Náhodné pravdy

První měsíc ve Walesu je za mnou. A protože teď kromě tohoto blogu musím psát ještě další dva (ha, za jeden měsíc jsem tak poznala práci v bloggeru i wordpressu!), ve kterých mám reflektovat své poznatky z hodin, nemám mnoho času na rozepisování svých každodenních událostí, protože teď detailně popisuji to, jak jsem vnímala třeba cvičení "Vymění se ten, kdo..."

Zde přináším aspoň bodově své poznatky z jednoho měsíce žití v Cardiffu.

- Když je ráno a já mám rozsvícenou lampičku (protože mémo pokojíčko příliš denního světla není souzeno), vypadá to, jako by byl večer a už jsem párkrát začla mlsně koukat na lahev vína na stole… pak mi došlo, že k ovesné kaši to asi není moc dobrý parťák.

- Pokaždé, když přecházím přes přechod, bojím se, že mě srazí auto.

- Česká Tesco club card nejen že v Británii nefunguje, ale může taky zhatit celou snahu o zaplacení u samoobslužné pokladny a do odvolání ji zaseknout.

- Je jedno, jestli rozbijete samoobslužnou pokladnu nebo utíkáte z klubu přes kuřárnu, ať už jde o uklízeče, sekuriťáka, prodavačku, policistu nebo servírku v jídelně, všichni se usmívají, vtipkují, jsou ochotní odpovědět jakoukoliv hloupou otázku a vyřešit kterýkoliv problém. Nasraní nejsou předtím, v průběhu ani potom.

- Když mi zastaví auto, aby mě pustilo přejít třeba i mimo přechod, automaticky děkuji a usmívám se. Na sedadlo spolujezdce.

- Prodavač v Lidlu se vás jen tak zeptá „How are you?“

- Samozřejmě není očekáváno, že se na otázku „How are you?“ rozpovídáte o tom, jak se opravdu máte. Už vůbec ne o tom, co jste dělali o víkendu…

- A prodavač v Sainsbury se vás jen tak zeptá „Are you okay?“, což je oblíbenější verze „How are you?“, která mě osobně dost děsí a zatím se mi nedaří přiměřeně na ni odpovídat. Místo „Oh yea, thank you!“ (což jsem vypozorovala, že je obvyklá odpověď) většinou řeknu něco jako „Well of course I am!“ tónem DO I LOOK LIKE I AM FUCKING NOT?!

- Pravidlo small talku je vždy mít poslední slovo. Asi. Například:

P = prodavač v Sainsbury, A = já

P „Are you okay?“

A „uhmm.. yes...?“

P „It will be two pounds fifty, please“

A „There you go.“

P „Thank you. Have a nice evening!“

A „You too. Bye.“

P „Take care!“

A „Ah.. bye.“

P „Bye bye!“

- Rozdíl mezi klasickým a bio mlékem je tři pence.

- Jedna věc, kterou mám já a nikdo další z Cardiffu ne? Mikádo. A odrostlou ofinu. Velmi originální a ideální do větrného města – z gumičky to vypadává, v šále nedrží a rozpuštěné to je úplně všude.

- Někdy fouká tak, že i šála zamotaná na uzel mi za chvíli vlaje kolem hlavy jako malému princi na známém obrázku. Opravdu nechápu, jak to dělá to množství žen s perfektně pasujícím nepoletujícím hidžábem, co tady potkávám. Je to síla víry nebo fakt dobře vymyšlená pokrývka hlavy?

- Flatwhite je levnější než cappuccino. O pět pencí.

- V nejmenované kavárně ve Snowdonii mi na asi první proper cappuccino, které jsem tu viděla nasypali kakao. Terezka vedle mě si dala latté a posypu se nedočkala. Nerozumím.

- Filtrovaná káva je ve většině podniků tou nejlevnější možností a není to shit! Mnohdy jde o opravdovou nepřepálenou kávu s chutí! A někdy je v ceně i jedno dolití hrnečku.

(- Odhodlání z prvního dne - nekupovat si drahou kávu a dělat si vlastní doma - mi moc dlouho nevydrželo.)

- V Cardiffu se narodil Roal Dahl. Autor mé milované Matyldy. A Karlíka a továrny na čokoládu. A Fantastického pana lišáka. A inspirátor postav Gremlinů.

- Téměř všichni mí spolužáci už někdy hráli ve filmu. Nikdo z nich ale nemá zkušenosti s pouličním divadlem.

- Vždycky, když jdu poprvé na nové místo, aspoň pět minut musím jít špatně. Hledím u toho do telefonu a říkám si „ta pošahaná GPSka zase nefunguje a ukazuje to špatně!“

… samozřejmě, že vždy funguje a ukazuje to dobře ...

- Spousta mých nových kamarádů o sobě často tvrdí, že je závislá na netflixu. Nevím, co to je.

- Koupila jsem si velký jogurt z Lidlu, jak jsem zvyklá doma. Po otevření se v ledničce do několika dní zkazil.

- Britové obědvají chipsy. Prodávají se ve speciálních malých svačinkových sáčcích a podávají se i třeba k toustu, který si objednáte v baru. Se svým tuňákem jsem si ve škole připadala dost nemístně. Snědla jsem ho potají na chodbě.

- Ze školy mi přišel email - byla v něm otázka "How are you this week?" a možnost odpovědět jedním z pěti smajlíků. Druhý den byla ve škole štěňátka, která jsme si mohli pohladit (když jsme vystáli řadu). Mé spolužačky mi říkaly, že se to prý tak občas děje - když jsou studenti příliš vystresovaní, navezou se do školy štěňátka. Já jsem se bohužel na řadu nedostala, ale jedno ze štěňátek se asi metr přede mnou pokakalo.

A jinak su šťastná. Koupila jsem si ve vetešnictví konvičku za tři poundy (a víc čaje = víc tepla a radosti), vyškrábala jsem se na nejvyšší horu Walesu , ochutnala a zamilovala jsem si Bara brith, což je chlebíček s ovocem uvnitř (cítím se typicky velšsky a taky zdravě), dochází mi česká káva a já už vím, kam (a těším se až) si půjdu koupit další, uvařila jsem svou první polévku v životě, která mě zachránila před nachlazením, poprvé v životě jsem kupovala petržel!, viděla jsem britské zelené ploché a nádherné kopce, kde touha dělat kotouly přebije strach z kozích bobků všude kolem, naučila jsem se konečně název měst, které jsem navštívila (Llandudno a Llanberis, doufám. fakt to teď negoogluju), uvaděčkovala jsem v divadle a zítra jdu na Oktoberfest, který má v propagačním plakátu dva krýgly - Kozla a Plzeň! Deutschland, Deutschland....