Lovesong o domově

Je to jako když posloucháte písničku a myslíte si, že přesně takhle musí znít láska, a pak se zamilujete, a zjistíte, že je ten song hrozně kýčovitý, že láska vůbec nemá tak uhlazenou melodii. Ale ten lovesong byl hezký, o tom žádná…

Můj lovesong o životě v indiánské komunitě obsahoval hliněný domek se starou babičkou v tradičním oděvu a moudrým dědem, který vaří venku u táboráku čaj z čerstvě sesbírané koky. V dálce jsou samozřejmě lamy, které můj děda každý den vede na pastvu. Je zima, ale hřeje nás oheň a taky spousta barevných přikrývek. (Z vln těch lam. Ve volných chvílích mě babička někdy učí, jak se z nich plete svetr) Stmívá se. Brzo si ustelu ve své houpací síti.

Do mého nového domu mě nakonec vedou čtyři děti po školní výuce. Sestřenice a bratranci. Není mi jasné, kdo přesně se mnou bydlí, ale jsem si jistá, že mi to brzy vysvětlí moji noví host-rodiče. Přicházíme k domu. Vykachličkovaná venkovní chodba. Děti s obtížemi tahají za zámek jedněch ze dvou těžkých kovových dveří. Jsem nervózní. Tady budu příští čtyři měsíce bydlet. Dveře se otevřou a jéje, ona je to hnedka ložnice! Děti se rozvalí na dvě manželské postele.

„Tady budeš spát.“ ukazuje chlapeček na jednu z nich. „Klidně si odlož věci.“

Odkládám batoh vedle jedné z postelí. Usmívám se na děti.

Děti se usmívají na mě. Kde jsou jejich rodiče!?

„… a ty už jsi jedla?“ zeptá se mě starší děvče.

„Ne. Vy jste snad dostali jídlo ve škole?“

„Ne ne, nedostali…“

…

„A ty umíš vařit?“

Za těmi druhými těžkými kovovými dveřmi je kuchyň, a tyto dva prostory tvoří celý interiér domova. Kuchyň je pokrytá stejnými studenými kachličkami jako ložnice a chodba. V kuchyni je plastový stůl s plastovými židlemi, plynový sporák s výměnnou plynovou bombou, dřez, s kohoutkem, ze kterého odpoledne někdy teče voda, jedno prkýnko, jeden nůž, jedna vidlička a spousta lžiček, talířů a misek. V rohu kuchyně leží na bok položená rozbitá televize. Nejmladší děvčátko mi s pýchou oznamuje, že to ONA ji rozbila. A mně po školním dni začíná (jak s oblibou říkají české maminky) druhá šichta doma. Vařím v neznámé kuchyni z náhodných ingrediencí, které najdu (naštěstí jich není mnoho) oběd pro pět lidí. Po obědě mi nejstarší děvče ukáže, jak venku umývají nádobí když není voda, a pak mě čtyři děti vedou na zahradu k babičce, tetičce, strýčkovi a taky tam, kde i jejich rodiče staví baráček (to vše na jednom místě). Ukazují mi tajný bunkr, koťata, prasata a všechna další zvířata, která v okolí žijí. Hrajem hoňky, hrajem na schovky, hrajem ekvádorskou hru na vlka a ovečky, hrajem Heja hají (protože jo!). Když se začíná stmívat, jdeme spolu s devítiletým chlapcem s čtyřletou holčičkou zpátky domů a koukáme na televizi. Tohle jsou tedy ty děti, se kterými bydlím! Malá leží na jedné posteli a ukazuje na druhou.

„Tahle postýlka pro celou rodinu, tamta postýlka jenom pro tebe“, vykládá rozverně, „tady bude spát maminka, tatínek a dvě děti. Tam budeš spát jenom ty. Že?“

Já nevím, Anett. Nevím vůbec nic. Nevím, kde budu spát, kdy přijdou jejich rodiče, jestli bych měla začít vařit večeři, jestli někdy poteče voda. Nevím přesně co říká, protože neumím dost dobře španělsky a to Anett neví, protože jsou jí čtyři. Nevím, jestli se náhodou neměla po škole převléct do jiného oblečení a nevím, jestli má její bratr nějaké domácí úkoly a pokud má, jestli jsem to já, kdo by mu s nimi měl pomoct…

Rodiče těch dvou dětí, které se mnou bydlí, jsou podobného věku, jako já. Oba pracují na růžových plantážích v podstatě od svítání do setmění. Ano, byli by rádi, kdybych jim pomáhala s dětmi. Toto bydlení je provizorní a za několik týdnů se plánují stěhovat do nového, kde budu mít snad i vlastní pokojík. Je to ten rozestavěný dům, který mi už dříve ukázaly děti. Nemá podlahu, okna ani dveře. Až doteď mě všechna ekvádorská zpoždění a změny plánů vždycky dokázaly znovu překvapit a vytočit, teď mám ale pocit, že jsem poprvé dokázala správně rozklíčovat informaci. Smiřuji se s faktem, že do nového domu se v průběhu mého pobytu rozhodně stěhovat nebudeme. Společnými silami přivlečeme z domu babičky malou starou postel, kterou postavíme do kuchyně – prý pro ně dva. Nakonec se mi podaří přesvědčit vyklidněnou usměvavou  maminku i úslužného snaživého tatínka, že bude opravdu lepší, když zůstanou spát v ložnici se svými dětmi oni, a kuchyňskou postel nechají mně. Vysloužím si tak denně zhruba 7- 8 hodin soukromí.

Když dovečeříme, na sporáku se ohřívá voda na umytí Anett. Otec dětí se ptá, jestli se myju ve studené nebo v teplé vodě. Krátce zauvažuju nad tím, v jakých prostorech asi mytí probíhá. Dneska se nemyju, odpovím. Rodiče se pousmějí a poznamenají, že je na mě asi moc zima. Pak mě nechají odpočívat. Dveře nemají kliku, jenom zámek. Mám se zamknout zevnitř, aby mi v noci bylo teplo. Rodiče vstávají něco po páté ráno. Až budou chtít do kuchyně, zaklepou, a já jim otevřu. Dobrou noc.

Vzdát se bundy, lamího svetru, trička, bot, ponožek a kalhot a převléct se do pyžama chce odvahu. Pod třemi dekami čekám, až se mi zahřejí chodidla a před očima vidím dohasínající oheň za soumraku s lamami v pozadí. Představuju si, že mi ruce zahřívá hrnek s čajem z čerstvé koky a babička s dědečkem mě učí slova kečuánského lovesongu. 

Vzdát se představ chce taky odvahu. Protože když přijdu o ně, co mi zůstane?

Čtyři opravdové temperamentní děti, které si se mnou chtějí hrát a učit se slova v mém jazyce, ukázat mi nejlepší schovky v jejich ulici, rozčesat mi kudrny, zapojit mě do klubu který si stavějí a zkrátka být mými průvodci a parťáky v komunitě. Jak se mi pomalu dokrvují prsty na nohou, dochází mi, že lama na kopci z představ je oproti tomu podobně dvojrozměrná, jako lovesong vůči lásce.

Výhled od dálnice směrem k mé komunitě.

Pes se jmenuje Zeus. Kocourovi se říká gato malo (= špatný kocour). Jíst by si přáli oba.

V důsledku nedostatečné velikosti papíru jsem se nevešla do seznamu členů klubu, slyšela jsem ale kluky, jak se o tom bavili a myslím, že vstup mi nakonec stejně bude povolen. 

Uprostřed pole s kukuřicí jsme s dětmi sbírali moruše. A taky je odkud výhled na "náš" rozestavěný dům.

Toulaví psi jsou všude, i na školním pozemku.