Pamatujete si na film Pláž s Leonardem DiCapriem? Pro mě je to
jeden z těch filmů, co jsem viděla jako dítě a nejspíš moc
nepobrala, ale zanechal ve mně takovou zvláštní stopu. Když jsem jej zhlédla jako dospělá jsem se dost divila o čem to
vlastně skutečně bylo.
No a před nedávnem jsem na internetu objevila zmínku o tajné
Cardiffské pláži (!). Pročetla jsem pár článků – některé
pláž pojmenovávaly jako největší cardiffský poklad, jiné zase
jako největší ostudu. Nachází se za industriální zónou,
skryta před zraky veřejnosti, nemá oficiální název a neexistuje
k ní oficiální cesta. SUPER!, tam musím. žejo.
Jednoho sobotního rána mě probudilo polechtání
slunečního paprsku na tváři. Probudil mě budík, ale i skrz
zatažené závěsy jsem viděla, že bude krásný den – ideální
pro procházku na pláž! Následovala sprcha, snídaně, čajíček,
rychlé pogooglování existujících informací o pláži, uložení
mapy kde asi přibližně by se pláž měla nacházet, a ani né
hodinu po probuzení jsem celá připravená a odhodlaná stála před
oknem a nadávala, že slunko je už zase fuč. Ale když žijete ve
Walesu, nemůžete váš denní program řídit počasí. Rozhodla jsem se přivolat jaro svým obvyklým způsobem – oblékla
jsem svetr a šálu, kabát nechala na věšáku. Pláštěnku jsem raději sbalila do tašky. Na chodbě jsem potkala svou
italskou spolubydlící, která si myslela, že mi přeskočilo, když
mě viděla odcházet bez kabátu. Upřímně, taky jsem někde
uvnitř tušila, že to je blbý nápad ale entusiasmus byl silnější,
než já (a z blbých nápadů jsou dobré story). Proti chladu
překvapivě stačilo jen trochu zrychlit tempo, proti zklamání,
které se také mým tělem pomalu rozlévalo jsem ale nemohla dělat nic:
Světla ubývalo a ze zatažena se pomalu stávalo temno, počet
lidí v okolí se snižoval, silnice se rozšiřovaly, kruháče
zvětšovaly, aut přibývalo a jejich průměrná rychlost stoupala.
Budovy v okolí přestávaly vypadat jako domy a začínaly se
přibližovat obrovským špinavě bílým lego kostkám. Všude
smrděly výfuky aut, nikde nebyly přechody a mě se začínalo
chtít čůrat. Já ty procházky prostě neumím… jak se to dělá?
Když jsem prošla místem s výhledem na absolutně rozkopaný úsek
- těžko říct, byla-li to stále část města? - už jsem jenom
čekala, až se chodníček, po kterém jdu rozplyne do ztracena a
ocitnu se na dálnici. Byla jsem smířená s tím, že na místě,
kde skončí trasa na mé mapě se prostě otočím a půjdu zpátky.
A když jsem na to místo dorazila, všimla jsem si mezi vysokou
trávou a křovím vyšlapaného chodníčku. Vstupuju právě
teď na soukromý pozemek nebo ne? Svoji přirozenou připosranost jsem
nějakým záhadný, způsobem ignorovala a zamířila tam.
Leonardo DiCaprio ve mně zajásal. Byla tam – opravdická pláž.
S opravdickým mořem a s vlnami a pozůstatky zbouraných domů,
kameny, mušlemi, kusy skla, cihel a betonu, s hady z umělohmotných trubek, s korály ze starých kusů látek, s mořskými řasami a s pořádným výhledem
na továrny. Kdyby měl Třinec pláž, vypadala by takhle. Nebylo
tady sice políčko s trávou, zato však bylo možné nadýchat se
kvalitních továrních výparů a z toho se při troše dehydratace
už i hlava zamotá! Ale když se změnil směr větru, vonělo to
tam slaně a přímořsky. A taky, ač byla pláž od hlavní cesty
vzdálená zhruba minutu chůze, kromě šumění vlnek tam nebylo slyšet vůbec nic! Tak jsem porozuměla všem těm protikladným
přídavným jménům, která jsem o tomto místě načetla. Hodinu
jsem se procházela, hrajíc si na Charlese Baudelaira, a přemítala,
zda se mi tam líbí, nebo jsem prostě šťastná, že se mi konečně
podařilo něco najít na první pokus. Někdy mezitím vylezlo
sluníčko, díky kterému jsem si (znovu)uvědomila několik věcí:
a) TOHLE JE NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ!
b) jsem až příliš ovlivnitelná počasím
c) špatné počasí není nikdy důvod k tomu zůstat doma –
než dojdeš tam, kam chceš, třeba se vyjasní! (jenže vzhledem k
bodu b nedostanu chuť opustit barák, když hezky není)
d) volání jara ve svetříku funguje
Pak sluníčko zalezlo a já jsem si uvědomila, že se mi pořád
chce čůrat. Po cestě zpět, kolem všech těch děsivých budov, hlavních
cest a rychlých aut, začalo silně pršet. A víte kolem čeho taky vedla moje
cesta? Kolem Lidlu. Kolem TOHO Lidlu, co jsem jej v září zdlouhavě
hledala abych zjistila, že je v rekonstrukci, a pak se rozhodla jej
už nikdy nehledat. Tak už je po rekonstrukci! A mají v něm polský
týden. A taky záchody. Tak mám v ledničce (zaručeně nefalšovaný polský) kefír, ve foťáku
několik nových záběrů, tvář políbenou sluncem a potřísněnou
dešťem, ve vědomí tu nejrozporuplnější pláž, na které jsem
kdy byla a připadám si dobrodružně. Jaro může začít!