Přátelé, jsem zpátky v Cardiffu, a co víc,
bydlím!
Cesta zpátky do tohoto stavu bytí nebyla
jednoduchá – stejně tak, jak nebylo jednoduché povánoční loučení se s mými milovanými. Brněnský domov jsem opustila někdy v sobotu 7. 1. kolem poledne, v Praze si dala večeři a asi hodinku a půl spánku,
ve tři ráno cestovala na letiště, přiletěla do Londýna, dvě
hodiny čekala na autobus do centra Londýna, kde jsem si při čekání
na další autobus do Cardiffu dala své první Starbucks kafe (přepálené
cappuccino s pěnou jak u pořádného českého piva) a v neděli 8.
1. kolem 5 pm jsem konečně do Cardiffu docestovala. Člověku by si
i zasloužil vyvalit se na postel, zvlášť, když hned další den
začíná s třítýdenním školním projektem. A ejhle. Můj pokoj
v mém budoucím domově, za který jsem zaplatila zálohu a kde byly
všechny mé věci bohužel nebude ještě týden k mání, napsala
mi má landlady někdy v průběhu toho autobusoletadlového maratonu.
Prozatím mohu bydlet ve volném pokoji u ní doma. Ano, postel tam
byla taky… jenže to prostě nebyl můj domov. Nechtěla jsem si na
týden vybalovat věci, neměla jsem svou konvičku na čaj, neměla
jsem ani ten čaj, protože jsem na tak krátkou dobu nechtěla
vytvářet kuchyňské zásoby. Měla jsem pokoj, postel a velký
kufr. A taky starší paní spolubydlící, která v pokoji v přízemí
bydlela a nejspíš i podnikala, protože se zespod neustále
střídaly zvuk šicího stroje a lidí, kteří si patrně přišli
vyzvednout své objednávky. Starší paní mě první den přivítala
slovy „WHO ARE YOU?!“
„I am Sara's new tenant. I was supposed to live
in the different house but there was some kind of problem, so I am
staying here for now.“
„Sara? Here is her sister.“ řekla paní a
podávala mi telefon. Takže jsem najednou mluvila se sestrou své
landlady! Neptejte se proč, nevím. Konverzace byla víceméně stejná jako ta s paní
švadlenkou. Nutno říci, že jak Sára, tak její sestra i
spolubydlící zaručeně nepocházejí odtud a nakolik je jejich
angličtina dobrá tak, že mohou mluvit velmi rychle, přízvuk mají
zkrátka cizí. Kombinací těchto dvou věcí se ze mě stala
mašinka, která místo choo-choo neustále prosila o zopakování
předchozí věty. Není to moc hezký pocit, být mašinka. A do celé této divné situace jsem se vlastně dostala proto, že jsem na to neustálé choo-choo rezignovala. Jen mi nedošlo, že mašinka bez choo-choo asi daleko nedojede!
Paní švadlenka mě po několika dnech přijala
natolik, že mi nabídla, že si od ní můžu půjčit olej, kdybych
chtěla. Z původního týdne se totiž nakonec stalo nejprve deset
dní a pak dva týdny a půl. Ale já si olej půjčit nechtěla a
zabydlet se v tomto nedomově jsem odmítala. Dva a půl týdne
provizorního žití. Dva a půl týdne utíkání o víkendu do
knihovny, přepírání nošených triček ve vaně, jejich sušení
na topení, snídání vloček s vodou, obědvání ve školní jídelně a večeření hummusu ze
supermarketu. Dva a půl týdne každodenního napouštění vany,
která nemá sprchovací hadici a nošení zubního kartáčku a
všech svých ostatních věcí zpátky do pokojíčku, dva a půl týdne
každodenního přehrabování se v kufru ve snaze najít nějaké
čisté ponožky. Dva a půl týdne v kufru (ještě, že né v
pytli), v domě, který měl všechno, jen nebyl domovem (jo a taky neměl tu sprchovací hadici). Tak jsem
tam každý večer seděla s tím, že vlastně nevím, co bych měla
dělat a tak jsem přemítala o tom, jak silnou potřebu domova v
sobě mám a jestli to tak máme všichni nebo je to individuální.
Ono nemít domov a žít v baťůžku je v pohodě, když je vaší
jedinou denní starostí to, jestli si dát kafe nebo vermut a kde.
Jenže když místo baťůžku máte kufr a místo Barcelony každý
den osm hodin fyzického divadla, zmáknout se to dá, ale tak úplně
v pohodě to není. Přemítala jsem, až jednoho studeného večera
najednou zhaslo v mém provizopokojíčku světlo. Myslím, že asi
jen vypadly pojistky. Sára na mé klepání na její dveře
nereagovala. Paní švadlenka mi na otázku ohledně pojistek
odpověděla poeticky „Sorry, I don't know anything.“ a tak
nezbývalo, než si svítit počítačem. A na tom počítači hledat
jiné bydlení, pochopitelně.
A tak mám domov. Mám čtyři nejmilejší
spolubydlící, co kdy Cardiff viděl – od jedné jsem dostala čaj,
od druhé nabídku oběda, od třetího povlečení na postel… od
čtvrtého jsem zatím dostala jenom nabídku facebookového
přátelství, ale jsem si jistá, že kdybychom spolu prohodili pár
slov, taky by mi něco nabídl. Kromě těchto osůbek jsou v mém
domově taky dvě koupelny, lustr ve tvaru hvězdy, patnáct schodů,
pračka, sušička, ústřední topení, teplo a vůně. Je tady moje
polička v kuchyni, na které už leží čtyři krabičky s čajem,
polička v lednici, polička v koupelně a malý pokojíček s malým
stolem, skříní, nástěnkou a malou postelí, ve které je v
peřinách od spolužaček s povlečením spolubydlícího zabalená
malá Ajka.
A konečně může říct "It's good to be back!"
