Jak jsem se nestala muzikálovou hvězdou

Pojďme opustit sladký popcorn a podívat se na, často dost slanou (od potu) realitu erasmáckého života. Jakže to všechno mělo být?
Na University of South Wales existuje obor Theatre and drama, na který jsem byla přijata. Myslela jsem, že jde o jakýsi všeobjímající obor a tím to hasne, ale jak jsem později zjistila (a až doteď vlastně pořád ještě dozjišťovávám), v rámci tohoto oboru je třeba zvolit si svou specializaci. Jelikož buď a) jsem lama a nejsem schopná si najít výčet těch to specializací na stránkách nebo b) na stránkách výčet specializací nemají, byla jsem nucena (a fakt jsem se bála, jakkoliv dobrá v angličtině mohu být) absolvovat telefonický rozhovor koordinátorkou Erasmu Martou, ve kterém mi měla o specializacích něco říct a doporučit mi, co by pro mě mohlo být zajímavé. Když na to došlo, Marta se mě sama od sebe (dobrá, možná četla mé CV) zeptala, zda ráda zpívám a jestli bych nechtěla navštěvovat module Music and performance. Jak je některým možná známo, ráda si pobrukuji, zpívám nebo řvu na celý barák když nikdo není doma, a někdy tajně sním, že to třeba jednou budu dělat i na veřejnosti ve větší míře než doteď. ANO, PROSÍM, JO CHCI pomyslela jsem si, a do telefonu Martě pronesla váhavé „Do you think I can do that?“ Yes she did a dále mi nabídla další dva zajímavě vyhlížející předměty – Storytelling a Contemporary theatre. Ani pod jedním z názvů těch tří předmětů jsem si vlastně neuměla reálně nic představit, a tak jsem si raději ve volných chvílích představovala sama sebe na off-off-off-off Broadwayi vyzpívávajíc svůj vzrušující životní příběh „Z Třince až na vrchol žebříčku!“ v muzikálových melodiích… obklopenou kapelou v zakouřeném baru se sklenicí vína, jazzu a soulu. Pak jsem se téhle představě dost smála a prostě se těšila, že se budu moct blíže věnovat tomu, co mě tahá, protože ať už Music and performance znamená cokoliv, určitě se tam bude zpívat!
Obraz se rozmazává, melodie utichá a vracíme se do reality – sladké a studené – po cukrové vatě a Cardiffu.


Fresher's week kromě toho, že oplýval množstvím jídla, pití a předmětů zdarma také nabízel speciální školní program prvákům. Vlastně byl tento týden jen pro ně a pro ostatní ročníky školní rok začínal až týden nadcházející. Pro studenty prvního ročníku oboru Theatre and Drama probíhal úvodní týden ve znamení poznávání pedagogů a spolužáků skrze workshopy. Nic z toho nebylo pro nikoho povinné, ale já jsem se pochopitelně zapojit chtěla (workshopy byly super, pokud se zrovna neimprovizovalo v angličtině, a aspoň mám povědomí o prvácích svého oboru).
Poslední den prvního týdne jsme měli druhé setkání s erasmáckou skupinkou. Řešily se konečné podoby našich rozvrhů. A zatímco zbytek erasmáků celý první týden nechodil do školy a řešil své problémy v rozvrhu, aby je v pátek vyřešil a podepsal learning agreement, já jsem si vesele chodila na workshopy (hrála si!) a žila v domnění, že v mém již podepsaném agreementu se nic měnit nebude. A ejhle.
Zjistila jsem, že na této univerzitě je opravdu problém být erasmákem na semestr. Vlastně byste to vůbec neměli dělat, protože s tím jsou akorát problémy. Tedy, kromě toho, že se mi dva předměty překrývaly jsem taky zjistila, že dva z těch tří předmětů jsou celoroční a není tedy možné udělat zápočet/zkoušku nebo whatsoever po jednom semestru. Tak já nevím, myslela jsem, že když mi to bylo doporučeno Erasmus koordinátorkou, která zároveň učí na oboru Theatre and drama, žádný problém nastat nemůže – bylo to moc naivní? …Marta mi vysvětlila, že u obou těchto předmětů je to nestandardní situace (super!) a že mám zkusit vysvětlit vedoucím oboru svou situaci a zeptat se, zda by to nějak nešlo. S vedoucím Contemporary theatre jsem se už poznala a zeptala se jej při setkání osobně – samozřejmě, šlo, nějak to uděláme. Vedoucího Music and performance jsem neznala a tak jsem mu napsala email, odepsal mi do pěti minut – nešlo a mám si zapsat něco jiného.
Takže tady skončila má pohádka o jazzu a vínu a nastartovaly se obranné mechanismy mé psychiky: Taková arogantní odpověď! Všichni se mi snaží vyjít vstříc a drahý pan Rob odpoví v jedné větě. Asi umělec s nosíkem nahoru, co? No to můžu být ráda, že mě tam nechce, beztak by to bylo úplně na nic. Jsem dobrá a nepotřebuju to studovat. Stejně nemám ráda muzikály.


:) no. Nutno říci, že nic z toho pochopitelně nebylo myšleno vážně a vlastně to chápu, jen mi to fakt bylo líto. Po chvíli hledání odstupu od svého rozhořčení jsem zjistila, že je vlastně fajn, že si můžu zapsat jinou specializaci (a že jich tam je!) a probádat to divadlo nějakým směrem, kterým jsem se předtím nevydala. (Protože zpívat už přece umím, že. Sakra, odstupe!!!)

O tom, co jsem si zvolila a jak to vlastně vypadá napíšu zas příště, jen chci pro svou satisfakci přidat ještě jednu malou muzikálovou perličku. Zbytek pátečního dne jsem strávila se studenty magisterského prvního ročníku – jen tak, abych je prý poznala, když jsem já sama taky v magistru (což jsem mimochodem právě poprvé napsala a vypadá to fakt děsivě). Magistry na jejich úvodní schůzce navštívili všichni pedagogové oboru (víte, kam tím mířím), aby se navzájem představili a zjistili, kdo ze studentů má jaké ambice a kdo z pedagogů je na co specialista. Mezi známými a neznámými osobnostmi jsem najednou zahlédla českou vlajku. Na něčím triku. CZECH REPUBLIC – Prague. Jeden z pedagogů oboru byl asi na výletě v Praze a přivezl si originální suvenýr. Nic proti, taky jsem sbírávala třeba trika Hard Rock café ale pobavilo mě to. Pak jsem pohledem přejela z trička na tvář a tu jsem už odněkud znala – viděla jsem ji přece to ráno na školním emailu. Mohla jsem se plést… ale nepletla, byl to vedoucí Music and Performance, Rob. Trochu jsem se na něj při představovacím ceremoniálu zaměřila a užívala si toho, že já vím a on ne! Byla jsem totiž až jako úplná erasmácká třešnička na konec. Třeba jsem si to jenom vsugerovala, ale mám pocit, že ve chvíli, kdy padlo mé jméno a rodná zem (informace, které jsem mu mimo jiné také psala do mailu), zkřížil si ruce na prsou a dělal, že zaujatě poslouchá, ale ve skutečnosti se snažil zakrýt své tričko, oslavující Českou Republiku a Prahu. Robe, to nevadí. Já jsem stejně z Třince!


Rob, pokud je náhodou tajně Pražák a tričko má poukazovat k jeho vlastenectví, určitě pochopí a omluví že jsem jej v tomto článku použila jako personifikaci nespravedlnosti světa. Nic osobního v tom není!

Jak se vítají prváci

U nás na gymplu jsme vždycky sledovali bažanty a komentovali, jak jsou každým rokem mladší a mladší, a pořádali jsme ožíračky pod názvem Bažantnice, kde bažanti pochopitelně neměli co dělat. Na Divadelní fakultě JAMU pak prváky čeká(vala - RIP Dalibar!) první návštěva Dalibaru a (mírně potupné) zjištění, že se tam opravdu neříká „Dobrý den“, nebo kupříkladu naše uvítací akce Tour de beer, která si mimo jiné klade za cíl to, aby další den všichni prváci chyběli na první přednášce Dějin světového divadla, nebo aby v jejím průběhu aspoň jednou šli zvracet na záchod. Větší univerzity snad ještě mají některé své masovější akce na začátek semestru. (A pak jsou tady Prvákoviny a podobné akce jednotlivých univerzit, které jsem nikdy nezažila, ale představuji si, že nabízejí neformální seznámení s průběhem studia a spolužáky v prostředí hor a luk, které můžete pozvracet a nic se nestane)
Možná dostanete desetikorunovou slevu na bažantnici (kam nejste zváni), možná vám starší spolužáci koupí uvítacího panáka, možná se dostanete zadarmo do klubu, kde byste normálně zaplatili stovku. Dost možná budou lidé ve městě oplývat přísnými pohledy a vráskami mezi obočím, protože jste další z těch beznadějných zevláků, co sem akorát přijeli dělat bordel.


Cardiff oproti tomu vnímá prváky jako nové potenciální rozhazovače peněz náhodnými směry a dlouhodobou investici. Protože se jedná o větší město se spoustou nejrůznějších podniků, které mohou být pro studenty zajímavé (některé méně, některé více) je pochopitelné, že každý z nich vás potřebuje přesvědčit, že ten jejich je rozhodně nejlepší. A právě od toho je Fresher's week.
Pořádá váš klub party? → „Welcome, freshers“ party!
Chcete doprodat letní zboží ve vašem obchodě? → Fresher's sale!
Prodáváte nápoje? → Fresh fresher's drink!
A tak dále. Myslím si, že zdejší podniky již mají dost zkušeností a jsou v tom zatraceně dobré – prostě vědí.
Nejjednodušší a zároveň nejsložitější to mají bary a kluby – všichni prváci chtějí chlastat ale zároveň to všechny kluby moc dobře vědí, takže začíná marketingový boj! Letáčky jsou téměř k ničemu, pokud nemají svou speciální funkci: Vstup s tímto letáčkem zdarma? Trošku fádní. Speciální ceny pro studenty? To zní líp, ale ve zdejších končinách taky dost profláknuté. Happy hour – drinky za 1 libru? Jo, ale časem stejně půjdou někam, kde je to sice dražší ale hezčí. Knížečka se slevama? Now this one is wicked! než ji stihnou vyčerpat, zvyknou si tady chodit - a víme, že zvyk je železná košile.
Druhou metou je obdarovávání. Pamatujete si, jak jste se na Gaudeamu šli informovat o programech Univerzity obrany jenom proto, že měli STŘÍBRNOU propisku? Cardiffské kluby mají zřejmě více peněz, než UNOB anebo (a to spíš) počítají s tím, že jim to stejně všecko vrátíte v propitých poundech. A ono asi jo… Spousta propisek, placky, superpevné plátěnky (opravdu jsem za papírovou tašku v Primarku zaplatila půl libry?!), hrníčky (ach, jak ví, že trpím potřebou vlastnit hrníček, který bude jenom můj!), kalendáře, otvírák na klíče (ve tvaru kytary!!!), pláštěnky – a to nepočítám všechna lízátka a bonbony, které padly za vlast dříve než bych si všimla, který podnik podporují. Můj nejoblíbenější marketingový tah byl však Redbull, na kterém je napsáno „Ukaž mě na baru a dostaneš vodku zdarma“. V tom baru jsem už byla, leč Redbull ještě nevyužila, ale do osmi do večera si tam můžete dát cokoliv za studentskou (=poloviční) cenu.
Kromě klubů a barů se tady však o slávu pere spousta jiných podniků, organizací a lidí. Máte-li kamaráda, co se zajímá o rozličné problematiky a přilepíte se na něj, máte za chvíli v tašce taky klíčenku od chiropraktika, záchrannou kartičku od policistů, magnetku cestovní agentury nebo třeba tričko a iontový nápoj z posilovny (nesmějte se.). Pochopitelně chození po stáncích není jen tak – chce to taky trochu oddechu a posilnění a Cardiffští to vědí. Celodenní cukrová vata nebo sladký popcorn (pokud budete předstírat zájem o Glee club, máte taky možnost získat popcorn s příchutí skořice!), čerstvé (pochopitelně, je to fresher's week...) minitortilly s kuřecím masem a libovolnou omáčkou, ochutnávková porce čínských nudlí, Starbucks mocha frappuccino (co to sakra znamená?!) velikosti panáka, chipsy a džusy nejrůznějších příchutí…
Před týdnem jsem si hrála na hrdinu, který se rozhodně nenechá oblbnout Coca Colou zdarma, nynější situace ovšem byla úplně jiná! Připadalo mi, že obcházet tyto stánky a plnit nové tašky novými věcmi byl tak trochu způsob, jak se začlenit do chodu univerzity, jinak to prostě nešlo! Věcí byla spousta a stoprocentně jsem nezvládla catch'em all, ale i tak myslím, že suvenýrů mám již teď až až! Trošku podniky podezírám, že část jejich úspěchu spočívá paradoxně v jakési skryté reklamě – nahrnout toho tolik, že bude těžké se v tom všem vyznat, ale kdesi v podvědomí zůstanou všecky ty obrázky a loga a pak, až jednou budu procházet Cardiffem a budu mít neutišitelný pocit, že prostě potřebuju jít do tohohle electro-dubstep doupěte, vím, odkud bude pramenit! Abych se mu ale vyhnula, snažila jsem se udělat si ve všech těch věcech pořádek - rozuměj převést z podvědomí do vědomí - prohlédnout si je, ty zbytečné vyhodit a ty, co by se mohly hodit nevyhodit. Uklidit, roztřídit, používat, schovávat, sníst, …

V pátek jsme s Erasmáckou skupinkou šli do školního bistra na fish and chips, poté jsme plánovali naposledy si užít cukrovou vatu a popcorn a co se nestalo – po stánkařích ani vidu ani slechu. Na sterilní chodbě zůstala jenom velká balónková brána a dvě pracovnice univerzity, které ji likvidovaly (tu bránu, ne univerzitu). Zvuk praskajících balónků se odráží od obrovského prostoru – strop je v hale protažený přes všechna podlaží až nahoru – zní to trochu jako válečné bombardování a trochu jako ta kocovina po Tour de beer!

Jak jsem se zbavovala želé

Potom, co se mi podařilo najít Lidl, nakoupit vše potřebné, objevit centrum-centrum a ukázat svůj byt rodičům přes Skype jsem měla pocit, že teď už nic nemusím… jen si užívat toho všeho nově nabytého…
No a pak mi došlo, že v pondělí začíná škola.

Velmi šprťácky jsem si v neděli večer nachystala blok a propisku, umyla lahev na pití, čtyřikrát zkontrolovala v kolik mám kde být a brzy zalehla do postele. Ačkoliv sraz byl až v jedenáct, vstala jsem v osm, abych měla klid. Začala jsem duševní hygienou: Udělala jsem několik pozdravů slunci, které stejně nehřálo, poprvé jsem si umyla hlavu v naší sprše a pořádně u toho pocákala podlahu, do ovesné kaše jsem si nasypala nové oříšky a rozinky z Lidlu a uvařila si čaj. A pak jsem si zhruba další hodinu usilovně přála, ať mé vlasy uschnou nějak reprezentativně, neboť kromě kokosového oleje a laku v mém bytě není nic, co by jim mohlo pomoci (jo, ještě nůžky a gumičky – jenže první den jsem pochopitelně chtěla všechny okouzlit svými loknami!).
Následovalo symbolistické ladění designu: oblíbené kalhoty, tričko z Barcelonského sekáče, náušnice, co jsem dostala od Leni na Vánoce a moje česká zbraň – řetízek se slovem ČILOST, který jsem dostala od Maki při příležitosti opouštění naší republiky. Snad abych nezapomněla na češtinu a taky na to, být čilá! Deodorant, parfém a po chvilce přemýšlení jsem uznala za vhodné také zvýraznění řas. Popáté a pošesté jsem zkontrolovala svůj timetable a vyrazila.
Venku mrholo-pršelo. Přesně to počasí, kdy s deštníkem jste za debila a bez něj mokří. Přikryla jsem si hlavu kapucí s doufala, že to mé relativně dobře vypadající vlasy přežijí a že vrstva řasenky, která ze mě měla udělat kočku, ze mě neudělá během cesty pandu. Panebože, až teď zpětně vidím JAK MOC mi záleželo na tom, vypadat dobře!
Mé spolubydlící trávily poslední dny před začátkem akademického roku v práci, aby měly z čeho žít a pít (pokud tedy vůbec pijí), moje víno sponzoruje Erasmácké stipendium a tak jsem posledních několik dní trávila převážně sama na bytě, často v posteli a s knížkou (a vínem). První den byl proto dost velký šok!

Školu jsem našla, dokonce i s jejím předním vchodem. Byla jsem tam raději o padesát minut dřív. Vešla jsem dovnitř a ocitla se v americkém filmu. S britskými herci. Ve velšském jazyce. Všude byla hudba, balonky v barvách univerzity, členové studentského klubu v tričkách barev univerzity, cukrová vata (ne v barvách univerzity), popcorn a letáky s miliony souhlásek. Jo a taky příšerně moc lidí. Doufala jsem, že Erasmus meeting je třeba v prvním patře (to jsem ještě nevěděla, jak vágní pojem je „první patro“ – záleží, zda se jedná první patro A, B, C nebo D - a to fakt není sranda), ale jak mladá studentka, tak starší pracovnice univerzity (obě v univerzitních tričkách) mi potvrdily, že mám tady někde počkat. Protože jsem stále měla asi tak čtyřicet minut, pokoušela jsem se tedy procházet chodbou, kde bylo odhadem sto nebo více lidí a čekala, zda mi někdo něco nedá, neřekne, nenabídne, neporadí – ne… Pouze jednomu stánkaři jsem vysvětlovala, co znamená ČILOST na mém krku. Fajn. Doufám, že má zdejší personál čich na Erasmáky, protože tady někde může být kdekoliv a může tam stát stát kdokoliv.

Pak se ke mně přilípla Jenny (kterou jsem ještě do včerejška nazývala Denny): „Hi. Are you an Erasmus student as well?“. Jo! Jsem! Jenny je také erasmačka, je z Irska a už stihla vysomrovat jednu reklamní tašku. Taky bych chtěla jednu reklamní tašku… A Jenny říká „No problem, let's go!“. Chvíli posloucháme kluka v džínové košili a červené čepici cosi říkat se silným velšským přízvukem – občas přikývnu a řeknu „Yea“ nebo „Okey!“ - a v další chvíli už mám na rameni super tašku baru Gwdihw (prý to znamená velšsky sova). Před dalším z pracovníků univerzity se při small-talku zmíníme o tom, že jsme erasmačky a za chvíli k nám přivádí další a další lidi, od kterých tuto informaci také stihl nenápadně vyzvědět. Najednou je nás tolik, že už skoro není možné pamatovat si všechna jména, přichází si nás vyzvednout Erasmus koordinátorka (a mimo to také učitelka v kurzu Theatre and Drama) Marta a odcházíme do vedlejší budovy. Po cestě nechtěně šlápnu na nohu klukovi, kterého ještě neznám. „Sorry!“, řeknu a on odpoví „What's your name?“. Tak tomu říkám true erasmus spirit.

Po krátké schůzce, během které se nám (tedy hlavně mým erasmospolužákům) představí vedoucí všech možných oborů se máme každý individuálně jít domluvit s tím svým. Vytvoří se skupinky studentů médií, žurnalistiky, fotografie a dalších oborů, a já, samotný divadelník, jdu za Martou, která mi sděluje, že mé dokumenty jsou v pořádku, předává mi program prvního týdne pro obor Theatre and drama a doporučuje mi, zapojit se do všeho, co bude možné. Fair enough, vše potřebné tedy vím a odcházím z místnosti jako první. Podle programu mám dvě hodiny, než začne informativní schůzka ohledně workshopů. Stojím sama na chodbě a pomalu mi dochází, že jen co jsme se s erasmákama poznali, už se naše cesty rozcházejí a taky že na nikoho z nich nemám kontakt a že jsem tedy zase sama. Protože to je dost na nic pocit, rozhodnu se počkat na chodbě, až někdo další opustí místnost a zároveň začínám fungovat jako záchodový navigátor. Poté co ukážu asi třem Němkám cestu na dámy mi jedna z nich řekne, že se vrací zpátky do první budovy a tak jdu s ní. Ukáže se, že má také spoustu času, rozhodneme se tedy navštívit spolu poprvé školní bufet (a já si poprvé kupuji kávu, neboť malé jídlo s kávou mě tady vyjde na 2,5 libry – a to se vyplatí), projdeme se „hlavní třídou“ a posbíráme další reklamní předměty, vyměníme si kontakty a já s dobrým pocitem získání prvního potenciálního kamaráda na pivo odcházím na první schůzku mého oboru.

S asistencí úsměvavé slečny v univerzitním tričku nacházím místnost CA D107. Je v ní asi čtyřicet lidí – většina v černých legínách a černém tričku, boty mají v rohu místnosti a v malých skupinkách se mezi sebou baví. Začínám tušit, že nejde jen o informativní schůzku a než se naděju, setřepávám imaginární želé ze svých prstů, rukou, nohou a nakonec z celého těla, kryju se svým štítem před svou bombou, vymýšlím co všechno může být deštník a během toho se pokouším porozumět všem těm rodilým Velšanům, Angličanům, Skotům a kdovíkomu ještě. A uvědomuju si, že ač jsem byla ve svém želé spokojená a klidně bych v něm zůstala, je to vlastně hrozně super pocit dostat se z něj ven.
Tak jsem se první den vytřepala z želé a spadla do vody.
Teď zbývá už jen neutopit se!

Jak mi je zima

První den jsem ještě obědvala na okně a pila studenou vodu z kohoutku a pak najednou druhý den ležím v pět odpoledne v posteli, zabalená do peřin, zadržuji moč a odkládám socializování se se spolubydlícíma, protože prostě nedokážu vylézt. Na prsty na rukách a nohách je mi zima i v peřině, koukám se na ty dvě a půl decky meruňkovice, co jsem si tady propašovala a říkám si ještě ne. Vstanu a jdu si udělat čaj. V kuchyni potkám Magdu, ptá se, jak se mám. Říkám, že mi je vlastně trochu zima. "Vážně?! Když už jsme u té zimy…" Magda mi vysvětluje, že přes zimu (a tím myslí roční období) si každý topí jen ve svém pokoji a společné prostory se netopí, aby se ušetřilo. Jedním dechem dodává, že někdy to je hrozné. Super, jdu zpátky do postele. Prsty objímám čaj a koukám před sebe, protože se na nic jiného nezmůžu. A připadá mi to vlastně dost absurdní, neboť je teprv půlka září a já tady mrznu. Ha ha ha.

Nadcházející den jsem se opět probudila do studeného rána. Pokaždé vypnu budík a spím asi ještě třičtvrtě hodiny, protože se prostě do té zimy neumím vyhnat. Jsem zvědavá, jak to bude fungovat, až začne škola... Toho dne jsem ale přes dveře viděla silné sluneční světlo. Otevřela jsem tedy a měla pocit, že je tam tak o deset stupňů víc, než doma! Tedy aspoň více, než v mém pokoji. A pak mi to dochází. Proč mám tak tmavý pokoj? Co dává světlo? Nedává to nááhodou i teplo? Na můj pokoj totiž z žádné strany nesvítí slunce. Okno, které je do dvorku je neustále ve stínu ostatních zdí okolo. Ve snaze uchlácholit se, si říkám, že mi tady aspoň nemá odkud foukat (za předpokladu, že vítr nenadfoukne ty zdi okolo – a to přece nemůže..?) a v zimě to ještě ocením.

Dobrá, mám ten nejstudenější pokoj v bytě! Proč je ale teď zima i v kuchyni a koupelně? Protože po celém domě jsou neustále otevřená okna. Ano, na slunci venku sice teplo je, ale objektivně bych řekla, že teplota ve stínu by měla být nižší, než ta, co máme doma. Taky mám ráda čerstvý vzduch, ale nemusí být přece pootvírána všechna okna celý den i celou noc? Zkusila jsem zavřít okno v kuchyni. Neprošlo. Když jsem šla kolem příště, bylo zase otevřené… PROČ?!

Chápu to v koupelně, kde je vlhko a je třeba větrat, vzpomeňme na nápis Took a shower? PLEASE open the window. Ale proč kuchyň? Rozumím rychlému vyvětrání po vaření. Ale zas tak moc, aby bylo okno otevřené celý den, se tady nevyvařuje! Kromě toho je otevřeno i v jídelně, kde jsem – kromě Rosamond, chystající mi smlouvu první den – ještě nikdy nikoho neviděla. Nevím. Asi potřebuju více vysvětlujících áčtyřek.

Cooking? PLEASE open the window.

Just poured a milk on your cereal? PLEASE open the window.

Having a nice day? PLEASE open the window.

Just cut yourself while preparing a dinner? Why not open the window?

Having a bad day? You know what will cheer you up...

A moje oblíbená by byla tato:

Burned your tea? Open the window.

Budu si tyto cedulky představovat, abych neustále nemusela přemýšlet, proč je pořád otevřeno. Pravděpodobně to ale bude kvůli tomu zatuchlému pachu v bytě… Ten možná oknem vyženeme (na chvíli), zimu ale ne.

Nakonec nezbývá, než si na ni zvyknout a čerpat výhody zimy:

Díky zimě mohu neustále plavat ve svém oblíbeném obrovském darovaném svetru s nápisem LOVE/PEACE, který je na mě příliš odvážný na to, abych jej nosila ven.

Díky zimě mohu pít horké nápoje jako čaj a káva více než je obvyklé.

Díky zimě mi připadá v pořádku pít alkoholické nápoje osamotě.

Díky zimě mohu mít otevřenou lahev vína (ještě to nezvládám na jeden zátah) několik dní prostě na stole v pokojíčku – jako v ledničce.

Díky zimě mohu neustále větrat, protože to je vlastně už úplně jedno.

Díky zimě (stav teploty) se těším na zimu (roční období), až se začne topit.

Díky zimě se moc nepotím a konečně cítím rovnováhu mezi svou vnitřní a vnější čistotou.

Díky zimě na mě občas přijde chuť trochu si zacvičit, abych ve svém těle rozproudila krev.

Okej, tohle se stalo jen jednou, ale tak trochu doufám, že když toto tvrzení zveřejním, budu se cítit zavázána následovat jej…

Díky zimě necítím, jak mě péra postele tlačí do páteře protože

díky zimě se mi prostě pohádkově spí. Mám takovou tu obrovskou peřinu pro dva, která mě vždycky pěkně štvala, ale teď už rozumím. Vůbec není pro dva!

Díky zimě se můžu ztratit v peřině, schoulit se do klubíčka a šušňat si ve svém pohodlíčku... a to kdykoliv během dne!

Říká se, že člověk má poznat svého nepřítele a držet si jej blíže u těla, než své přátele. 

Well, zimo, nice to meet you!

Jak jsem hledala Lidl

První den se mi nepodařilo koupit téměř nic, co jsem chtěla. Tuto skutečnost jsem však pochopitelně nechtěla přiznat před svýma spolubydlícíma. Tedy ano, ale jen částečně, ideálně by to mohlo znít nějak takhle: „Jooo, trošku jsem se ztratila, ale všecko je v pohodě, něco jsem nakoupila a vůbec to nebylo odpoledne úplně v prdeli, ale ještě mi něco chybí, proto půjdu dneska nakupovat ještě jednou.“ Takže jsem se před nimi zmínila o návštěvě obchodů Tesco a Sainsbury's. Řekly mi, že jsem navštívila ty dražší… A doporučily dva levnější obchody – jméno jednoho jsem si nezapamatovala, ale ten druhý byl zaručeně Lidl. Další znamení byl skype rozhovor s mým spolužákem Fílou, který je právě v Irsku a mimo jiné tam tráví čas rozplýváním se nad chedarem právě z irského Lidlu.

A bylo to tam. Na mapě jsem si našla ten nejbližší Lidl od mého bytu a vyrazila! Bylo to na druhou stranu, než je centrum, takže jsem mohla objevit úplně novou trasu. Byl krásný slunečný den, kabát zůstal v tašce, připadalo mi, že znovu nabývám svého Cardiffského sebevědomí a těšila jsem se do Lidlu jako malé dítě. Šikovně jsem prokličkovala parkem, přešla most přes koleje a kráčela po ulici plnou anglických cihlových baráčků, stačilo už jen odbočit doprava, trošku se proplést pěším chodníčkem a dorazit k Lidlu. Fakt, že jsem odbočku minula protože to přece nemůže být ona, pominu, když jsem se prostě po nějaké době dostala k onomu chodníčku, kterým se už jen stačilo proplést, zjistila jsem, že je z důvodu rekonstrukce uzavřený. Skvělé. Takový kousíček před cílem! Spolkla jsem všechny nadávky, zahnala černé myšlenky, snažila si nedělat o Cardiffu obrázek města, kde se furt něco rekonstruuje.
Vzpomněla si na frázi, kterou řekla Rosamond, když se Magda omlouvala, že musí odběhnout do kuchyně „Oh, yes, you're burning your tea!“
Magda si vařila oběd.
A Rosamond to věděla.
Tak nějak si představuji anglický suchý humor.

S odhodláním, že si tedy rozhodně nenechám nikým pálit svůj čaj jsem se rozhodla obejít blok a dorazit k Lidlu z druhé strany. Bylo hezky a tak mi to vlastně vadilo jenom z principu. A i na ten jsem brzy zapomněla. Ale jenom na chvíli. Dorazila jsem totiž k Lidlu z druhé strany a s zjistila, že ta rekonstrukce, kvůli které jsem nemohla uskutečnit svou původní cestu, je rekonstrukcí právě onoho ...Lidlu.

Vlastně jsem to trochu čekala, co jsem ale nečekala bylo, že ve chvíli, kdy se budu otáčet na podpatku na mě začne pořvávat někdo z druhé strany ulice. Nerozumím. Naznačuji, že nerozumím. On naznačuje, ať počkám. Když přejede auto, člověk přejde silnici za mnou a na mou otázku „What did you say?“ říká „I said How are you?!“ Nastala chvilka trapné konverzace o tom, co tady dělám jak jsem chtěla jít do Lidlu a teď půjdu asi domů. Muž se směje, pak se mi představí a podle všeho mě začíná na mé cestě doprovázet.
Jmenuje se Albeat, žije tady dva roky a přistěhoval se z Francie. Je to černoch v bílé teplákovce s obrovským křížem na krku. V ruce má igelitový pytel věcí, které koupil na trhu, který se jmenuje Sunday market, ale probíhá i v sobotu. Albeat si tam dnes koupil boty a nějaké oblečení. Nese to, jako by to byly odpadky. Potřebuji, aby mi zopakoval skoro každou větu, kterou řekne a on se tomu hrozně směje a diví se, jak to, že tak dobře mluvím a špatně rozumím. Vole! Když jsem dělala Erasmus language test, měla jsem z poslechu nejlepší výsledek! Ještě horší než toto posmívání však začne být to, když začne neustále opakovat, jak beautiful jsem a jak bychom spolu někam měli zajít. A pak přijde obávaná otázka „Do you have a boyfriend?“ Nejprve chci odpovědět po pravdě, pak si ale vzpomenu na Barcelonu, kde jsem časem zjistila, že co se týče této otázky, je někdy opravdu lepší zalhat. Ve snaze zakrýt své příliš dlouhé přemýšlení, během kterého se ve mě pere pravdomluvnost a chuť dojít domů sama, ze mě nakonec vypadne „Well… not here!“ což je snad vůbec to nejhorší, co jsem mohla říct (jestli někoho napadá něco horšího, sem s tím - pro příště!). S Albeatem se loučím na křižovatce, protože se opravdu chci vrátit stejnou cestou, jakou jsem přišla. Beru si jeho číslo s tím, že se mu třeba ozvu (neozvu) a dělám, že nerozumím jeho otázce „Can I kiss you?“ Odcházím s letmým zvednutím ruky.
Po cestě si uvědomuju, že mi během deseti minut známosti nabídl v tomto pořadí: doprovzení do druhého Lidlu, pozvání domů, rande, chození, telefonní číslo a pusu. Myslím, že jsem si z nabízeného zvolila tu nejlepší variantu - protože do Lidlu snad umím trefit sama, ne!
Přemýšlím, jestli to na některé holky opravdu funguje. A přemýšlím, jaké je teď asi počasí v Barceloně.
Nakoupím si v Tescu express před naším bytem. V tu chvíli je mi upřímně jedno, že je tam všecko krapet dražší.

Jak jsem odolávala Coca Cole

Svůj první celý den v Cardiffu jsem si naplánovala procházku směrem do centra během které uvidím budovu své školy, nakoupím vše důležité k životu na novém místě a ještě si prohlédnu město. Kolem školy jsem se prošla, ačkoliv google mapy to vzaly nějak divně a tak jsem se ocitla na parkovišti, které je podle mě spíš za školou, než u jejího vchodu. Jako člověk, neustále odepínající a zapínající svůj kabát tak rychle, jak se mění počasí, jako člověk neustále hledající svou pěšinku, která se už navždy ztratila ve větru (mám pocit, že Velšany vítr necuchá…), jako člověk neustále koukající do svého mobilu a pak kolem sebe, jako tento absolutně nemožný exemplář turisty, snažící se tvářit, že není turista, jsem se rozhodla prostě tou zadní cestičkou kolem školy projít a neobcházet ji zblízka a nehledat vchod. Ještě bych potkala někoho důležitého! But still: škola checked – tak napůl.

Po cestě dál do centra jsem si uvědomila, že jsem docela hladová a začala jsem si myslet na Barcelonské bary, kde dostanete café con leche (kávu s mlékem) a pečivo za euro šedesát. Něco podobného tady musí být. Po prolezení dlouhé ulice, kde nebylo vůbec nic, jsem konečně narazila na něco, co vypadalo jako blížící se centrum. Velký stánek COCA COLA ZERO a spousta Velšanů, postávajících kolem něj s malinkými plechovkami nejnovější Coca coly Zero. Ani náhodou, borci! To známe, nula cukru ale tuna náhradních sladidel. Já si najdu nějakou skvělou kávu se sendvičem a budu mnohem víc happy, než vy! Po jeho pravé straně to vypadalo na centrum-centrum a vlevo Tesco! V té chvíli jsem byla tak hladová, že jsem se rozhodla koupit si něco malého, abych měla energii na prolézání centra. Ve snaze vyhnout se drahým sladkým tyčinkám s nezdravými tuky (na které jsem stejně neměla chuť a s mou závislostí na sladkém je hloupost jíst jej když na něj nemám chuť!), všemu ochucenému pečivu, což není nic víc, než drahá bílá mouka a taky všem hummusům a bulgurovým salátům, ke kterým jsem neměla lžičku, jsem skončila se zlevněným kuřecím sendvičem. Trocha masa, mouka a palmový olej. Nebyla jsem šťastná, ale ani hladová! Kafe v krabičce ze supermarketu jsem ale odmítla. Místo toho jsem zavítala do vedlejší kavárny s odhodláním dát si taky ten velký kelímek kávy, jako mají všichni (asi to funguje jako megaprahová reklama). Espresso 1,70 liber. Ok. Učinila jsem rozhodnutí, že do kavárny tady půjdu jedině, kdyby mělo jít o rande a zároveň s láskou začala vzpomínat na dripper, zbytek kávy z Doubleshotu a termohrnek, co mám na bytě.

Mírně zkroušená z nedostatku kávy jsem si pro zlepšení nálady koupila aspoň sladkou tyčinku (!), po cestě zdvořile odmítla týpka s Coca colou a zamířila do centra. Asi tak pět kroků. Cesta uzavřená. Dobrá tedy Klid. Vrátím se a obejdu to. Po dvaceti minutách chození jsem zjistila, že cesta je uzavřená i tady. Kafe za 1,70 vlastně není zas ta moc! Bez připojení k internetu jsem hleděla do slepé google mapy a snažila se uhádnout, kudy jinudy ještě do centra… Zkusila jsem ještě jednu uzavřenou uličku a pak jsem, podle koncentrace červených a šedých cihel, obchodů a restaurací s černozlatými rádobystarobylými nápisy, zjistila, že jsem se konečně přiblížila centru! Chvíli jsem jen tak brouzdala, snažíc se najít to absolutní centrum-centrum. Snažíc se pochopit tohle město.
Je uprostřed kostel? Hrad? Náměstí? Velšan hrající na kytaru? Coca Cola stánek? 

Nechápu Cardiff.
A měla jsem zase hlad a žízeň. A bolela mě hlava a nohy a záda. Sedla jsem si tedy na chvíli na lavičku v parku, neúspěšně se snažila chytit wifinu, byla svědkem toho, jak jedna Velšanka vysypala celý obsah svého sendvičového boxu desítkám holubů, viděla jsem jednoho malého vrabečka, jak si také zvládl urvat drobeček pro sebe a pak jsem viděla obrovského racka, který si v půlce hostiny přiletěl, beze studu sezobal všecko, co tam ještě bylo, a odletěl. Vždycky jsem měla ráda racky, ale teď jsem se cítila tak nějak více spřízněná s vrabcem. Holubi se rozcházeli. Tak jsem šla taky. Po cestě jsem potkala další stánek s Coca Colou.

Když jsem čekala, až mi Velšan otevře tu gratis plechovku, připadala jsem si jako další, koho si Coca cola právě koupila. Ráda bych Velšanovi vysvětlila, že Coca colu vůbec nemám ráda, že jsem v Cardiffu první den a ještě jsem jej jaksi nedokázala ovládnout. 

Usrkávajíc Coca Colu Zero s aspartamem z reklamní plechovky, jsem cítila, jak kromě mého přesvědčení nepít Colu a podobné sračky mizí také bolest hlavy a všecko se najednou dá snést (důkaz, že to jsou v tom drogy!!!). S nově nabytou energií jsem ještě chvíli hledala centrum-centrum. Pak jsem se rozhodla, že bych tu trochu kofeinu, cukru sladidel a vody, co mám v sobě, mohla využít na hledání cesty domů. Podařilo se. Udělala jsem si skvělý oběd (akorát už bylo asi 5:30pm :)) a, světe div se, kávu jsem si nedala. Místo toho jsem si dala šlofíčka a nechala si zdát o tom, jak to zítra zvládnu líp…

Nákupní seznam: propiska, ubrus/podnos, utěrka, ručník, papuče, ponožky, květina, citrony, čočka
Koupeno: ponožky, citrony (!!!), med, sýr, skořice, bazalka, oregano, garam masala.
Ochutnáno: sendvič z Tesca, sladká tyčinka Naked Bar, Coca cola Zero, Welsh cake (Mouka, cukr, tuk a trocha rozinek. A je to výborné. Už vím, čím tady bud hřešit!)

Jak jsem si značkovala své teritorium

První, co mi po vstupu do mého nového bydliště proletí hlavou je, že vypadá lépe, než na fotkách. Hned další informace je důsledkem činnosti jiného smyslu. Kdyby se tak daly emailem posílat i vůně… Zatuchlý pach se line všude, nejvíc však v mém pokoji.

Položka do velkého nákupu: osvěžovač vzduchu nebo yankee candle… 

* po troše googlování aktualizuji možnosti: mísa s octem, slupky od citrusů, káva, máta nebo rozmarýn, oregano, tymián, majoránka a v neposlední řadě i levandule

Rosamond, paní domu, povléká postel a říká Magdě, mé polské spolubydlící, ať mi ukáže zbytek bytu. Procházíme tedy přes jídelnu do úzké koupelny a pak do kuchyně, kde se na nějakou dobu zastavíme u ledničky s tabulkou na uklízení. Magda vysvětluje, že minulí spolubydlící na uklízení kašlali a musela to pak vše dělat ona, proto nyní funguje tato tabulka. Tříděný a bio odpad se vyváží jednou za týden, směsný jednou za dva týdny. Začínám si všímat barevných nápisů formátu A4 v eurosložkách, které jsou rozmístěny v kuchyni a koupelně.

Cooking? PLEASE clean this area!
Took a shower? PLEASE clean the bath tub and open the window! 

Přestože Magda říká, že je na pořádek pes, nemůžu se ubránit jakémusi nečistému pocitu z toho všeho. Je to ten typ bytu, u kterého mě napadá, že by potřeboval generální úklid, vyházení, přeskládání a nahrazení některých věcí a byl by skvělý.
Magda tady žije dlouho a nejspíš ví, že tu šmouhu na koberci udělala včera, když tam nechtěně rozlila kafe a při první příležitosti se jí zbaví. Nemyslí si, jako já, že je to tisíce let zaschlá tělesná tekutina. Ví, že polička ve spíži je prostě zhnědlá působením světla a stáří a ani ji nenapadne, že by to byla stopa shnilého jídla, kterou prostě jenom nikdo nikdy nevyčistil. Na bytě v Brně máme na podlaze několik fleků, které vypadají jako špína, ale jsou to rýhy v dlaždičkách. Když to vím, nemám pocit života ve špíně, přesto když nás někdo navštíví, může mu to tak připadat. Já si ve svém Cardiffském bytě tedy zatím připadám jako návštěva. Vím, že dokud to tady celé neuklidím a nezjistím, která šmouha nejde umýt a který hrnec se jenom tváří mastně, nedovolím si připadat si tady jako doma. A to bez ohledu na to, že až to tam celé uklidím, bude to dost možná vypadat pořád stejně. Připadám si jako kočka, která musí označit své teritorium. Magda říká, že má ráda kočky.

Jak se na mě budou dívat mé nové spolubydlící, když první věc, co po příjezdu do bytu udělám bude, že jej celý vygruntuju?
Chce se mi to celé gruntovat?
Má to vůbec cenu?

Začala jsem tedy aspoň svým pokojem. Že jsem trošku na hlavu mi došlo až když jsem se přistihla, že myju okno (po tom, co jsem třeba taky utřela všechny skříňky zevnitř i zvenčí). Kolikrát jsem tohle dělala za své dvouleté žití na bytě v Brně? ...
Po svém pokoji jsem se vrhla na své poličky v kuchyni a s uspokojením zjistila, že hnědé fleky z nich JE možné umýt, dokonce jsem poprvé v životě beze strachu chytala pavouky za nožičky a vyhazovala je z okna – protože buď toto, nebo mi vlezou do kuskusu.
Když jsem hadicí od vysavače seškrabávala jiného seschlého pavouka ze stěny chodby, napadlo mě, že bych se o tyto perličky měla dělit. Jak tušíte, mé prostory jsou teď v rámci možností čisté, dokonce jsem už i vybalila všechny věci a mám před sebou první noc v mém pokojíčku.
Čekám, že mě další ráno probudí smrad zatuchliny smísený s „vůní“ prostředku proti šatním molům, proto budíka nenastavuji.

Dobrou první!