kopce, roviny, rovník a kávovník.: Jak děti všechno zničily. Třikrát.

Děti zničí všecko. Hlavně proto, že dospělácký svět je postavený na iluzi a na lži. Tak nějak zněl výrok prezentujícího na USW v Cardiffu v roce 2017. Téma prezentace už si nepamatuju, bylo to něco s divadlem. Výrok mi tehdy připadal vtipný, zapisovala jsem si jej do sešitu a v důsledku několika situací, které se mi od té doby staly, je informace zapsaná také v paměti. A tady v Ekvádoru vyplouvá na povrch téměř každodenně.

Byla jsem poprosena, abych místo připravené výuky suplovala matematiku ve čtvrté a páté třídě. Děti mají prostě počítat příklady z tabule. Já jsem ale jediná, která přichází na to, jak se dělí se zbytkem. Zbytek třídy totiž nahlas diskutuje o tom, kdo udělal jaký úkol, pokřikuje a žaluje na sebe, stěžuje si, že příklady jsou moc těžké, prostě dělá úplně všechno jen, aby nemusel dělat tu ohromně nechutnou činnost – počítání. Několikrát se je pokusím utišit, ale autorita není úplně mojí silnou stránkou, obzvlášť v hodinách matematiky. Rezignuju, a tiše si do sešitu počítám (kdo by to kdy řekl?!) a když se mě někdo na něco chce zeptat, s klidem a mírným cynismem oznamuju, že neslyším, protože všichni mluví. Když si stěžují, že jim příklady nevychází, stejným tónem vysvětluju, že je to protože se v tom hluku, který způsobují, nemůžou soustředit. Nevím jestli jsem více naštvaná na sebe, na děti, nebo na učitele, kteří mi už zase změnili rozvrh na začátku dne a navíc po mě chtějí matiku. Do páté třídy chodí taky Hamilton, nedoslýchavý trošku kulatý a hlavně chytrý kluk se zvědavým pohledem, jehož maminka vlastní obchod s potravinami. Kvůli své nedoslýchavosti mi občas špatně rozumí a taky nepřesně vyslovuje některá slova, čemuž zase špatně rozumím já. My dva si spolu tedy povídáme jen s velkými obtížemi. A tenhle Hamilton, který až do této chvíle tiše počítal, najednou vystřihne perfektní gag. S velkým gestem si vytáhne naslouchátko z ucha a tvrdě jej položí na lavici.

„Tak, a mám od vás klid!“ říká rádoby vážně, ale jeho oči se usmívají a koutky úst už trochu taky. Příliš pozornosti svých spolužáků nevzbudil. Tenhle byl totiž vyloženě pro mě. A najednou mám pocit, že tohle je prostě poslední věc, která se ještě mohla stát. Děti se na mě s obavami koukají. Zklidnily se. Zajímá je, proč se už dvě minuty nemůžu přestat smát. Vděčně koukám na Hamiltona, nabitá jeho smyslem pro humor a až do konce hodiny vybavená jeho nadhledem.

II.

Některé hodiny jsou náročné, i když se rozvrh nemění. Některé dny je prostě moc zima, některé dny všechny děti moc křičí a nebaví je pracovat, některé dny mě v tom zdejší učitelé nechávají více a nejsou tady aby mi pomohli. Ale i tyhle dny se vracím do své host-rodiny se svými host-sourozenci (anebo dětmi? já někdy nevím) a do večera se o ně starám. Byl to jeden z těchto dnů, kdy se smíchaly všechny výše uvedené okolnosti a navíc na mě lezla rýma. Anettin úkol byl zaplnit stránku kopečky podle vzoru, který nakreslila na vrchu stránky učitelka. Proces plnění těchto úkolů, které mají maličké připravit k psaní písmen, většinou probíhá tak, že první řádek udělá Anett dobře. Pak jí to začne nudit a začne dělat (podezírám ji, že schválně) chyby. Čím víc se ji snažím opravovat, tím víc chyb dělá, případně začne kreslit náhodné klikyháky na opačnou stránku ve školním sešitě. Poslední třetinu stránky si většinou uvědomí, že chce úkol dokončit, a její linky se tady podobají těm vzorovým nejvíce. Nakonec chce pak někdy pokračovat v práci i na posledním řádku, kde by se už měla jenom podepsat. Pak si plácnem a máme hotovo. Tentokrát jsme byly ve fázi, kdy Anett začíná dělat chyby a testovat moji pozornost. Tentokrát bylo velmi těžké neztrácet ji. Koukala jsem na ni, a doufala, že když nebudu příliš mnoho jančit z toho, že dělá něco špatně, sama se uklidní a přestane zkoušet moje reakce záměrnými chybami. Po dvou řádcích se zmůžu na krátký komentář.

„Tak se podívej, které máš špatně?“ Anett se zamyslí a ukáže ty kopečky, které se jí nepovedly. „Vidíš, to je dobře, že to sama poznáš! Teď je vygumuj a oprav.“ pokračuju klidným a tichým hlasem s úmyslem šetřit hlasivky.

„Ty jsi unavená?“ zeptá se mě zvědavě.

„Ano, dneska jsem docela unavená.“

„Ty jsi smutná?“

„Proč smutná?“

„Máš smutné oči?“

„Já nevím… mám?“

Anett se mi zadívá zhluboka do očí a jakoby zkoumala zdraví mé sítnice.

„Máš smutné oči. Proč?“

„Já nevím, Anett. Jsem unavená.“

„To je protože nemáš manžela.“ uzavře čtyřletá holčička rozbor mého zdravotního stavu. Taky jsi to mohla říct rovnou, pomyslí si, a bez příliš dlouhého povídání a vymlouvání dodělá posledních pět řádků s kopečky.

III.

Je čas oběda. Po celém dni toužím po chvilince pro sebe. Je dost pravděpodobné, že mi bude dopřána, protože děti mají plné ruce i pusy jídla. Procházím kolem sedmáků, kteří se mě už tradičně zeptají, jestli je moje lžička zlatá, načež tradičně odpovídám „Claro que sí.“ a se svojí plastovou miskou a lžící zlaté barvy z letadla opouštím okolí jídelny a sedám si na patník mezi třídami. Chvíli se mi daří nerušeně jíst, pak se ale otevřou dveře nejnižší třídy, do které chodí děti od tří do pěti let. Mají dojedeno a rozebíhají se (tribute to Fíla Karda) prolízat na prolízačky. Jen jedna malá holčička, Jenifer, se zastaví a opatrně na mě kouká. Všimla si mě… Pak se začne pomalu přibližovat. Už vím, co přijde. Snažím se ji svým pohledem zastavit. Ne, nechoď sem. Chci se najíst. Už mám padla! Běž se houpat. Ale Jenifer už je u mě a sedá si tak blízko, aby se naše stehna těsně dotýkala (intimní zóna je každý školní den překročena nesčetněkrát). Její hlava končí někde těsně nad mým talířem. Pohlédne do něj.

„Co děláš?“

„Obědvám.“

„Aha.“ Jenifer stočí pohled nahoru na mě a usměje se mi zespoda do tváře.

„… vy už jste doobědvali?“

„Ano, a umyli jsme talíře.“

„Tak to je super…“

A pak je chvíli ticho. A ta holka na mě chvilku zírá, a pak říká: „Tak já se teď už půjdu houpat, jo?“

Zaskočená její otázkou kladně zakývám hlavou, a už vidím jen houpající se copánky Jenifer, která utíká vstříc houpačkám a svým kamarádům. Mě nechává samotnou na patníku a uvědomuju si, že za mnou nepřišla proto, že by potřebovala moji pozornost. Přišla, protože jsem ji potřebovala já.

Je spousta věcí, na které si lze v rámci mého pobytu stěžovat. Ať jde o spolubydlení se sedmi holkami, kulturní nepochopení v hostující rodině, nespolehlivost jakýchkoliv systémů, zimu anebo vrzající dveře. A jak ví všichni ti, kteří jsou se mnou v kontaktu, já si stěžuju. Někdy už, na můj vkus, docela ostře a hlasitě. Nikdo neříkal, že dobrovolnictví v zapomenutém kraji na druhé straně zeměkoule bude frappéčko (a ani kapůčo, protože v Ekvádoru, jakožto v zemi, která produkuje výběrovou kávy, najdete ve většině domácností instantní prášek z kolumbijské kávy…), takže i když si stěžuju, druhým dechem dodávám, že jsem tohle všechno vlastně trochu čekala a třetím dechem dodávám, že to nejlepší, co se tady mohlo stát (kromě festivalu výběrové kávy v Quitu) jsou děti. Teď, když to poprvé vidím napsáno, cítím zvláštní hrdost, že smysl dobrovolnického projektu se tentokrát kryje se smyslem mého osobního bytí tady.

Ono je hrozně krásné rozjímat nad sebou samou, sama, někde u kafíčka a blízko pláže, kde vás nikdo neotravuje a věřte, že jsem se toho narozjímala. Někdy je ale třeba někoho, kdo vám odstrčí nohu z nohy o přestávce, aby se mohl opřít o vaše kolena, a do ruky vám vrazí ledový a ulepený kelímek se zmrzlinou. A vy ho musíte uchopit a celými svými dlaněmi zahřát, aby se zmrzlina od kelímku odlepila a malý indián, s malými indiánskými dlaněmi, které ještě nedokážou otevřít zmrzlinu samy, se mohl prolízat a u toho lízat, zatímco vy se budete zbytek přestávky snažit ničeho důležitého se nedotýkat, protože se vám rozhodně nechce mýt si ledové lepkavé ruce v ledové vodě. Někdy je třeba, aby vám někdo trochu zašpinil přestávku, narušil intimní zónu a ničil život – jak jinak, než v dobrém.

S tou matikou si nedělám prdel.

Vánoční bramborová razítka jsem už dělala podruhé. Poprvé mi totiž neplánovaně byla zrušena výuka. Už jsem věděla, že když je nechám pár dní ve vodě, zkazí se. Když mi změnili výuku podruhé, věděla jsem, že je třeba udělat domácí papihuevo.

Někdy si role přehodíme, děti vaří a já konzumuju.

Musíte ji nechat dělat tortillas, i když je pak třeba všechny předělat.

Broučci na dobrou noc. Není to večerníček. To si jenom Anett hraje před spaním v kuchyni aka mé ložnici.

Za to, že mi v noci lítají nad hlavou, dělají neskutečný rámus a občas přistanou na obličeji jsme jejich bratříčkům utrhali nožičky a křidýlka. U následujícího smažení a konzumace jsem už nebyla.

"Jenom to držte, hlavně neudělejte díru do těch sáčků s rýží."
Asi si umíte představit jak to dopadlo

Marečku, nesahej na ty housenky.

Jsou i dny, kdy vás v autobuse napadne udělat divadlo ve výchově, kde děti roztřídí jídlo, které umí říct anglicky a ušijou Popelce z oříšku šaty v barvách, které znají.