Tiká, tiká

Ležím v houpací síti a snažím se číst si španělskou knížku. Už sedm dní. Z ulice slyším čas od času policejní sirény a skandování lidí. Fuera, Lenín, fuera. Připadám si… normálně. Není to vlastně ani tak, že bych sedm dní ležela v houpací síti a četla si knihu. Na to nejsem dostatečně disciplinovaná a taky je někdy zima a někdy i prší. Demonstranti na výpadovkách na dálnice tam ale pořád jsou. Mají disciplínu, motivaci, vášeň nebo možná jenom nemají jinou možnost…

Není tu nebezpečno. Jdu se projít ven - všechny obchody jsou zavřené, silnice prosty aut, ale jinak to docela žije. Pouliční prodejci prodávají vařené chochos. Nikdy nekupujte chochos na ulici. Jsou plné bakterií a mohlo by vám z nich být zle. Vzhledem k tomu, že ani mně se v Ekvádoru nevyhnuly žaludeční a střevní problémy, musím se spolehnout na zásoby jídla, které máme na bytě od minulého velkého nákupu – totiž, když byl před pěti dny otevřený supermarket.

Na ekvádorská telefonní čísla nám začaly chodit smsky, které asi posílají úplně všem. Jsou z červeného kříže a z pohotovosti. Informují o své neutralitě, o tom, že jen chtějí chránit zdraví lidí a prosí, abychom je nechali projet davem a zasáhnout, kde je třeba. Já samozřejmě na našem balkoně nikoho projet davem nenechám… Smsky necílí na nás, ale o sto kilometrů dál, kde leží hlavní město, sídlo prezidenta a tepna všech protestů, Quito. Zemřelo tam už pět lidí – tak praví oficiální čísla. Sledujeme videa z tamních protestů, čteme informace, jak demonstranti vnikli do vládní budovy, kde ale nikdo nebyl, protože prezident, následován všemi úřady, unikl do vzdáleného Guayaquilu, odkud vydal televizní prohlášení, že NIKDY NEODSTOUPÍ, NUNCA!!!, což je trochu odvážné, neboť v uplynulých dvaceti letech už lid svrhl podobným způsobem dva prezidenty.

politická vsuvka někoho, kdo politice nerozumí

Lenín Moreno, ekvádorský prezident, není příliš oblíbená osoba. Budu vám teď vyprávět, co jsem o něm slyšela. Jedná se o pocitové výpovědi lidí, se kterýma jsem mluvila, žádný nezávislý research jsem nedokončila, protože se nakonec stejně vždycky zapletu a přestanu tomu všemu rozumět, když jde o politiku. Moreno býval viceprezident předchozího prezidenta Rafaela Correy, dle všeho miláčka Ekvádoru. Correa vybudoval silnice, díky kterým se dá v Ekvádoru dostat všude a pohodlně autobusem, otevřel školy, začal realizovat projekt elektráren, se kterými mohla být země soběstačná co se týče výroby energie. Byl prezidentem obyčejných lidí, bohatým bral a chudým dával. No dobře, taky si z toho něco nechával… V historii zkorumpovaných prezidentů zkorumpovaného státu byl ale prý zkorumpovaný nejméně. Asi i proto vládl v zemi po dobu dvou funkční období. Když úřad opouštěl, na jeho místo kandidoval viceprezident Moreno. Jeho plánem bylo pokračovat v dosavadním směřování politiky. Většina obyvatel Ekvádoru, včetně Correy, ho podpořila. No, a jen co Moreno dosedl na prezidentské křeslo, otočil všechno o 180°. Correovi údajně zakázal vstup do země a změnil ústavu tak, aby nebylo možné ho už znovu zvolit. Po dvou letech ve vládě, kdy se údajně v zemi nezlepšilo NIC, teď oznámil konec dotací na pohonné hmoty. A ekvádorští občané se ptají, co se děje s jejich penězi. Teda, teď už se na nic neptají, teď už ho prostě jenom chtějí sesadit. Stávku započaly dopravní společnosti, ale když po dvou dnech neměnné situace oznámili obnovení služeb (nejspíš není zkorumpovaný jenom prezident), vzali to občané do svých rukou. Konkrétně kameny, kmeny stromů a další dary Pachamamy, jimiž zabarikádovali dálnice. Doprava stojí, což o to, v Otavalu je zatím celkem dobře.

konec politické vsuvky někoho, kdo politice nerozumí

Dnes jsem měla v plánu jet na výlet do mlžného pralesa… to je samozřejmě pasé, protože se z města nedostanu. Což je ale můj jediný osobní problém, a Otavalo bez turistů a bez aut má taky své kouzlo. Snažím se o tom přesvědčit celou svou rodinu a vás všechny, kteří se bojíte. Jediné co hrozí je, že by snad ztroskotalo zásobování a zůstali bychom bez jídla. A píšu to, zatímco mě bolí bříško z kokosových sušenek, které jsem právě zbagrovala…

Dneska ráno jsem se byla projít a zjistila, že je otevřený supermarket. S nadšením jsem se vrátila domů pro své spolubydlící, abychom zjistily, co nám chybí a šly nakoupit cokoliv, co v obchodě ještě mají. Sýr, mléko a maso už nebylo. Ale jogurt, toaletní papír a víno ano. A spousta dalších věcí. Když jsme zaplatily, zjistily jsme, že se nemůžeme dostat ven. Rolety obchodu jsou stažené, sekuriťák před nimi stojí a komunikuje přes vysílačku s někým venku. Musíme chvíli počkat, venku jsou demonstranti. Prodavači obchází lidi s krabicí plnou bonbonů ferrero rocher, které rozdávají asi jako omluvu za vzniklou situaci. Po dvaceti minutách, když už jsou všechny kasy prázdné a všichni nakupující čekají s plnými taškami před dveřmi, se něco začíná dít. Sekuriťák se shýbá, aby rozhrnul roletu a pustil nás ven. Silencio, despacito, tranquilo, todos van a salir. A dav se opravdu organizuje a ze dveří vycházíme pomalu, potichu a postupně. Před obchodem stojí několik lidí, kteří situaci pozorují. Mně a jedné spolubydlící se podaří vylézt mezi prvními. Třetí z nás se trochu ztratila, když se rozhodla využít čekací čas dalším bloumáním po obchodě. Čekáme na ni těsně za dveřmi obchodu. Lidi kolem, kteří dohlédnou na vedlejší ulici, najednou začínají něco zběsile posunkovat a sekuriťák znovu stahuje rolety obchodu, ve kterém pořád ještě trčí asi polovina lidí.

„Neshromažďujte se tady. Běžte domů.“ zní pokyny pro nás venku, zatímco obchod před blížícími se demonstranty předstírá, že je zavřený. Stojíme na ulici s igelitkama s logem obchodního řetězce a nevíme.

Odhaduju. Odhaduju, že otevření obchodu je nepřímé potlačování demonstrace? Protože by se k nim zaměstnanci obchodu přece měli přidat, a ne pracovat? Protože lidi, kteří nakupují suchary do zásoby potřebují taky pocítit hlad, aby jim nezbylo nic jiného, než taky vyjít do ulic? Protože myšlenkově podporovat protest z pohodlí svého gauče je pokrytecké a úplně k ničemu?

Kolem obchodu se objevují demonstranti s klacky v rukou. Klacky slouží na sebeobranu před případnými těžkooděnci (v Otavale jsem je neviděla, ale v Quitu jsou na denním pořádku), o tom jsem přesvědčená. Stejně se ale necítím úplně v cajku, když tam stojíme s rodinným balením toaletního papíru v jedné a se žlutou taškou z obchodu ve druhé, jako dva živoucí důkazy toho, že supermarket otevřený je. Rozhodneme se, že nejrozumnější je nákup donést domů a až pak řešit, co s naší třetí spolubydlící. Cesta domů vede skrze průvod demonstrantů. S klidem projdeme, aniž by se nad námi někdo pozastavil, urazil se, nebo nám třeba utrhl ty tašky z ruky… Za chvíli jsme doma všechny, a pokračuje tahle podivná forma prázdnin. Prázdniny, při kterých se zraňují lidi, kteří nejsme my, a mění se zákony země, která není naše.

Uvědomuju si, jak děsivě tahle věta vypadá, ale nemám nic hrdinského, co bych za ni přilepila.