Je to jako když
posloucháte písničku a myslíte si, že přesně takhle musí znít
láska, a pak se zamilujete, a zjistíte, že je ten song hrozně
kýčovitý, že láska vůbec nemá tak uhlazenou melodii. Ale ten
lovesong byl hezký, o tom žádná…
Můj lovesong o
životě v indiánské komunitě obsahoval hliněný domek se starou
babičkou v tradičním oděvu a moudrým dědem, který vaří venku
u táboráku čaj z čerstvě sesbírané koky. V dálce jsou
samozřejmě lamy, které můj děda každý den vede na pastvu. Je
zima, ale hřeje nás oheň a taky spousta barevných přikrývek. (Z
vln těch lam. Ve volných chvílích mě babička někdy učí, jak
se z nich plete svetr) Stmívá se. Brzo si ustelu ve své houpací
síti.
Do mého nového
domu mě nakonec vedou čtyři děti po školní výuce. Sestřenice
a bratranci. Není mi jasné, kdo přesně se mnou bydlí, ale jsem
si jistá, že mi to brzy vysvětlí moji noví host-rodiče.
Přicházíme k domu. Vykachličkovaná venkovní chodba. Děti s
obtížemi tahají za zámek jedněch ze dvou těžkých kovových
dveří. Jsem nervózní. Tady budu příští čtyři měsíce
bydlet. Dveře se otevřou a jéje, ona je to hnedka ložnice! Děti
se rozvalí na dvě manželské postele.
„Tady budeš
spát.“ ukazuje chlapeček na jednu z nich. „Klidně si
odlož věci.“
Odkládám batoh
vedle jedné z postelí. Usmívám se na děti.
Děti se usmívají
na mě. Kde jsou jejich rodiče!?
„… a ty už
jsi jedla?“ zeptá se mě starší děvče.
„Ne. Vy jste
snad dostali jídlo ve škole?“
„Ne ne,
nedostali…“
…
„A ty umíš
vařit?“
Za těmi druhými
těžkými kovovými dveřmi je kuchyň, a tyto dva prostory tvoří
celý interiér domova. Kuchyň je pokrytá stejnými studenými
kachličkami jako ložnice a chodba. V kuchyni je plastový stůl s
plastovými židlemi, plynový sporák s výměnnou plynovou bombou,
dřez, s kohoutkem, ze kterého odpoledne někdy teče voda, jedno
prkýnko, jeden nůž, jedna vidlička a spousta lžiček, talířů
a misek. V rohu kuchyně leží na bok položená rozbitá televize.
Nejmladší děvčátko mi s pýchou oznamuje, že to ONA ji rozbila.
A mně po školním dni začíná (jak s oblibou říkají české
maminky) druhá šichta doma. Vařím v neznámé kuchyni z náhodných
ingrediencí, které najdu (naštěstí jich není mnoho) oběd pro
pět lidí. Po obědě mi nejstarší děvče ukáže, jak venku
umývají nádobí když není voda, a pak mě čtyři děti vedou na
zahradu k babičce, tetičce, strýčkovi a taky tam, kde i jejich
rodiče staví baráček (to vše na jednom místě). Ukazují mi
tajný bunkr, koťata, prasata a všechna další zvířata, která v
okolí žijí. Hrajem hoňky, hrajem na schovky, hrajem ekvádorskou
hru na vlka a ovečky, hrajem Heja hají (protože jo!). Když se
začíná stmívat, jdeme spolu s devítiletým chlapcem s čtyřletou
holčičkou zpátky domů a koukáme na televizi. Tohle jsou tedy ty
děti, se kterými bydlím! Malá leží na jedné posteli a ukazuje
na druhou.
„Tahle postýlka
pro celou rodinu, tamta postýlka jenom pro tebe“, vykládá rozverně, „tady bude spát
maminka, tatínek a dvě děti. Tam budeš spát jenom ty. Že?“
Já nevím, Anett.
Nevím vůbec nic. Nevím, kde budu spát, kdy přijdou jejich
rodiče, jestli bych měla začít vařit večeři, jestli někdy
poteče voda. Nevím přesně co říká, protože neumím dost dobře
španělsky a to Anett neví, protože jsou jí čtyři. Nevím,
jestli se náhodou neměla po škole převléct do jiného oblečení
a nevím, jestli má její bratr nějaké domácí úkoly a pokud má,
jestli jsem to já, kdo by mu s nimi měl pomoct…
Rodiče těch dvou
dětí, které se mnou bydlí, jsou podobného věku, jako já. Oba
pracují na růžových plantážích v podstatě od svítání do
setmění. Ano, byli by rádi, kdybych jim pomáhala s dětmi. Toto
bydlení je provizorní a za několik týdnů se plánují stěhovat
do nového, kde budu mít snad i vlastní pokojík. Je to ten
rozestavěný dům, který mi už dříve ukázaly děti. Nemá
podlahu, okna ani dveře. Až doteď mě všechna ekvádorská
zpoždění a změny plánů vždycky dokázaly znovu překvapit a
vytočit, teď mám ale pocit, že jsem poprvé dokázala správně
rozklíčovat informaci. Smiřuji se s faktem, že do nového domu se
v průběhu mého pobytu rozhodně stěhovat nebudeme. Společnými
silami přivlečeme z domu babičky malou starou postel, kterou
postavíme do kuchyně – prý pro ně dva. Nakonec se mi podaří
přesvědčit vyklidněnou usměvavou maminku i úslužného snaživého tatínka, že bude
opravdu lepší, když zůstanou spát v ložnici se svými dětmi
oni, a kuchyňskou postel nechají mně. Vysloužím si tak denně
zhruba 7- 8 hodin soukromí.
Když dovečeříme,
na sporáku se ohřívá voda na umytí Anett. Otec dětí se ptá,
jestli se myju ve studené nebo v teplé vodě. Krátce zauvažuju
nad tím, v jakých prostorech asi mytí probíhá. Dneska se nemyju,
odpovím. Rodiče se pousmějí a poznamenají, že je na mě asi moc
zima. Pak mě nechají odpočívat. Dveře nemají kliku, jenom
zámek. Mám se zamknout zevnitř, aby mi v noci bylo teplo. Rodiče
vstávají něco po páté ráno. Až budou chtít do kuchyně,
zaklepou, a já jim otevřu. Dobrou noc.
Vzdát se bundy,
lamího svetru, trička, bot, ponožek a kalhot a převléct se do
pyžama chce odvahu. Pod třemi dekami čekám, až se mi zahřejí
chodidla a před očima vidím dohasínající oheň za soumraku s
lamami v pozadí. Představuju si, že mi ruce zahřívá hrnek s
čajem z čerstvé koky a babička s dědečkem mě učí slova
kečuánského lovesongu.
Vzdát se představ
chce taky odvahu. Protože když přijdu o ně, co mi zůstane?
Čtyři opravdové
temperamentní děti, které si se mnou chtějí hrát a učit se
slova v mém jazyce, ukázat mi nejlepší schovky v jejich ulici, rozčesat mi kudrny, zapojit mě do klubu který si stavějí a zkrátka být mými
průvodci a parťáky v komunitě. Jak se mi pomalu
dokrvují prsty na nohou, dochází mi, že lama na kopci z představ
je oproti tomu podobně dvojrozměrná, jako lovesong vůči lásce.
![]() |
Výhled od dálnice směrem k mé komunitě. |
![]() |
Pes se jmenuje Zeus. Kocourovi se říká gato malo (= špatný kocour). Jíst by si přáli oba. |
![]() |
V důsledku nedostatečné velikosti papíru jsem se nevešla do seznamu členů klubu, slyšela jsem ale kluky, jak se o tom bavili a myslím, že vstup mi nakonec stejně bude povolen. |
![]() |
Uprostřed pole s kukuřicí jsme s dětmi sbírali moruše. A taky je odkud výhled na "náš" rozestavěný dům. |
![]() |
Toulaví psi jsou všude, i na školním pozemku. |
Žádné komentáře:
Okomentovat