úterý 20. srpna 2019

Quitenská jízda


Tak jo, co se to zas děje? Jsem v Ekvádoru. Než se dostanu k prsům, zadkům a dalším hot tématům, udělám těm situacím, které se mi dějí, a vlastně všem příspěvkům tohoto blogu v příštích šesti měsících, malý informační background. Aby to nebyla nuda, pusťte si na půl ucha následující nahrávky, jimž podobné můžete často slyšet cestou místními autobusy, a klidným vypravěčským hlasem si přečtěte následující řádky:

Krátce po odpromování se čerstvá magistra umění Andrea vydala do země na rozhraní dvou polokoulí, do Ekvádoru. Motivem jejich činů byl záhadný dobrovolnický projekt CODET II. Ten spočívá v komunitním rozvoji pomocí výuky angličtiny. Následujících šest měsíců tedy bude Andrea učit anglicky děti, žijící v domorodých komunitách kolem ekvádorského města Otavala. Do země přiletěla již před dvěma týdny, k práci si však ještě nepřičichla a ještě minimálně další dva týdny to tak zůstane. Je si sama dobře vědoma toho, že než začne učit, musí toho nejprve být mnoho naučena! I vedoucí dobrovolnických aktivit v Ekvádoru jsou si toho dobře vědomi a v duchu kulturní výměny probíhají všechny tyto aktivity v poklidném latino tempu. Andrea má za sebou orientační školení, kde zjistila, kromě toho, že vypadá jako typická fanynka filmu Twillight, že spolu s ní do Ekvádoru přijelo dobrovolničit zhruba dalších 40 lidí a asi 20 Ekvádorců se v rámci obdobného projektu chystá do Evropy. Pocit vlastní výjimečnosti se tak v důsledku všeho toho rozplynul, stejně tak jako se dobrovolníci po skončení tohoto masového školení rozprchli do rozličných rodin v Quitu. Následující týden začali navštěvovat intenzivní kurzy španělštiny. K dnešnímu dni je kurz ve své polovině – probrány jsou 4 minulé časy, čas průběhový a imperativ. Bude se v týdnu budoucím probírat čas budoucí? A bude to naší hrdince k něčemu, když legenda praví, že indiáni mluví pouze kečuánsky? To vše se dozvíme v příštím díle.


Minulé časy ve španělštině jsem probírala asi potřetí v životě a potřetí v životě jsem z bodu „Ano, to přece dává smysl“ dospěla do bodu „Nevím jak vyčasovat libovolné pravidelné sloveso v přítomném čase“. Jako jeden z úkolů jsme měli popsat naši denní rutinu. Při jeho psaní jsem si uvědomila, že se můj současný život zcvrkl na jídlo, školu, jídlo, wifi, jídlo a spánek (plus od té doby, co jsem v supermarketu objevila arašídové máslo a 100% čokoládu za cenu espressa v Brně se položka jídlo objevuje častěji). Už už jsem si začínala hryzat nehty z toho, jak může být člověk na opačné polokouli a vést život v zásadě nezajímavý. Ale tohle je přece jen otázka úhlu pohledu, ozvalo se mé hyperpozitivní já. Tedy dříve, než budu jíst morče nebo než mě malí svérázní Ekvádorci pověsí ze stromu hlavou dolů, popíšu vám jednu ze svých obyčejných quitenských denních rutin.

Čekám na zastávce. Google mapy ukazují, že mám jet autobusem číslo 59. Autobusy v Quitu ale nemají čísla, ale jména… takže nezbývá, než se v každém autobusu, který zastaví zeptat, jestli jede tam, kam potřebuju. Přijíždí první, je docela rozjetý. Zpomaluje, zpomaluje, projíždí zastávku, přistavuje a zastavit se mu podaří až pět metrů od zastávky. Lidi běží dovnitř a ven, já se rozpačitě ohlížím kolem sebe, a než se rozhodnu jestli běžet i za cenu, že autobus na mou zastávku nepojede a budu se zase vracet, je pryč. Naštěstí hned vzápětí přijíždí další. Blíží se, blíží se, je blízko, zpomaluje, zpomaluje, dveře se otevírají, vyskočí z nich dva cestující, dveře se zavírají a autobus pokračuje dál, aniž by snad úplně zastavil. Naštěstí hned vzápětí přijíždí další. Blíží se, blíží se, jede rychle, projíždí zastávku a už je pryč. Jeden týpek ze zastávky si stoupá doprostřed cesty a příští autobus tak zastavuje už přesně tam, kde má.
„Jedete k Galo Plaza Lasso?“
„Ne, to musíš z jiné zastávky.“
„Fakt? Ale včera -“
„Nastup si, já tě přiblížím“
A tak mě pan řidič veze jednu zastávku zadarmo tam, odkud mi jede ten správný spoj – ačkoliv ještě včera jel správný spoj právě z této zastávky... O několik minut později na nové zastávce se ptám asi ve třetím autobusu, jede-li mým směrem. Řidič zmateně kouká na stevarda. Stevard říká, že jo.

Ano, autobusy hromadné dopravy mají v Quitu stevarda (či stevardku). Je to ta osoba, která si od vás vezme peníze, kontroluje (někde ne příliš důsledně) zda vystoupili a nastoupili všichni, křičí po lidech, aby nastupovali a vystupovali rychleji a aby postupovali dále do vozu. Někdy taky oznamuje jméno zastávky, ale o to většinou musíte předem poprosit.

V mém autobuse jsou ale dva chlápci v košili autobusové společnosti... Podivné, říkám si. Jeden vybírá peníze a druhý sedí na sedadle pro stevarda a fotí si na mobil řidiče. Pořád se něčemu směje a po řidiči pořvává. Třeba má po směně a nudí se, myslím si, dokud autobus nezastaví. Domnělý stevard se zvedne ze své sedačky a telefon si dává do kapsy. Řidič se taky zvedá a já si všímám, že má kostkovanou červenobílou košili. Tedy vůbec né tu modrou košili přepravní společnosti. Domnělý řidič si plácne s domnělým stevardem a se smíchem opouští vůz. Domnělý stevard – teď už vím, že skutečný řidič, který nechal kamaráda zařídit si bus – si sedá za volant.

Jak se blížíme do centra, autobus se naplňuje lidma a za chvíli dospěje takového stavu, ve kterém by už do něj nebylo možné nastoupit, bylo-li by to v Brně. Ale náš stevard se činí a v pravidelných intervalech se autobusem rozléhá (kromě tropické cumbie, která vám možná pořád hraje z odkazu uvedeného na začátku tohoto článku) jeho „Siga, siga, siga!“, což bychom do češtiny přeložili jako „Postupujte dále do vozu.“ A mohlo by se zdát, že latinos obecně mají specifický vztah k pravidlům, ale v tomto případě ekvádorští na slovo poslouchají, a v přeplněném autobusu se snaží proplout až úplně dozadu, přičemž se mezi všem mačkají jako při dramkařské hře na džusovač.
Když se pohyb v autobuse na okamžik zastaví, snažím se zavnímat pozici svého těla. Kde se nachází kapsy, kde mám peníze, kolik lidí dosáhne teď na moji tašku. Nevím. Cítím pouze jak se něčí zadek úplně přesně opírá o ten můj. Totální symetrie. Půlka na půlce. Povedlo by se nám to, kdybychom se o to snažili? Musíme být asi stejně vysocí... Je to muž nebo žena? Spousta otázek, na které nikdy nenajdu odpověď, a tak se radši koukám kolem sebe a čumím, co všechno jsou Ekvádorci schopni dělat autobuse, ve kterém se mě nedaří ani pohnout malíčkem na noze.

Nudnější část osazenstva si vystačí s telefonem a sluchátky (jak někdo může nemilovat všudypřítomnou musicu tropicanu?!?!), případně s daty a facebookem nebo nějakou hrou… Jiná stojící část cestujících si zvládá číst v knize nebo dělat poznámky do deníčku. Mladé stojící i sedící dívky se v autobuse zpravidla líčí. Hladoví jedí pomocí plastového nádobí pokrm, konzistencí podobný rizotu. Někteří lidi spí, někteří zase drží v náručích spící děti od 0 do 12 let. A někdy u toho taky spí. Nebo kojí. Anebo obojí (ano, spící maminka kojí spící dítě, jde to). A pak slyším povědomý hlas „Papitas, papitas, frutillas, chifles de sal y dulce, cincuenta centavos, cincuenta centavos “. Do autobusu vstupuje žena s taškou plnou brambůrků, bonbonů, slaných a sladkých křupek, každý balíček za půl dolaru. Prodírá se přeplněným autobusem a každému nabízí sáček s náhodnou dobrotou do ruky – to abychom si mohli produkt pořádně prohlédnout. Za chvíli projde autobusem ještě jednou a od lidí si vysbírá buď peníze, anebo své dobroty nazpátek. Stejný scénář se může dít s mandarinkama, čokoládkama, sladkýma tyčinkama, kartáčkem na zuby, sluchátky, džusy, nanuky, nebo chladivým gelem, který léčí bolesti kloubů, nachlazení, spáleniny a plísně a ačkoliv na krabičce naleznete cenu 3 dolary, dnes si jej můžete koupit za 1 dolar a dostat k tomu další krabičku zdarma. Někdy se vám taky dostane několik vášnivých informací o Ježíši Kristu. Nad volantem řidiče koneckonců visí jeho velká podobizna s nápisem TEMOR SOLO A DIOS. Asi proto se nebojí jezdit tak rychle, brzdit tak zprudka a to vše s otevřenými dveřmi.

Další den se mi podaří najít v autobuse místo k sezení hned vedle stařenky, která se mi hned představí jako Laura. Žila před dvaceti lety v New Yorku a tak si užívá konverzaci s cizinkou, na kterou může občas hodit nějakou anglickou frázi. Já jí ale stejně nejvíc rozumím, když mluví španělsky… Od prodejce Laura kupuje pět čokoládek za půl dolaru a vzápětí je rozdává všem okolo. Obdržím tři čokoládky. Laura říká „Víš, tady když lidi nemají práci, tak se aspoň snaží a něco prodávají. Nežebrají. To v New Yorku není… A dej si tu čokoládu, ať se ti neroztopí“
Tak v autobuse MHD v kakaové metropoli cumlám tu nejhnusnější čokoládku, co jsem kdy měla, zatímco mi Laura říká, že si nemám nikdy nic brát od cizích lidí. Pousměju se…
Opravdu je to tady tak zlé?“ ptám se jí
Všude máš dobré a špatné lidi…“
Ale já si myslím, že ty jsi dobrý člověk!“
Já vím, ale nikdy nevíš, děvče… jistá je jenom smrt. Kdy vystupuješ?“
Na příští.“
Aha, tak počkej. ZASTAV!!!!!!! ZASTAV, SLYŠÍŠ?!?!“ Není to poprvé za tuto cestu, co Laura křičí na řidiče, „jsou to leniví opičáci, beztak by ti nezastavil! Tak bež, mucha suerte.“

Poděkuju své kouzelné babičce, vystupuju z autobusu, cumlám druhou hnusnou čokoládku, nastavuji (jasně, že namazanou) tvář slunci (mami) a cítím, jak se nenápadně dmu pýchou, jak to tady všechno zvládám. Pak si vzpomenu, co nám říkala Jana Preková na workshopu scénografie. Čím víc si budu připadat jako princezna, tím spíš mě za rohem čeká drak. Usměju se na slunce a vrhám se do náruče smrti a dalších jistot v podobě jídla, wifiny a vědomí, že zítra nebude autobus o nic méně plný.

Několik okamžiků ze života kousíček pod rovníkem:

Odpusťte, že fotky přečnívají z černého pruhu. Vím o tom, vadí mi to, ale jak to řešit nevím.


Tohle je pretty much Quito: příroda, hory, slunce a mraky, auta, cesty a smrad.

Za dob kolonizace býval Ekvádor a Quito hlavním náboženským centrem


Třetí den v Quitu. Nerada přiznávám, že někde tady mi došlo, že jsem se ztratila a že se za hodinu stmívá, takže jsem poslušně zapnula GPSku a šla. P. S.: mobil mi odcizen nebyl...


Na kopci nečekala restaurace s pohoštěním, ale veřejné grily, které quitenští hojně využívají.

Historické centrum a pohled na jižní, poněkud svéráznější a prý i nebezpečnější, stranu Quita

Quito má specifický přístup k památkám. Toto je cesta na vrchol baziliky.



Žádné komentáře:

Okomentovat