Jak se vítají prváci

U nás na gymplu jsme vždycky sledovali bažanty a komentovali, jak jsou každým rokem mladší a mladší, a pořádali jsme ožíračky pod názvem Bažantnice, kde bažanti pochopitelně neměli co dělat. Na Divadelní fakultě JAMU pak prváky čeká(vala - RIP Dalibar!) první návštěva Dalibaru a (mírně potupné) zjištění, že se tam opravdu neříká „Dobrý den“, nebo kupříkladu naše uvítací akce Tour de beer, která si mimo jiné klade za cíl to, aby další den všichni prváci chyběli na první přednášce Dějin světového divadla, nebo aby v jejím průběhu aspoň jednou šli zvracet na záchod. Větší univerzity snad ještě mají některé své masovější akce na začátek semestru. (A pak jsou tady Prvákoviny a podobné akce jednotlivých univerzit, které jsem nikdy nezažila, ale představuji si, že nabízejí neformální seznámení s průběhem studia a spolužáky v prostředí hor a luk, které můžete pozvracet a nic se nestane)
Možná dostanete desetikorunovou slevu na bažantnici (kam nejste zváni), možná vám starší spolužáci koupí uvítacího panáka, možná se dostanete zadarmo do klubu, kde byste normálně zaplatili stovku. Dost možná budou lidé ve městě oplývat přísnými pohledy a vráskami mezi obočím, protože jste další z těch beznadějných zevláků, co sem akorát přijeli dělat bordel.


Cardiff oproti tomu vnímá prváky jako nové potenciální rozhazovače peněz náhodnými směry a dlouhodobou investici. Protože se jedná o větší město se spoustou nejrůznějších podniků, které mohou být pro studenty zajímavé (některé méně, některé více) je pochopitelné, že každý z nich vás potřebuje přesvědčit, že ten jejich je rozhodně nejlepší. A právě od toho je Fresher's week.
Pořádá váš klub party? → „Welcome, freshers“ party!
Chcete doprodat letní zboží ve vašem obchodě? → Fresher's sale!
Prodáváte nápoje? → Fresh fresher's drink!
A tak dále. Myslím si, že zdejší podniky již mají dost zkušeností a jsou v tom zatraceně dobré – prostě vědí.
Nejjednodušší a zároveň nejsložitější to mají bary a kluby – všichni prváci chtějí chlastat ale zároveň to všechny kluby moc dobře vědí, takže začíná marketingový boj! Letáčky jsou téměř k ničemu, pokud nemají svou speciální funkci: Vstup s tímto letáčkem zdarma? Trošku fádní. Speciální ceny pro studenty? To zní líp, ale ve zdejších končinách taky dost profláknuté. Happy hour – drinky za 1 libru? Jo, ale časem stejně půjdou někam, kde je to sice dražší ale hezčí. Knížečka se slevama? Now this one is wicked! než ji stihnou vyčerpat, zvyknou si tady chodit - a víme, že zvyk je železná košile.
Druhou metou je obdarovávání. Pamatujete si, jak jste se na Gaudeamu šli informovat o programech Univerzity obrany jenom proto, že měli STŘÍBRNOU propisku? Cardiffské kluby mají zřejmě více peněz, než UNOB anebo (a to spíš) počítají s tím, že jim to stejně všecko vrátíte v propitých poundech. A ono asi jo… Spousta propisek, placky, superpevné plátěnky (opravdu jsem za papírovou tašku v Primarku zaplatila půl libry?!), hrníčky (ach, jak ví, že trpím potřebou vlastnit hrníček, který bude jenom můj!), kalendáře, otvírák na klíče (ve tvaru kytary!!!), pláštěnky – a to nepočítám všechna lízátka a bonbony, které padly za vlast dříve než bych si všimla, který podnik podporují. Můj nejoblíbenější marketingový tah byl však Redbull, na kterém je napsáno „Ukaž mě na baru a dostaneš vodku zdarma“. V tom baru jsem už byla, leč Redbull ještě nevyužila, ale do osmi do večera si tam můžete dát cokoliv za studentskou (=poloviční) cenu.
Kromě klubů a barů se tady však o slávu pere spousta jiných podniků, organizací a lidí. Máte-li kamaráda, co se zajímá o rozličné problematiky a přilepíte se na něj, máte za chvíli v tašce taky klíčenku od chiropraktika, záchrannou kartičku od policistů, magnetku cestovní agentury nebo třeba tričko a iontový nápoj z posilovny (nesmějte se.). Pochopitelně chození po stáncích není jen tak – chce to taky trochu oddechu a posilnění a Cardiffští to vědí. Celodenní cukrová vata nebo sladký popcorn (pokud budete předstírat zájem o Glee club, máte taky možnost získat popcorn s příchutí skořice!), čerstvé (pochopitelně, je to fresher's week...) minitortilly s kuřecím masem a libovolnou omáčkou, ochutnávková porce čínských nudlí, Starbucks mocha frappuccino (co to sakra znamená?!) velikosti panáka, chipsy a džusy nejrůznějších příchutí…
Před týdnem jsem si hrála na hrdinu, který se rozhodně nenechá oblbnout Coca Colou zdarma, nynější situace ovšem byla úplně jiná! Připadalo mi, že obcházet tyto stánky a plnit nové tašky novými věcmi byl tak trochu způsob, jak se začlenit do chodu univerzity, jinak to prostě nešlo! Věcí byla spousta a stoprocentně jsem nezvládla catch'em all, ale i tak myslím, že suvenýrů mám již teď až až! Trošku podniky podezírám, že část jejich úspěchu spočívá paradoxně v jakési skryté reklamě – nahrnout toho tolik, že bude těžké se v tom všem vyznat, ale kdesi v podvědomí zůstanou všecky ty obrázky a loga a pak, až jednou budu procházet Cardiffem a budu mít neutišitelný pocit, že prostě potřebuju jít do tohohle electro-dubstep doupěte, vím, odkud bude pramenit! Abych se mu ale vyhnula, snažila jsem se udělat si ve všech těch věcech pořádek - rozuměj převést z podvědomí do vědomí - prohlédnout si je, ty zbytečné vyhodit a ty, co by se mohly hodit nevyhodit. Uklidit, roztřídit, používat, schovávat, sníst, …

V pátek jsme s Erasmáckou skupinkou šli do školního bistra na fish and chips, poté jsme plánovali naposledy si užít cukrovou vatu a popcorn a co se nestalo – po stánkařích ani vidu ani slechu. Na sterilní chodbě zůstala jenom velká balónková brána a dvě pracovnice univerzity, které ji likvidovaly (tu bránu, ne univerzitu). Zvuk praskajících balónků se odráží od obrovského prostoru – strop je v hale protažený přes všechna podlaží až nahoru – zní to trochu jako válečné bombardování a trochu jako ta kocovina po Tour de beer!