Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú

Taky jste se nechali nalákat na dost netypický název článku? Ne, nejedná se o žádné velšské slovo (teda myslím – nesedí poměr souhlásek a samohlásek). Jedná se o šifru, která skrývá mnoho symbolů mého současného života. Skutečnost, že název článku nejspíš poprvé nenese žádnou zřetelnou informaci, je zapříčiněna prostě tím, že mi dělá problém vytvářet kloudné české věty – i tahle je trochu kostrbatá, že? Na skypu všichni mí blízcí trpělivě čekají, až se vymáčknu, a po dvouhodinové konverzaci vlastně zjišťuju, že si nepřipadám obohacena o žádnou novou informaci. To si ale plně nahrazuju ve škole, kde je toho všeho tolik, až to pěkné není vlastně je. Můj život se smrsknul do jakéhosi divného stereotypu a zdá se tak předvídatelný, jako pokračování názvu článku. Avšak zdání klame, tak se necháme překvapit.

Výuku mám pouze tři dny v týdnu (a to dokonce jeden z nich pouze volitelně), takže by se dalo říci, že času na vyhýbání se stereotypu mám až až ale není to tak. Tolik volného času mají Cardiffští studenti z toho důvodu, aby mohli pracovat. Studium na vysokých školách je tady totiž zpoplatněné a tak studentům univerzity vycházejí vstříc tím, že jim nechávají dostatek volného času na brigády. Sice za to musíš platit, ale zato tam nemusíš chodit. A to, co škola nepředá ve výuce je převedeno na samostudium, které zahrnuje kromě nějakých těch domácích úkolů především čtení odborné literatury a psaní takové srandy, které tady říkají reflective journal – soubor sebereflektivních esejí ve kterých se student vyjadřuje jak k literatuře, tak ke své práci v hodině. Je to absolutně standardní postup, když se tady řekne reflective journal, každý student má ve tváři podobný výraz, jako když se na Ateliéru Divadla a výchovy řekne kruh. A tak jak jsou si v kruhu všichni rovni, jsme si rovni i v mých předmětech, a čtení odborné literatury a psaní reflective journalu nemine ani studenty na Erasmu. Takže myslím, že to, do čeho mě první den hodili nebyla voda, ale pořádně silný anglický čaj. Ale ten já si přece nikým pálit nenechám...!
Studium je pro mě zdarma a ještě je mi hrazeno ubytování a nějaké to pivko, ale zatímco mí spolužáci pracují, já se prokousávám anglickou literaturou, překládám cizí slovíčka do češtiny (někdy ještě hledám význam přeloženého slova ve slovníku cizích slov) a snažím se z toho být aspoň trochu chytrá abych se takto mohla prezentovat v reflective journalu (a pokud možno tam nenasekala spousty gramatických chyb, neboť to se pak těžko hraje chytrou). Bože, to je nejdelší souvětí, co jsem kdy napsala. Připadám si jak Miloš Macourek. A víte co? Právě jsem se přirovnala k Miloši Macourkovi, což u mě, ač ho miluju, není úplně obvyklé. Myslím, že můžu na rovinu říct, že mi z toho trošku m*dá.

Tak třeba včera. Výuka 9 am – 5 pm Greenwichského času. Dvě patnáctiminutové přestávky. První předmět, který v úterky mám je Storytelling a, světe div se, vyprávíme si tam příběhy! Včera jsme nejprve všichni vzpomínali na nějaký příběh z našeho života a pak jsme si je ve skupinkách nasdíleli. Pak nám Michael, jeden z vedoucích, začal vyprávět příběh ze svého repertoáru a nedokončil ho. Michael je opravdu moc dobrý storyteller, takže když v polovině příběh zastavil, připadali jsme si jako… dost neuspokojeně! Nicméně nám slíbil, že nám později řekne i druhou polovinu. Jádro hodiny bylo v tom, abychom ve skupinkách po čtyřech vymysleli a následně dovyprávěli tento příběh tak, že každý řekne jednu jeho čtvrtinu. S menším (či větším) vypětím sil jsme se v naší skupince na příběhu domluvili, rozdělili si role (já byla třetí čtvrtina) zbytek času jsme si povídali, protože „Do you want to try it again? Naaah, we can improv…“ Já si myslela, že s angličtinou nemám problém… ale ono je něco jiného vyprávět a vlastně domýšlet třetí čtvrtinu příběhu, který jsme si načrtli jen v bodech, snažit se, aby mi bylo porozuměno a u toho občas mluvit za postavu a změnit hlas, používat gestiku a pracovat s očním kontaktem aby to bylo více interesting, protože ostatní to mají prostě dobré a když se to nebudu snažit prodat, tak zklamu celou svou skupinku… v angličtině. Neoddechla jsem si ani potom, co jsme ten náš příběh jakž takž odvyprávěli, protože jsem se úpěnlivě snažila porozumět příběhům ostatních skupinek – nikdy nevíš, kdy bude následující úkol příběhy si přehodit, že. Když jsme si všechny příběhy povyprávěli, Michael nám měl, jak slíbil, říct původní konec příběhu. Učitelé jsou tady vlastně jediní, kterým většinou bez problému rozumím – asi na tom akademickém jazyce tedy fakt něco bude – a tak jsem se těšila, že zas chvíli budu jen relaxačně poslouchat bez velkého napínání uší. A stala se úžasná věc. Za celou dobu, co Michael používá tento příběh a toto cvičení na workshopech se to nikdy nestalo. Jen dnes. Jedna ze skupinek se totiž ve svém vymyšleném konci trefila do toho původního! Ptáte se která? Ta, které jsem taky neporozuměla. Vyvrcholení se tedy pro mě nekonalo. Na konci hodiny nám lektoři ještě zběžně připomněli, abychom psali svůj reflective journal a pak už jsem se rozběhla vstříc hodině další.

Před týdnem jsme na hodině Contemporary theatre četli naráz 130 stránkové drama, ve kterém neexistuje jednota času, místa a děje, všechno se překrývá a náhodně se skáče mezi 20., 21. a 22. stoletím. Myslela jsem, že nic náročnějšího mě tady už potkat nemůže. Dnes jsme byli účastníky workshopu inspirovaného tímto dramatem. Ve skupině asi devíti lidí jsme měli vymyslet a zrealizovat tři možné způsoby, jak zinscenovat zemětřesení – což je červená linka celého dramatu. Bylo zcela na nás, zda si zvolíme situaci z dramatu nebo si necháme jen téma a půjdeme úplně jinam, neexistovaly žádné hranice. A tak se těch devět anglicky mluvících studentů začalo předhánět s nápady, jak to udělat a když už to vypadalo, že se k něčemu dobíráme, převzal slovo někdo jiný s tím že má úplně jiný nápad a já jsem se pochopitelně snažila konstruktivně a kreativně přemýšlet nad zadáním a u toho vnímat a zachycovat jejich nápady, hledat v nich pointu a možnosti vylepšení. Někdy jsem se dokonce i pokusila něco navrhnout, ale než jsem ze sebe slovně vysoukala podstatu mé vizuálně myšlenkové představy, většinou mi do toho skočil někdo jiný. Byla jsem v pasti – poslouchala jsem své spolužáky, přemýšlela jsem nad tím vším a nacházela místa, na kterých by se dalo pracovat, otázky, které bychom si měli zodpovědět, ale to vše ke mně docházelo o krok později (asi pořád Středoevropský čas…) a tak jsem prostě jenom sledovala chaos, který z toho všeho vyrůstal, měla jsem pocit, že anglicky umím méně a méně, a hledala jsem v sobě sílu ještě nerezignovat. Pro vyvrácení vlastní nemožnosti bych snad dodala, že se mi podařilo nějak ze sebe vysypat a srozumitelně vysvětlit dva nápady, kterým věnoval pozornost aspoň jeden člověk, který pak řekl všem ostatním „Hey guys, listen to that!“ (díky, Hugh!) a ve finálních situacích se objevily i dva mé režijní (juch!) prvky. Po čtyřech hodinách workshopu jsem si ale připadala jako earl grey po čtvrtém nálevu.

Po výuce jsem šla do baru za Jenny a jejím přítelem. Myslela jsem si, že to je to, co potřebuju, jen jsem si neuvědomila, že po tom všem už nejsem schopná ničeho jiného než jíst, pít a sedět. Ale své kamarády jsem dlouho neviděla a tak… místo pátého nálevu earl greye jsem do sebe nalévala cider a snažila se šprechtit – tedy speakingovat – no prostě takové to, co lidi běžně dělají, když jsou spolu.
A takto budou, prosím pěkně, vypadat všechny mé následující úterky. 9 am – 1pm Storytelling, 1 pm – 5 pm Contemporary theatre, 5 pm - ?? pokračovat v životě nebo jít domů, zavřít se a do konce týdne už poslouchat jenom české písničky. Budou to asi dost Únavné Úterky. A bude jich tolik, že nezbývá než kafe, earl gray a doufat, že si na to úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúrčitě časem zvyknu.