Jak spravit pánvičku

Ve Walesu (a troufám si říct, že v celém UK) se všecko rozpadá. Všecko je tady, ač na pohled krásné, tak dost vachrlaté. Nebo prostě jenom jakožto Češka na věci moc tlačím… Za dobu, co tady jsem se mi podařilo rozviklat elektrickou zásuvku, skříňku, držák na šampony a 2 páčky na otevření okna (teď čekám, jestli úplně odejdou dříve ony nebo já), zlomit víčko plastové krabičky (ještě, že nebyla mojí mamky, to už bych se domů nemusela vracet), odejmout kliku ze dveří v guesthousu (ty momenty srandy na téma „Mám to ale kliku!“ za to stály!) a nakonec mi také v ruce zůstal držák pánvičky... bez pánvičky. Taky jsem si dost rozviklala svou psychickou rovnováhu, když se highlightem mého dne několikrát stal výlet do potravin nebo, v lepším případě, množství pořád stejných konverzací s různými lidmi a klíčovými slovy Czech Republic, Prague, beer, Cardiff, …
Pak jsem zjistila, že v tom držáku je šroub, který jej drží s pánvičkou pohromadě. Nevěděla jsem, kde (a jestli vůbec) máme šroubovák a po ruce byl jenom nůž. Mohla jsem si s ním podřezat žíly, místo toho jsem ale s trochou snahy držák k pánvičce znovu přišroubovala. A drží pevněji, než kdy předtím! Kdo starý a poničený věci vyhazuje, nechť dále nečte.

Dlouho jsem přemýšlela, co bych chtěla reflektovat (ne, už zase!) ve svém dalším příspěvku. V možnostech bylo zamýšlení se nad tím, proč se Britové prostě nevysmrkají a celou hodinu hlasitě popotahují, proč jezdí na kole po chodníku nebo třeba proč se chovají jak malé děti, když dostanou samostatnou práci ale řekla jsem si, že ač mě tyhle věci baví zkoumat (jsem holt pořád ještě škodolibý Čech a ráda šiju do ostatních) a mnohé z vás jistě baví číst, jak se tady mám hrozně a jak jsou všichni blbí, nebudu to dělat. Jednoduše protože to tak není. Protože kromě toho horšího se toho děje taky dost pěkného, milého nebo úsměvného. A když tu pánvičku nevyhodíte a trošku se posnažíte, ona vám za odměnu pomůže s večeří.

Tedy, několik highlightů uplynulého týdne:
Odhodlala jsem se a sama šla na velký couchsurfingový event (dost jsem v tomto směru od dob Barcelony zpohodlněla), potkala spoustu lidí, kterým jsem musela vysvětlovat odkud jsem a zajímat se o to, odkud jsou oni. Z desítek se vykrystalizovaly dvě sympatické slečny a zítra jdu s jednou z nich už podruhé na jógu.
Nevím, jestli jsem díky té józe začala doslova zářit, nebo mě jen mí spolužáci začínají po měsíci poznávat a všímat si mě ale už dvakrát na mě, osamotě postávající na chodbě, zavolali a přizvali do konverzace. Jednou z toho byl pozdní příchod na hodinu Storytellingu, což vůbec nevadilo, neb jsme si udělali storytelling mnohem lepší - ani nevím, jaké mají mí spolužáci příjmení ale teď už vím, s kolika lidma spali. Z toho druhého náhodného potkání na chodbě s jinými spolužáky byla taková průměrná kocovina.
Když mě jeden erasmácký známý, studující hru na baskytaru, pozval na vystoupení sebe a svých spolužáků, zmobilizovala jsem erasmácké povědomí a se Španělem a dvěma Francouzkami svého německého kamaráda basáka na koncertě podpořila. Trochu jsem se zelenala, že mi není umožněno zpívat taky (protože písničku This love umím prožít líp, než ta slečna) ale jinak jsem byla happy, že slyším konečně real music. Stalo se to, typicky, když jsem postávala sama před barem, v ruce propisku a bloček, reflektovala jsem své žití, když se ven vyvalila skupinka mužů a jeden z nich se mě zeptal, zda nemám papír navíc. S úsměvem jsem mu jeden papírek podala, načež následovala otázka odkud jsem. Co tady dělám. A co tady dělám. A jak se mi líbil koncert – to přišla moje „svět je tak nefér“ chvilka, kdy jsem vysvětlila, že jsem si koncert moc užívala, a že mě mrzí, že jsem se musela jen koukat, protože jsem původně měla studovat Music and performance, jenže to bohužel nevyšlo a teď vlastně nemůžu nikde zpívat a hrozně mi to chybí… (Což je mimochodem fakt. Nezpívám si ani doma, protože své spolubydlící zas tak neznám. Takže jsem si měsíc a půl ani nezanotovala, což nevím, kdy se mi naposled stalo. No, někdy si potichu, ale fakt potichu, zpívám po cestě domů. To se ale snad ani nedá počítat… Zkrátka se mi po takové době dost stýská). Následovala otázka co dělám ve středu. A jestli znám písničku Bang bang. A jestli fakt umím zpívat. Chvilka výmluvných řečí a smíchu. Tak to je jedno, prostě přijď (bude řiť) a uvidíme.

Kluci totiž koncert zvučili, studují Sound engineering, na středu si zablokovali nahrávací studio a jeden z nich touží nahrát Bang bang. A taky jsou to všichni Italové a důvěru v můj hlas jsem v nich nejspíš vzbudila tím, že jsem na tuto skutečnost zareagovala frází „Che cazzo!“ (díky, mami a tati, že jste mě brali 10 let na dovolenou do Itálie!). A tak se stalo, že jsem dnešní odpoledne a večer strávila ve školním nahrávacím studiu se čtyřmi Italy a technikou snad za miliardu. A tak jsme kromě Bang bang nahráli také vysoce inovativní verzi Summertime pouze s elektrickou kytarou a dostali jsme se až k mé domácí tvorbě (i když jsem se dost ošívala když ji měl najednou slyšet někdo jiný než stěny mého brněnského pokojíčku). Odcházejíc ze studia jsme si pořád vzájemně děkovali – za můj čas – za jejich důvěru – a tak pořád dokola. No a mám úkol na příště…
Na následné pivo jsem se nepřidala. Částečně proto, že jsem již za pivo dost utratila včera (a taky pivo zas nemusím aspoň do víkendu vidět) ale hlavně proto, že čím víc si užívám zdejší bytí, tím méně stíhám své školní úkoly.
No, a co jsem udělala když jsem přišla domů? Večeři. Spaghetti Arabiata. Na opravené pánvičce. A u toho psala tenhle post. Kapičky arabiaty jsou teď nerovnoměrně rozmístěny na displeji, klávesnici, stole a školní literatuře, ale Halloween se blíží, takže to je vlastně dost tematické a taky mi to je dost jedno.

Několik stručných čísel na závěr:
počet spolužáků, které jsem konečně trochu poznala: 4
množství liber utracených za anglickou odbornou literaturu: 21,87
množství liber utracených za anglickou neodbornou literaturu: 3,50
počet gramů zrnkové kávy koupené v Cardiffu: 125
otevřené krabičky čaje: 3
nahrané písničky: 2,75
písničky, co se musím naučit: 1
rozhovory s téměř neznámými lidmi o sexu: 2
pozvání na oběd: 1
čas, strávený čtením povinné literatury tento týden: 50 … minut.