátky do první budovy a tak jdu s ní. Ukáže se, že má také spoustu času, rozhodneme se tedy navštívit spolu poprvé školní bufet (a já si poprvé kupuji kávu, neboť malé jídlo s kávou mě tady vyjde na 2,5 libry – a to se vyplatí), projdeme se „hlavní třídou“ a posbíráme další reklamní předměty, vyměníme si kontakty a já s dobrým pocitem získání prvního potenciálního kamaráda na pivo odcházím na první schůzku mého oboru.
S asistencí úsměvavé slečny v univerzitním tričku nacházím místnost CA D107. Je v ní asi čtyřicet lidí – většina v černých legínách a černém tričku, boty mají v rohu místnosti a v malých skupinkách se mezi sebou baví. Začínám tušit, že nejde jen o informativní schůzku a než se naděju, setřepávám imaginární želé ze svých prstů, rukou, nohou a nakonec z celého těla, kryju se svým štítem před svou bombou, vymýšlím co všechno může být deštník a během toho se pokouším porozumět všem těm rodilým Velšanům, Angličanům, Skotům a kdovíkomu ještě. A uvědomuju si, že ač jsem byla ve svém želé spokojená a klidně bych v něm zůstala, je to vlastně hrozně super pocit dostat se z něj ven.
Tak jsem se první den vytřepala z želé a spadla do vody.
Teď zbývá už jen neutopit se!
Žádné komentáře:
Okomentovat