Flexilabilita

„Jé, Eriku, ty sis u Grónska nakreslil Santu Clause, to je pěkné. Dobře, takže všichni mají vybarvené a pojmenované ty kontinenty?“

„Síííííííííííí!“

„Tak teď si tam zaznačíme ještě oceány. Jaké oceány máme?“

„Océano Pacífico!“

„Ano, Océano Pacífico…“ zapisuji na tabuli název prvního oceánu, který mi děti nadiktovali, když najednou vtrhne do třídy jejich třídní učitelka. Permiso, permiso, bere mi z ruky fix a vedle mojí malůvky zeměkoule, mezi názvy kontinentů a Tichého oceánu, začíná vypisovat příklad z matematiky asi dvacet minut potom, co mi předala svou třídu. Sleduju, co se bude dít. Učitelka po chvíli dopíše příklad a podívá se na mě.

„Nevíš, jak to vyřešit?“ ptá se, a její pohled následuje i všech patnáct dětí. All eyes on me. Prohlédnu si příklad na tabuli. Je dlouhý. Jsou tam odmocniny. Za vrchol svých vzpomínek na střípky základního vzdělávání považuju to, že jsem se svým host-bratříčkem doma osvěžila dělení se zbytkem a zkoušku.

„Ne, to nevím.“

„Nevíš?“

„Ne…“

„Aha, já myslela, že jo, Elena mi s tímhle vždycky pomáhala… tak nic. Můžeš pokračovat.“

Elena je dobrovolnice z minulého roku, která měla za úkol – jako většina ostatních dobrovolníků až doposud – pouze podporovat učitele v jeho výuce. Na tyto dobrovolníky pak většinou připadne výtvarná výchova nebo pracovní činnosti, zkrátka to, co přece může dělat úplně každý, žejo. Stejný osud měl čekat i mě. Naštěstí jsme v Latinské Americe a výhodou toho, že nic není podle plánu je, že se ty plány dají snadno měnit. Zní to nelogicky, ale co se snažím říct je, že všecko se dá domluvit.

První týden mě všechny třídní učitelky ubezpečovaly o tom, že budu učit výtvarku a pracovku. Doma jsem zmateně googlovala hesla typu „art elementary school ideas“ a snažila se vzpomínat na to, co (a hlavně jak!) jsme v těchto předmětech dělali my. Marně. Jediná vzpomínka, co se vynořila byla, jak jsme ve třetí třídě měli přinést na hodinu pracovní činnosti obroušené sklo nebo dřevo, a jak mi můj milovaný dědeček sehnal úplně luxusní kousek skla, jak jsem na něj byla pyšná a měla ho zabalený v papíře doma na stole, a jak jsem ho pak v den pracovních činností do školy nepřinesla, protože jsem se spletla, a myslela si, že to mělo být až na výtvarku, kterou jsme měli den poté. V pracovních činnostech jsem tehdy musela pracovat s nějakým křivým rezervním kusem dřeva, který někdo přinesl a obroušené sklo mi strašilo v šuplíku ještě několik let. Myslím, že ani po téhle zkušenosti jsem si, jako dítě, neuvědomila, jaký je rozdíl mezi pracovními činnostmi a výtvarnou výchovou. Myslím, že jsem si ten rozdíl vlastně uvědomila až když jsem slyšela názvy těch předmětů ve španělštině v průběhu mého prvního pozorovacího týdne.

Po tomto týdnu mi ale zničehonic bylo oznámeno, že mě škola nakonec opravdu přiřadí k učitelce angličtiny. Nejspíš řediteli znovu někdo vysvětlil, že já jsem součást projektu EVS, který se opravdu má zaměřovat na výuku angličtiny. Anebo mě někdo slyšel brečet na záchodě, kde je jinak v důsledku absence vody neustále dost hrobové ticho. (Nevýhodné místo pro vykonávání jakékoliv potřeby, včetně pláče.)

Takže po prvním týdnu, kdy jsem pozorovala všechny ostatní hodiny, kromě angličtiny mi najednou do rozvrhu přistála mrda angličtin a jen dvě hodiny, kdy mám vypomáhat třídním učitelkám nejmladší a nejstarší třídy v čemkoliv řeknou (= výtvarka a pracovka). Vymyslela jsem si, že nejstarším z toho všeho udělám geo-environmentální výtvarko-pracovku (aby věděli, že do Česka se nedá jet autobusem, protože je mezi našimi kontinenty oceán a taky, že z obalů na školní mléko, které se valí úplně všude, se dají vyrobit třeba obrázky potvor v tom oceánu, které umírají, protože hážem ty odpadky na zem…). S nejmladšími prostě jenom budeme používat odpadky jako materiál k tvorbě, aniž bych jim cpala do hlavy, že Česko není v Peru a další, pro ně nadbytečné, informace (a budu doufat, že jim to někdo jiný řekne dřív, než jim bude třicet).

Na první hodinu pracovky s malými jsem přišla s taškou ruliček od toaletního papíru a modlila se, abych jim to uměla vysvětlit, a aby si nepřilepili ruce k lavici… oni nebo já. S aktivitou jsem měla začít po přestávce. Seděla jsem na školním dvorku a přepočítávala ruličky a děti, a když zazvonilo tělocvikář/školník začal říkat něco do mikrofonu. Všichni studenti se za jeho pokynů začali seřazovat na hřišti. Podle velikosti a pohlaví. Po deseti minutách tohoto řízeného chaosu jsem se zeptala učitelky, se kterou jsem měla dělat pracovní činnosti, co se děje.

„Aaa, ty to nevíš. Zkouší pochod.“

„Jaký pochod?“

„Na den vlajky.“

„A to je kdy?“

„Příští čtvrtek.“

„Aha… a bude ještě výuka? Já jsem něco připravila…“

„Ano, ano, po zkoušce.“

Zkouška trvala celou dobu odpolední výuky a deset minut navrch, protože děti prostě bohužel jaksi přirozeně neovládají tuto oblíbenou činorodou vojenskou aktivitu. Zkoušení trvalo taky všechny ostatní odpolední výuky toho týdne, což ale nikdo neoznámil předem – nejspíš aby nevyděsili žáky. Když jsem jedno ráno byla na schůzce u ředitele, využila jsem jeho přítomnosti a zeptala se ho, jak to vypadá s dalšíma zkouškama na pochod.

„Dneska zkoušíme odpoledne a zítra dopoledne.“ oznámil mi po poradě se školníkotělocvikářem. Později toho dne mi učitelé říkali, že dopolední zkouška následující den bude trvat celý den… že je to generálka před dnem vlajky, a tak odpadá výuka celého dne. Ano, smějte se mi, že jsem tomu věřila a dala si odpolední voraz. Druhý den jsem ale do školy přecejen šla, abych se podívala na kousek generálky. Když jsem přála dobré ráno a líbala líc všem svým vyučujícími kolegům, taky jsem se pro jistotu zeptala:

„Takže dneska se zkouší celý den, že?“ a uznávám, mohla jsem očekávat jejich odpověď.

„Ne, až odpoledne.“… „Jo, a taky tady dneska není angličtinářka. Takže budeš učit sama.“

Když jsem se ucházela o umístění do ekvádorského dobrovolnického projektu, v požadavcích byla mimo jiné jmenována i flexibilita. Nebyla to položka nad kterou bych se pozastavila. Jak už mě ale ty dva měsíce dokázaly naučit, spousta věcí v evropském chápání znamená něco úplně jiného, než v tom latinském. Ekvádorcům závidím jejich nezávislost na plánech, schopnost nestresovat se při změnách a reagovat na situaci. Většinou. Někdy se prostě po evropsku naštvu a stěžuju si, proč nemůžou jednou dodržet slovo. Dobře, možná spíš po ájovsku – jsem naštvaná, a nikdo to nevidí. Jinak to neumím, ale tentokrát ani nechci. Proč? Důvodem jsou tyhle boží děti, které mě svou přátelskostí a aktivitou každý den upevňují v tom, že jakákoliv – ať už méně či více organizovaná – pozornost, která je laskavá a věnovaná jim, má smysl.

Myslím, že neformální výuka je baví víc, než pochodování.

Abych byla fér, tak škola umí zorganizovat i fakt super věci.

Jako Pawkar Raymi, slavnost začátku období setby.

S obřadem k uctění Pachamamy - matky Země.

A se společným jídlem, sestaveným z toho co rodiče dětí tento rok vypěstovali.

Taky vás živí Země? Jak jí děkujete?