sobota 4. března 2017

The beach

Pamatujete si na film Pláž s Leonardem DiCapriem? Pro mě je to jeden z těch filmů, co jsem viděla jako dítě a nejspíš moc nepobrala, ale zanechal ve mně takovou zvláštní stopu. Když jsem jej zhlédla jako dospělá jsem se dost divila o čem to vlastně skutečně bylo.
No a před nedávnem jsem na internetu objevila zmínku o tajné Cardiffské pláži (!). Pročetla jsem pár článků – některé pláž pojmenovávaly jako největší cardiffský poklad, jiné zase jako největší ostudu. Nachází se za industriální zónou, skryta před zraky veřejnosti, nemá oficiální název a neexistuje k ní oficiální cesta. SUPER!, tam musím. žejo.

Jednoho sobotního rána mě probudilo polechtání slunečního paprsku na tváři. Probudil mě budík, ale i skrz zatažené závěsy jsem viděla, že bude krásný den – ideální pro procházku na pláž! Následovala sprcha, snídaně, čajíček, rychlé pogooglování existujících informací o pláži, uložení mapy kde asi přibližně by se pláž měla nacházet, a ani né hodinu po probuzení jsem celá připravená a odhodlaná stála před oknem a nadávala, že slunko je už zase fuč. Ale když žijete ve Walesu, nemůžete váš denní program řídit počasí. Rozhodla jsem se přivolat jaro svým obvyklým způsobem – oblékla jsem svetr a šálu, kabát nechala na věšáku. Pláštěnku jsem raději sbalila do tašky. Na chodbě jsem potkala svou italskou spolubydlící, která si myslela, že mi přeskočilo, když mě viděla odcházet bez kabátu. Upřímně, taky jsem někde uvnitř tušila, že to je blbý nápad ale entusiasmus byl silnější, než já (a z blbých nápadů jsou dobré story). Proti chladu překvapivě stačilo jen trochu zrychlit tempo, proti zklamání, které se také mým tělem pomalu rozlévalo jsem ale nemohla dělat nic:

Světla ubývalo a ze zatažena se pomalu stávalo temno, počet lidí v okolí se snižoval, silnice se rozšiřovaly, kruháče zvětšovaly, aut přibývalo a jejich průměrná rychlost stoupala. Budovy v okolí přestávaly vypadat jako domy a začínaly se přibližovat obrovským špinavě bílým lego kostkám. Všude smrděly výfuky aut, nikde nebyly přechody a mě se začínalo chtít čůrat. Já ty procházky prostě neumím… jak se to dělá? Když jsem prošla místem s výhledem na absolutně rozkopaný úsek - těžko říct, byla-li to stále část města? - už jsem jenom čekala, až se chodníček, po kterém jdu rozplyne do ztracena a ocitnu se na dálnici. Byla jsem smířená s tím, že na místě, kde skončí trasa na mé mapě se prostě otočím a půjdu zpátky. A když jsem na to místo dorazila, všimla jsem si mezi vysokou trávou a křovím vyšlapaného chodníčku. Vstupuju právě teď na soukromý pozemek nebo ne? Svoji přirozenou připosranost jsem nějakým záhadný, způsobem ignorovala a zamířila tam. Leonardo DiCaprio ve mně zajásal. Byla tam – opravdická pláž. S opravdickým mořem a s vlnami a pozůstatky zbouraných domů, kameny, mušlemi, kusy skla, cihel a betonu, s hady z umělohmotných trubek, s korály ze starých kusů látek, s mořskými řasami a s pořádným výhledem na továrny. Kdyby měl Třinec pláž, vypadala by takhle. Nebylo tady sice políčko s trávou, zato však bylo možné nadýchat se kvalitních továrních výparů a z toho se při troše dehydratace už i hlava zamotá! Ale když se změnil směr větru, vonělo to tam slaně a přímořsky. A taky, ač byla pláž od hlavní cesty vzdálená zhruba minutu chůze, kromě šumění vlnek tam nebylo slyšet vůbec nic! Tak jsem porozuměla všem těm protikladným přídavným jménům, která jsem o tomto místě načetla. Hodinu jsem se procházela, hrajíc si na Charlese Baudelaira, a přemítala, zda se mi tam líbí, nebo jsem prostě šťastná, že se mi konečně podařilo něco najít na první pokus. Někdy mezitím vylezlo sluníčko, díky kterému jsem si (znovu)uvědomila několik věcí:
a) TOHLE JE NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ!
b) jsem až příliš ovlivnitelná počasím
c) špatné počasí není nikdy důvod k tomu zůstat doma – než dojdeš tam, kam chceš, třeba se vyjasní! (jenže vzhledem k bodu b nedostanu chuť opustit barák, když hezky není)
d) volání jara ve svetříku funguje

Pak sluníčko zalezlo a já jsem si uvědomila, že se mi pořád chce čůrat. Po cestě zpět, kolem všech těch děsivých budov, hlavních cest a rychlých aut, začalo silně pršet. A víte kolem čeho taky vedla moje cesta? Kolem Lidlu. Kolem TOHO Lidlu, co jsem jej v září zdlouhavě hledala abych zjistila, že je v rekonstrukci, a pak se rozhodla jej už nikdy nehledat. Tak už je po rekonstrukci! A mají v něm polský týden. A taky záchody. Tak mám v ledničce (zaručeně nefalšovaný polský) kefír, ve foťáku několik nových záběrů, tvář políbenou sluncem a potřísněnou dešťem, ve vědomí tu nejrozporuplnější pláž, na které jsem kdy byla a připadám si dobrodružně. Jaro může začít!