Czech out

Nemám ráda letiště. Divná to místa. Když letíte tam, jste plní stresu a nervózního očekávání. Kufr jste doma zvážili šestkrát na třech různých váhách, pokaždé se stejným výsledkem, 19,18 Kg. Na sobě máte mnohem více oblečení, než je na konci léta nutné, nohy se potí v pohorkách, a stejně se děsíte toho, že z celého toho letištního napětí a stresu váš kufr něco přibere. Děje se to i lidem, tak proč né kufrům. Kufr nakonec nepřibere, v pořádku projdete bezpečnostní kontrolou – dokonce ani nezapomenete vytáhnout telefon z kapsy – a čekáte na nástup do letounu. A přesto je tady to napětí. Kam to jedu? Co tam budu dělat? Proboha, proč?! Zhluboka se nadechnete a věříte, že se věci brzy uklidní, na všechno si zvyknete. A ty pohorky beztak během těch osmi měsíců ani nebudete potřebovat.  

Na nohách conversky, které jednou bývaly žluté, jdu domů tou stejnou cestou, jako vždy. Prší, jako už mnohokrát. A já zase procházím tou částí chodníku, s uvolněnými dlažebními kostkami. A tak jako pokaždé, když se všechny tyto faktory sečtou, našlápnu na kostku, kostka se zhoupne a všechna voda, která pod ní zatekla, přistane na mých botách, které bývaly žluté ale jelikož tohle se neděje poprvé, žluté už dávno nejsou. Domů docházím promočená až na ponožky s nazlobenými myšlenkami na rtu: Květen a prší! Osm měsíců a oni ten chodník nespraví! Vždyť tady pořád prší, nemůžu být jediná, komu ten chodník ničí život! Ale vlastně ano, budiž. Však jen ať si prší, ono to je dobře, aspoň se budu více těšit do Brna. Poslední týden. Už aby to bylo.

  

Cardiff mi loučení dost usnadňoval. Nasadila jsem pláštěnku a vyrazila na svou poslední předplacenou lekci jógy, s touhou znovu nalézt rovnováhu a duševní klid a místo toho jsem našla cedulku na dveřích, informující všechny jogíny o tom, že lekce byla tento týden zrušená. S jasným plánem, zacvičit si doma, jsem se vrátila a nevinně zamířila do kuchyně pro sklenici vody. 

Do svého pokojíčku jsem dorazila o tři hodiny později, nacpaná k prasknutí v letmém opojení a s točící se hlavou. Hodně vody je hodně vody…

Kromě toho jsem se rozhodla část věcí (naštěstí mají na letišti váhový limit jen kufry a né osoby.), které jsem v Cardiffu tak nějak přibrala poslat domů poštou. Našla jsem na internetu nejlevnějšího dodavatele, v Poundlandu jsem koupila kus gafy a špagát, o krabice jsem se poprosila v supermarketu. 

Gafa došla v půlce balícího procesu a dodavatel mi chybně strhl platbu za odeslání balíku dvakrát. Platbu mi po několika pasivně agresivních zprávách vrátili a balík do Třince dorazil s četnými dírami, ale celý.

Poslední způsob, jakým říkal Cardiff svá goodbye byl Amazon. Obyčejný Amazon, který jsem používala po celou dobu svého pobytu bez jediného problému mi poslední týden ukázal prostředníček. Po neúspěšném procházení antikvariáty jsem se rozhodla objednat dlouho hledanou knihu právě na Amazonu. Služba mi vstřícně nabídla stát se členem Amazon Prime na jeden měsíc úplně zdarma. Jelikož skrze Amazon Prime jsem mohla objednat knihu s nejrychlejším dodáním za nejvýhodnější cenu, upsala jsem se bez dlouhého zamýšlení. Až těsně před placením jsem si všimla, co to vlastně ve virtuálním košíku mám. Nešlo o knihu samotnou ale o biografii autora, která nesla podobný název. Proboha, málem jsem udělala fatální chybu! Samozřejmě pro knihu samotnou už žádnou zvýhodněnou akci Amazon Prime nenabízel, objednala jsem tak tu nejlevnější verzi skrze obyčejný Amazon. Mezitím mi Amazon prime, strhl z účtu jednu libru, bůh ví za co, a když kniha pár dní před mým odjezdem dorazila,

byla 

v 

němčině.

Sbalila jsem ji tedy do kufru spolu s ostatními věcmi, doufajíc, že v Česku najde svého majitele spíš. Nechutně těžký kufr jsem snesla po schodech z mého pokojíčku k našim domovním dveřím. 

Bylo to o něco těžší, než tehdy, když jsem opouštěla Brno. 

Přesně o pět a půl kila, zjistila jsem na letišti. Se čtyřmi hodinami spánku, čtyřmi hodinami balení, čtyřmi hodinami snah se vybrečet nebo přestat brečet a nadopovaná nejrůznějšími drogami od kofeinu po kamarádství mi to bylo docela jedno. Dokud mi teda paní neřekla, že se platí 10 liber za kilo nadváhy. To jsem zpozorněla a přikývla na její nabídku, abych se do kufru znova podívala a znovu zvážila své potřeby. Po dvaceti minutách tetrisování a nechtěného ukazování mého všeho - spodní prádlo nevyjímaje - řadě lidí, čekajících na odbavení, jsem odevzdala kufr, který vážil 20,9 Kg. Tedy, bez poplatků! Oblečná naprosto nevhodně pro začínající léto, s pohorkama, které jsem za celý pobyt využila dvakrát, s naprosto nelegálními dvěma příručními zavazadly, která stoprocentně vážila přes 10 Kg jsem prošla czech check-inem a na prvních záchodech vyhodila dvě věci, které jsem považovala za příliš těžké a zbytečné. Ručník a deštník.

*POZOR, NÁSLEDUJÍCÍ ŘÁDKY OBSAHUJÍ SENTIMENTÁLNÍ SDĚLENÍ*

Stejně už jsem se do toho namočila příliš na to, aby bylo zase všecko v suchu.

I když se zdálo, že se mi Cardiff nemá šanci dostat pod kůži. Proti dešti jsem nosila pláštěnku i deštník! Ale když si myslíte, že jste nejvíc v suchu, šlápnete na tu uvolněnou dlažební kostku a moknete hezky odspoda a to je mnohem víc nepříjemné, než kdyby vám napršelo přímo na nos.

Mohla bych říct, že už do Cardiffu nepáchnu.

Nebo, že příště si do Cardiffu aspoň vezmu gumáky.

Jenže mám trošku strach, že příště si do Cardiffu nevezmu ani ten deštník. 

Vždyť už ho ani nemám!

*KONEC ČÁSTI, OBSAHUJÍ SENTIMENTÁLNÍ SDĚLENÍ*

The Czech checked out of Cardiff, the Czech is back in Brno. Kdo chce zažít Ajku, která slyší na jméno Endria, která do vás vrazí a automaticky řekne 'I'm sorry', která si musí předem v hlavě připravit větu, aby se na letišti v Praze zeptala, na kterém terminálu se nachází a která používala překladač k napsání tohohle článku, pozvěte ji na pivo rychle, než bude zase normální (zaplatí si sama, vždyť je to tady TAK levné).

The beach

Pamatujete si na film Pláž s Leonardem DiCapriem? Pro mě je to jeden z těch filmů, co jsem viděla jako dítě a nejspíš moc nepobrala, ale zanechal ve mně takovou zvláštní stopu. Když jsem jej zhlédla jako dospělá jsem se dost divila o čem to vlastně skutečně bylo.

No a před nedávnem jsem na internetu objevila zmínku o tajné Cardiffské pláži (!). Pročetla jsem pár článků – některé pláž pojmenovávaly jako největší cardiffský poklad, jiné zase jako největší ostudu. Nachází se za industriální zónou, skryta před zraky veřejnosti, nemá oficiální název a neexistuje k ní oficiální cesta. SUPER!, tam musím. žejo.

Jednoho sobotního rána mě probudilo polechtání slunečního paprsku na tváři. Probudil mě budík, ale i skrz zatažené závěsy jsem viděla, že bude krásný den – ideální pro procházku na pláž! Následovala sprcha, snídaně, čajíček, rychlé pogooglování existujících informací o pláži, uložení mapy kde asi přibližně by se pláž měla nacházet, a ani né hodinu po probuzení jsem celá připravená a odhodlaná stála před oknem a nadávala, že slunko je už zase fuč. Ale když žijete ve Walesu, nemůžete váš denní program řídit počasí. Rozhodla jsem se přivolat jaro svým obvyklým způsobem – oblékla jsem svetr a šálu, kabát nechala na věšáku. Pláštěnku jsem raději sbalila do tašky. Na chodbě jsem potkala svou italskou spolubydlící, která si myslela, že mi přeskočilo, když mě viděla odcházet bez kabátu. Upřímně, taky jsem někde uvnitř tušila, že to je blbý nápad ale entusiasmus byl silnější, než já (a z blbých nápadů jsou dobré story). Proti chladu překvapivě stačilo jen trochu zrychlit tempo, proti zklamání, které se také mým tělem pomalu rozlévalo jsem ale nemohla dělat nic:

Světla ubývalo a ze zatažena se pomalu stávalo temno, počet lidí v okolí se snižoval, silnice se rozšiřovaly, kruháče zvětšovaly, aut přibývalo a jejich průměrná rychlost stoupala. Budovy v okolí přestávaly vypadat jako domy a začínaly se přibližovat obrovským špinavě bílým lego kostkám. Všude smrděly výfuky aut, nikde nebyly přechody a mě se začínalo chtít čůrat. Já ty procházky prostě neumím… jak se to dělá? Když jsem prošla místem s výhledem na absolutně rozkopaný úsek - těžko říct, byla-li to stále část města? - už jsem jenom čekala, až se chodníček, po kterém jdu rozplyne do ztracena a ocitnu se na dálnici. Byla jsem smířená s tím, že na místě, kde skončí trasa na mé mapě se prostě otočím a půjdu zpátky. A když jsem na to místo dorazila, všimla jsem si mezi vysokou trávou a křovím vyšlapaného chodníčku. Vstupuju právě teď na soukromý pozemek nebo ne? Svoji přirozenou připosranost jsem nějakým záhadný, způsobem ignorovala a zamířila tam. Leonardo DiCaprio ve mně zajásal. Byla tam – opravdická pláž. S opravdickým mořem a s vlnami a pozůstatky zbouraných domů, kameny, mušlemi, kusy skla, cihel a betonu, s hady z umělohmotných trubek, s korály ze starých kusů látek, s mořskými řasami a s pořádným výhledem na továrny. Kdyby měl Třinec pláž, vypadala by takhle. Nebylo tady sice políčko s trávou, zato však bylo možné nadýchat se kvalitních továrních výparů a z toho se při troše dehydratace už i hlava zamotá! Ale když se změnil směr větru, vonělo to tam slaně a přímořsky. A taky, ač byla pláž od hlavní cesty vzdálená zhruba minutu chůze, kromě šumění vlnek tam nebylo slyšet vůbec nic! Tak jsem porozuměla všem těm protikladným přídavným jménům, která jsem o tomto místě načetla. Hodinu jsem se procházela, hrajíc si na Charlese Baudelaira, a přemítala, zda se mi tam líbí, nebo jsem prostě šťastná, že se mi konečně podařilo něco najít na první pokus. Někdy mezitím vylezlo sluníčko, díky kterému jsem si (znovu)uvědomila několik věcí:

a) TOHLE JE NEJLEPŠÍ MÍSTO NA SVĚTĚ!

b) jsem až příliš ovlivnitelná počasím

c) špatné počasí není nikdy důvod k tomu zůstat doma – než dojdeš tam, kam chceš, třeba se vyjasní! (jenže vzhledem k bodu b nedostanu chuť opustit barák, když hezky není)

d) volání jara ve svetříku funguje

Pak sluníčko zalezlo a já jsem si uvědomila, že se mi pořád chce čůrat. Po cestě zpět, kolem všech těch děsivých budov, hlavních cest a rychlých aut, začalo silně pršet. A víte kolem čeho taky vedla moje cesta? Kolem Lidlu. Kolem TOHO Lidlu, co jsem jej v září zdlouhavě hledala abych zjistila, že je v rekonstrukci, a pak se rozhodla jej už nikdy nehledat. Tak už je po rekonstrukci! A mají v něm polský týden. A taky záchody. Tak mám v ledničce (zaručeně nefalšovaný polský) kefír, ve foťáku několik nových záběrů, tvář políbenou sluncem a potřísněnou dešťem, ve vědomí tu nejrozporuplnější pláž, na které jsem kdy byla a připadám si dobrodružně. Jaro může začít!

O myších a lidech

O myších a lidech je novela, ze které jsem skládala ústní maturitu z českého jazyka! Tolik k reálnému propojení názvu článku a mého života… Mohl by se ale taky jistě jmenovat Mámo, táto, v komoře je myš nebo Tom a Jerry story nebo Splašenej plyš, semišová myš, prostě jsme měli na bytě myši a já se rozhodla nenechat si to pro sebe, protože, jak se zdá, všichni slyší moc rádi, jak se občas nedaří. Obzvlášť velkou radost z myší v mém současném doma měla moje rodina, především mamka, která jistě vnitřně zajásala, že mi teď už konečně dojde, že je svět nebezpečné místo a jediné řešení je vrátit se zpátky do Třince, kde myši rozhodně nemáme. Myši jsou téma, které nás všechny potenciálně může sbližovat… vím, že jsou v kempu na Lipně, vím, že jsou v Cardiffu a teď už vím, že jsou i na Novém Zélandu!, zdá se, že myši jsou všude (kromě Třince, pochopitelně).

Etymologicky je myš velmi zajímavé slovo – když Čech přemýšlí o myši, představí si myš-holku, protože to je TA myš, zatímco v italštině je to il topolino – tedy TEN myšák a tak jsme s Esther, mou italskou spolubydlící, strávili několik chvil přemítáním nad tím, jakého pohlaví je asi ta naše myš. Než jsme zjistili, že jich je víc. Čímž se dostáváme k angličtině, kde je jednotné číslo mouse a množné mice. Jednoduché… ale když o myších mluvíte několik desítek minut každý den, začne se to plést. A tak pak řeknete třeba, že jsme do pastí chytili MICE místo MOUSE a všichni spolubydlící začnou vzrušeně debatovat o tom, kolik se jich teda chytlo… jenom jedna, pardon. No a množné číslo v češtině je tak super, že se o tom dokonce dá najít článek: http://www.mojecestina.cz/article/2016031610-cestina-letem-svetem-jak-sklonovat-slovo-mys

Takže, beru na vědomí, že 7. pád množného čísla je s myšmi. Nicméně, mě se líbí všechna ta další roztomilá slova, jako myšami, myšima, myšmami a tak, takže pokud je níže použiji, odpusťte mi to ale prostě nešlo jinak.

Jak to teda s těma myšmama vypadalo v praxi? Neb stěny jsou u nás jako z papíru, zaslechla jsem jak jednoho večera Esther zaklepala na dveře Steva a povídala něco o troubě… zvědavě jsem tedy vylezla a zajímala se, co se děje. Esther viděla v troubě myš. A tak jsme šli všichni tři do kuchyně a asi hodinu jsme tam stáli – čtyři metry od trouby tři dospěláci přemítali o jedné myši: 

Je to myš nebo krysa? 

Je v troubě? 

Je vůbec? 

Musí zemřít? 

A co by na to řekl Schrödinger?

Po této existenciální debatě jsem se nakonec rozhodla otevřít troubu já a žádná myš tam nebyla. To by Schrödinger nečekal… Spát jsme šli každý s něčím jiným – Esther s tím, že úplně všechno své jídlo, včetně konzerv, nacpala do ledničky a zapřisáhla se, že už nikdy nepoužije troubu. Steve s tím, že následujícího dne koupí pastičky, já s tím, že Esther je vášnivá Italka, která určitě jen přehání a v troubě viděla něco jako tmavý odstín vzduchu. Následujícího dne nicméně začala naše spolubydlovská facebooková konverzace nabývat rozměrů detektivky o tom, kdy, kde a kým byla myš viděna, různě po domě se začínají objevovat pastičky, spolu s nimi také nové zprávy v konverzaci, které varují před tím, kde pastičky jsou. Zbývalo jen doufat, že myš nehackuje náš facebook, neb by se pak pastičkám snadno vyhnula. A asi nehackovala, neboť hned prvního dne jsme do pastičky myš chytili… na arašídové máslo… Samozřejmě né na moje, neboť když si koupím arašídové máslo, perioda mezi plnou a prázdnou sklenicí je žalostně krátká. Kdybych byla myš, jsem mrtvá jako první. Ale myší nejsem, takže mě účinky závislosti na arašídovém másle dostihnou až v delším časovém horizontu. Naštěstí…? Otázka do pléna: Je lepší být mrtvá nebo tlustá?!

Když byla mlsná myš mrtvá, zjistili jsme, že nebyla sama. Pískající zvuky jsme slyšeli stále, do pasti jsme však už žádnou další nechytili. Trochu jsem se o myších vzdělávala a zjistila jsem, že pokud myši objeví novou dobrotu, pošlou pro ni nejprve myš-průzkumníka a jestli se průzkumník nevrátí živ a zdráv, další myši se dobroty nedotknou. Myši zkrátka nejsou hloupé - to mě by před arašídovým máslem nezastavilo nic.

A pak jednoho večera sedím u stolu, úplně normálně si hraju na ukulele a periferním viděním zahlédnu MYŠ JAK SE PROTAHUJE DÍROU PODE DVEŘMA A MIZÍ POD POSTEL, WTF?!! Super. Takže opravdu existují. Co uděláte v takové situaci?! Já jsem odložila ukulele a potichu (jako myška) vyšla na chodbu. Tam jsem stála tak dlouho, dokud nešla kolem Esther. Řekla jsem jí, co se stalo a tak jsme tam stály dvě. Pak přišel Rameez a stáli jsme tři. Po poradě jsem se rozhodla umístit do pokoje pastičku, jít se navečeřet a osprchovat, prostě dát myši prostor pro soukromou smrt dle vlastního gusta. Když jsem se za hodinu vrátila, pastička byla samozřejmě prázdná. Ale aspoň můj špatný pocit z toho, že je v mém pokoji stoprocentně myš, zmizel. Teď to bylo padesát na padesát! Uznávám, že to nebyla úplně nejhezčí noc – nikdy předtím jsem si nevšimla, jak mi vrže postel… Rameeze se mě další den, místo přání dobrého rána, zeptal „KDE JE MYŠ?“. Odpověděla jsem, že nevím, načež se zeptal, jestli je v mém pokoji a já opět odpověděla, že nevím. Rameezova reakce byla něco jako „Oh, shit.“ Připadalo mi to trochu nekolegiální, neboť Rameez prostě doufal, že myš (Či snad myši? Kdoví, kolik jich vlastně bylo...) zůstane navždy u mě v pokoji a nepůjde do jeho. Ale taky mi to připadalo docela zábavné a kdybych už neměla za sebou tu zkušenost s myší v mém pokoji, asi bych se obávala úplně stejně. Později toho dne jsem šla kolem jeho pokoje. V díře pode dveřmi měl nacpanou igelitku. Legenda praví, že myši nemají kosti a jsou to prakticky hadi. Tato informace alespoň tou dobou naším domovem putovala a tak byla igelitka pode dveřmi vlastně úsměvná. (Možná taky proto, že jsem Rameezovi záviděla, že on myš v pokoji ještě nenašel.)

Někdy mezi tím vším náš bytový myšolovec Steve taky posunul pátrání o level dál tím, že koupil a po domě rozmístil jed. Vzdělávací okénko: Jed na myši funguje asi tak, že když myši vyšlou průzkumníka, průzkumník se vrátí živ a zdráv. Dva dny poté záhadně zemře. Mezitím se ale už jedu napapkají i další myšky a je po nich. Tedy po jejich duších. Jejich těla někde zůstanou. Pravděpodobně někde, kde je nikdy nenajdete. Co oči nevidí, to srdce nebolí, ale mě se z výše uvedených důvodů jed moc nepozdával. Já koupila myším kuřecí paté a nastražila jej do pastičky u mě v pokoji. Nechtěly… Steve mezitím bedlivě sledoval každou další tobolku s jedem, která mizela u kuchyňské linky. Chvíli jsme čekali, než odezní paranoia. Když jsme už dlouho neslyšeli žádné podivné pískání ani neviděli žádnou myš, nenápadně jsme začali přemisťovat produkty jako chleba a ovesné vločky ven z lednice. Někdy tou dobou nás navštívila Evelyn, naše domácí, s tím, že se jde teda podívat na ty myši. Stejně jako já se o myších trochu vzdělala a zjistila, že myši nemají rády mátu. A tak nám přinesla mátové aroma. Ne, díky, Evelyn, víš, my už jsme je nechali brutálně vykrvácet. A tak se náš dům pravděpodobně stal pohřebištěm. Nutno dodat, že jsem s myšmi(ma) soužila ráda. Na tu chvíli. Nyní mám pocit, že kdyby se to nestalo, můj pobyt by byl o dost chudší. A také studna interních vtipů s mými spolubydlícími by byla o něco mělčí. Zbývá jen doufat, že se ty myši, které u nás přišly o život, nereinkarnují do krys. Nebo tak něco. To bych si nepřála.

I když nepochybuju o tom, že by to zase byla velká prdel!

Domy a domovy, kufry a batohy

Přátelé, jsem zpátky v Cardiffu, a co víc, bydlím!

Cesta zpátky do tohoto stavu bytí nebyla jednoduchá – stejně tak, jak nebylo jednoduché povánoční loučení se s mými milovanými. Brněnský domov jsem opustila někdy v sobotu 7. 1. kolem poledne, v Praze si dala večeři a asi hodinku a půl spánku, ve tři ráno cestovala na letiště, přiletěla do Londýna, dvě hodiny čekala na autobus do centra Londýna, kde jsem si při čekání na další autobus do Cardiffu dala své první Starbucks kafe (přepálené cappuccino s pěnou jak u pořádného českého piva) a v neděli 8. 1. kolem 5 pm jsem konečně do Cardiffu docestovala. Člověku by si i zasloužil vyvalit se na postel, zvlášť, když hned další den začíná s třítýdenním školním projektem. A ejhle. Můj pokoj v mém budoucím domově, za který jsem zaplatila zálohu a kde byly všechny mé věci bohužel nebude ještě týden k mání, napsala mi má landlady někdy v průběhu toho autobusoletadlového maratonu. Prozatím mohu bydlet ve volném pokoji u ní doma. Ano, postel tam byla taky… jenže to prostě nebyl můj domov. Nechtěla jsem si na týden vybalovat věci, neměla jsem svou konvičku na čaj, neměla jsem ani ten čaj, protože jsem na tak krátkou dobu nechtěla vytvářet kuchyňské zásoby. Měla jsem pokoj, postel a velký kufr. A taky starší paní spolubydlící, která v pokoji v přízemí bydlela a nejspíš i podnikala, protože se zespod neustále střídaly zvuk šicího stroje a lidí, kteří si patrně přišli vyzvednout své objednávky. Starší paní mě první den přivítala slovy „WHO ARE YOU?!“

„I am Sara's new tenant. I was supposed to live in the different house but there was some kind of problem, so I am staying here for now.“

„Sara? Here is her sister.“ řekla paní a podávala mi telefon. Takže jsem najednou mluvila se sestrou své landlady! Neptejte se proč, nevím. Konverzace byla víceméně stejná jako ta s paní švadlenkou. Nutno říci, že jak Sára, tak její sestra i spolubydlící zaručeně nepocházejí odtud a nakolik je jejich angličtina dobrá tak, že mohou mluvit velmi rychle, přízvuk mají zkrátka cizí. Kombinací těchto dvou věcí se ze mě stala mašinka, která místo choo-choo neustále prosila o zopakování předchozí věty. Není to moc hezký pocit, být mašinka. A do celé této divné situace jsem se vlastně dostala proto, že jsem na to neustálé choo-choo rezignovala. Jen mi nedošlo, že mašinka bez choo-choo asi daleko nedojede!

Paní švadlenka mě po několika dnech přijala natolik, že mi nabídla, že si od ní můžu půjčit olej, kdybych chtěla. Z původního týdne se totiž nakonec stalo nejprve deset dní a pak dva týdny a půl. Ale já si olej půjčit nechtěla a zabydlet se v tomto nedomově jsem odmítala. Dva a půl týdne provizorního žití. Dva a půl týdne utíkání o víkendu do knihovny, přepírání nošených triček ve vaně, jejich sušení na topení, snídání vloček s vodou, obědvání ve školní jídelně a večeření hummusu ze supermarketu. Dva a půl týdne každodenního napouštění vany, která nemá sprchovací hadici a nošení zubního kartáčku a všech svých ostatních věcí zpátky do pokojíčku, dva a půl týdne každodenního přehrabování se v kufru ve snaze najít nějaké čisté ponožky. Dva a půl týdne v kufru (ještě, že né v pytli), v domě, který měl všechno, jen nebyl domovem (jo a taky neměl tu sprchovací hadici). Tak jsem tam každý večer seděla s tím, že vlastně nevím, co bych měla dělat a tak jsem přemítala o tom, jak silnou potřebu domova v sobě mám a jestli to tak máme všichni nebo je to individuální. Ono nemít domov a žít v baťůžku je v pohodě, když je vaší jedinou denní starostí to, jestli si dát kafe nebo vermut a kde. Jenže když místo baťůžku máte kufr a místo Barcelony každý den osm hodin fyzického divadla, zmáknout se to dá, ale tak úplně v pohodě to není. Přemítala jsem, až jednoho studeného večera najednou zhaslo v mém provizopokojíčku světlo. Myslím, že asi jen vypadly pojistky. Sára na mé klepání na její dveře nereagovala. Paní švadlenka mi na otázku ohledně pojistek odpověděla poeticky „Sorry, I don't know anything.“ a tak nezbývalo, než si svítit počítačem. A na tom počítači hledat jiné bydlení, pochopitelně.

A tak mám domov. Mám čtyři nejmilejší spolubydlící, co kdy Cardiff viděl – od jedné jsem dostala čaj, od druhé nabídku oběda, od třetího povlečení na postel… od čtvrtého jsem zatím dostala jenom nabídku facebookového přátelství, ale jsem si jistá, že kdybychom spolu prohodili pár slov, taky by mi něco nabídl. Kromě těchto osůbek jsou v mém domově taky dvě koupelny, lustr ve tvaru hvězdy, patnáct schodů, pračka, sušička, ústřední topení, teplo a vůně. Je tady moje polička v kuchyni, na které už leží čtyři krabičky s čajem, polička v lednici, polička v koupelně a malý pokojíček s malým stolem, skříní, nástěnkou a malou postelí, ve které je v peřinách od spolužaček s povlečením spolubydlícího zabalená malá Ajka.

A konečně může říct "It's good to be back!"

Je tady ticho, klid (z deníčku asociála)

Aneb když si moje hlava dělá vtípky bez mého souhlasu.

Horší den č. 1
Škola skončila, spolužáci se, jako obvykle, rozutekli za svými životy a mě se ještě nějak nechce. Rozhodnu se strávit pár chvil na gauči na školní recepci, kde bych třeba mohla potkat někoho z těch lidí, které nazývám kamarády (a pevně věřím, že to není moc troufalé). A co se nestane, po cestě ke gaučíkům vidím na chodbě postávat přesně tento typ lidí! A co neudělám?! Otočím se a jdu na druhou stranu. Proč? Přece abych se s nima nemusela potkat a konverzovat. COŽE?! I'm a freak. Tak teda oukej, druhou stranou dojdu ke gaučíkům a jak můj zadek klesá na jeho měkký povrch, klesá i moje nálada, když si začínám uvědomovat, jak absurdně jsem se právě zachovala. Chvíli poté školou prochází Santa Claus. Jakože týpek oblečený za Santa Clause s velkým pytlem, ve kterém je nejspíš spousta blbostí. Každou chvíli se u někoho zastaví a nechá jej cokoliv si z pytle vytáhnout a nechat. Vánoční čepičky a tak. Vedle něj pobíhá týpek s kamerou, na které je zavěšené jmelí. Santa Claus se blíží ke gaučům. NE. Vstávám a utíkám na záchody. Protože přece vůbec nechci dostat srandovní čepičku zdarma, fuj, že … Vracím se a toužebně si prohlížím cizí hlavy v čepičkách a říkám si I'm a freak. Cestou domů si koupím víno a arašídové máslo. Zbytek dne strávím přípravou a jedením palačinek a hrou na ukulele. Paráda!

Horší den č. 2
Sedím na gaučích a čekám, až přijde čas přesunout se do chrámu klidu a bezpečí – ano, jóga (se zákuskem). Můj italský kamarád se blíží. Nezačnu hrát neviditelnou, bod pro mě, chvíli si povídáme a jsem pozvaná jít si poslechnout do studia jeho projekt, na kterém je mimo jiné i nahrávka mého hlasu. Super Ajko! Podívej se, jak krásně společensky se chováš! Dobře ty. Jen tak dál! Oukej. Co jsem ale nečekala je, že se nejedná o takové to studio, které si zabookujete jen pro sebe. Ne ne, pro práci na menších projektech prostě stačí velká místnost počítači a sluchátky. A sedí tam asi 20 lidí. Italský kamarád 1 již vešel dovnitř. Italský kamarád 2, kterého jsme potkali po cestě, mi drží dveře a já se slyším říkat „Oh, no, I'm not going there. There's too much people.“ Jakože… nechci nic říkat… ale vždyť to nedává smysl!!! Skutečnost, že se chovám jak psychopat mi došla asi půl vteřiny potom, co jsem promluvila, italský kamarád 2 mě naštěstí pobídl ještě jednou, a tak jsem prostě vešla do místnosti plné cizích lidí a překvapivě zjistila, že vlastně nejsem středobodem vesmíru a že ti lidi jsou zavalení vlastními problémy a prací natolik, že ani nezvedli hlavu.
Jednou (až budu mít odvahu, cha!) se svého italského kamaráda 2 zeptám, co si o mě myslel, když jsem před otevřenými dveřmi rázně odmítla vejít z důvodu velké koncentrace lidí.

Že je život jako housenková dráha, na které to houpe, houpe to, už víme (díky, Jarku Nohavico!). Pokud jste mírně asociální jedinec na erasmu, platí to několikanásobně. Je to vlastně fajn, člověk (zjistí, že) se (nikdy ne-) naučí být sám se sebou. A tyhle stavy pak vznikají, když toho prostě hučí kolem hrozně moc. Málo sluníčka, peněz, jistot a kamarádů, vzdálenost měsíce, moc zimy, tepla, zařizování, snah, ISP, angličtiny, Walesu, jo a taky (a hlavně) blížící se zápočet ze Storytellingu.

Na generálkové hodině Storytellingu jsme měli pracovat každý se svým vedoucím. Osud mi nadělil Michaela, mého oblíbeného, a tak jsem se těšila, že to bude trochu individuálnější a hlubší. Jenže druhá pedagožka onemocněla, takže jsme se místo na tři skupiny rozdělili na dvě větší a v polovině hodiny se k nám začali přidávat lidé z té druhé skupiny s tím, že jejich vedoucí jim dává zpětnou vazbu ve stylu používáš moc slov, která mě nudí a to jim nepřipadá jako dobrá zpětná vazba. Nakonec je všechny pustil o hodinu dříve, aby šli do knihovny a vzdělávali se… Takže jsme tedy poslední hodinu pracovali zase úplně všichni v jedné skupině. Když tedy nebyl čas věnovat se každému zvlášť, měli jsme si každý měli najít své slabé místo, věc, se kterou máme úplně totální problém a můžeme s ní při přípravě svého vystoupení bojovat. Spolužáci měli problémy jako mírně princeznovský projev, velká a zbytečná gestikulace nebo popocházení na místě. Mě žádná WOW věc nenapadala. Michael se usmál a řekl mi „You are a little bit careful, aren't you?“. Pak se zeptal, jestli to je kvůli jazykové bariéře a já mu po pravdě řekla, že ne, že asi careful jsem tak nějak přirozeně. No, tak jsem dostala za úkol nebýt tolik opatrná a odvázat se. Což je trošku oříšek, když nám na druhé straně ti stejní lidé kladou na srdce abychom byli dobře připravení a měli načteno. Takže… dá se připravit odvaz?

Na zápočet jsem se normálně připravovala. Ale v jeho předvečer jsem se rozhodla v rámci odvazu již dále nezkoušet a jít na vánoční večeři, pivo a víno komunity couchsurferů. Že se jedná o all you can eat, jsem zjistila až tam. Noc před mým storytellingovým zápočtovým výstupem o Otesánkovi jsem tak ležela v posteli a z plného žaludku nemohla spát. Příznačné! Několik minut před zápočtem jsem si tajně šla zaskákat a zasyčet (zaktivizovat a uklidnit) na záchod a pak jsem jim prostě tu pohádku povyprávěla. A oni se smáli. Hodně se smáli, a ti, co se normálně nesmějí se taky trochu smáli a ti co se nesmějí vůbec se usmívali! Největší úspěch měla hláška „ham“ - ano, české citoslovce pro konzumaci jídla – které jsem se jako jedno z mála českých slov ve svém vystoupení rozhodla použít. Po zápočtu jsem se přicmrndla ke spolužákům na oběd a při čekání na jídlo spokojeně poslouchala, jak se těší, až budou dělat „ham ham ham“. (O tři dny později jsem potkala samotného velkého Iana, vedoucího samotného velkého oboru Theatre and drama a pozdravil mě s tím, že slyšel že jsem měla great performance!)

Od této chvíle se všechno obrátilo – vědomí, že mám všechny školní povinnosti za sebou (a ještě úspěšně) a už je toho jen opravdu málo, co musím, mě naplnilo obrovským štěstím. A tak mě čekalo několik lepších dní plných nenucených konverzací, bezcílného chození po městě, italských těstovin, cardiffského svařáku (díky kterému se těším na Zelňák!), horké čokolády s whiskey, německých wurstů, ruského kola, kamarádů, nových lidí a taky těšení se na Vánoce doma.
A tak jsem se dneska probudila do krásného dne, již úplně sama na bytě, dvě hodiny jsem blokovala kuchyň (protože můžu!) a ze zbytků rozinek, másla a mouky udělala domácí welshcaky, spolu s nimi zanesla své drahé ukulele k jeho italským pěstounům pro období Vánoc. Pak jsem zase dlouhou dobu blokovala koupelnu (protože můžu!) a během toho všeho jsem dělala to poslední, co musím – tak nějak se balila, protože dnes odpoledne jsem měla domluvené odložení svých věcí do nového bytu, kam se stěhuju po novém roce. Do bytu, který má funkční ústřední topení a velkou kuchyň! S velkým úsilím jsem obrovský kufr přemístila z jednoho okraje města na druhý a odškrtla si položku přestěhovat se.


… a asi jak najednou s posledním musím utichly všechny ty minulé šumy a starosti, uslyšela jsem ten zvuk podobný Jumanji bubnům, rytmicky mi opakující „Něco přece musí být špatně.“
A tak je to tady – nejen, že najednou jsem začala pochybovat o správnosti volby právě toho nového bytu (ve kterém, opakuji, jsem nebyla poprvé) a měla pocit, že moje nová spolubydlící, se kterou jsem se potkala na schodech mě nenávidí, potom, co jsem osaměla v bytě starém, bez jakýchkoliv povinností, už jsem třikrát zbytečně vyletěla ke dveřím, protože se mi zdálo, že někdo klepe. I'm a freak. Vysvětluju si to tak, že hlava si vyloženě hledá věci, se kterými se bude lámat.
Já jsem se rozhodla, že se svou hlavou na Jumanji nehraju a tak si pouštím písničky (na celý barák, protože můžu!), píšu deníčky a těším se domů, protože moje hlava už tam asi je.
A víte co je super? V kuchyni mám ještě trochu mléka, mouky a vajíček, které je nutné spotřebovat. A co to znamená?
Že bude dobře!

Jezy, vodopády a flow

Vzpomínám si na jednu hodinu pedagogiky na JAMU, kdy jsme se bavili o pocitu flow. Vím, že jsem tenkrát byla docela vyvedená z míry a měla jsem pocit, že tento pocit neznám.

Je to jakože pocit štěstí? No… ne úplně, je to ještě trošku něco jiného. Jako třeba co? Když třeba jdete venku a je krásně a prostě úplně zapomenete na všechno kolem, jenom si užíváte tu chvíli. Ne. Ani třeba když jsi byla zamilovaná? Já nevím… asi ne. Když jsem byla opilá… Hmm… no, drogy to můžou uměle navozovat, ale byla bych radši, kdybyste našli nějaký přirozený příklad.

Pocit flow se pro mě od té doby stal takovou malou legendou, jakýkoliv neobvyklý pocit, co se v mém těle vyskytl, byl hned prozkoumán a otestován, zda náhodou není právě pocitem flow. 

Zrovna minulý týden jsme se k pocitu flow vrátili na hodině storytellingu! Tentokrát jsme se o něm bavili v kontextu toho, co se odehrává, když posloucháme hudbu, sledujeme film, divadelní představení nebo právě nasloucháme jakémukoliv příběhu a svět tohoto příběhu se stává reálnějším než ten opravdový svět, ve kterém se fyzicky nacházíme. Jsme prostě vtaženi. A to je prý pocit flow. Takovýto pocit flow už jsem si představit dokázala – silný umělecký zážitek. Pocit flow v běžném životě jsem se tak nadále rozhodla hledat v těch chvílích, které jsou s uměleckým zážitkem srovnatelné. Jako třeba:

- pohledy mých spolubydlících, když z nákupní tašky vytahuju lahev vína.

- diskuze o filtrované kávě s Italy.

- být s Italy v italské restauraci v Cardiffu, sledovat jejich důslednost ve vyslovování všech italských názvů a poslouchat jejich komentáře o nedostatečné italskosti podávaných pokrmů.

- učit Italy pít a pak vyslovovat meruňkovici.

- když si moje budoucí vedoucí praxe myslí, že jsem z Brazílie a moji spolužáci jí to odkývají.

- když dva dny v kuse prší, všechno je mokré, na bytě je vlhko a já se vrátím domů s promočenýma botama a mokrým deštníkem a vím, že to nikdy neuschne.

- když po téměř dvou měsících jedu zase na výlet, klasicky se balím na poslední chvíli a zjistím, že celý můj batoh je pokrytý plísní.

- když pršelo tak moc, že nám zplesnivěly stěny a tak, aby bytem lépe proudil vzduch teď máme nonstop otevřené okno v kuchyni a koupelně a je konec listopadu prosinec.

- sklízení sušáku na prádlo, když po čtyřech dnech prádlo konečně uschlo.

- když se v průběhu small talku prodavač v Tescu najednou zeptá, co studuju a já už nevím, jestli je to vlastně ještě small talk.

- překládání Otesánka do angličtiny.

- úplně identická historka dvou dam ze stánků na opačných koncích blešího trhu o tom, jak tuto kytaru/ukulele koupily svému synovi, ale ten už mezitím dostal jinou a proto teď tuto úplně novou kytaru/ukulele prodávají.

- když mi při dávání zpětné vazby na reflektivní blog, co si vedeme v předmětu Applied drama, řekne vedoucí že je všecko good a že mám keep on like this a pak zjistím, že moje poslední 4 články na blogu (ne tomto) mají 0 zhlédnutí.

- patnácticentrimetrová žížala na bílém koberečku v koupelně v pět ráno.

- Italové, poslouchající Těžkej pokondr.

- když přeložím Otesánka do angličtiny a pak dostanu za úkol říct ho na hodině česky.

„Flow (z angl. „proudění“, „tok“) je duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to. Takto, jak ho pojmenoval a definoval psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, je zařazen do pozitivní psychologie a mluví se o něm v souvislosti s mnoha oblastmi lidského života. […] Tento psychologický stav je pojmenovaný flow právě proto, že během Csikszentmihalyiho rozhovorů v roce 1975 několik lidí popsalo své „flow“ zkušenosti s použitím metafory vodního proudu, který je nese.“ 

(https://cs.wikipedia.org/wiki/Flow)

Hm… tak myslím, že to asi pořád nemám… Možná tak waterfall.

Ale o to větší legrace!

Jak se cestuje za libru

Tento víkend jsem byla v Dublinu! Bylo to super.
O tom ale tento příběh nebude. Na následujícíh řádcích si probereme specifika levného cestování. A čekání. A nevolnosti. A nespaní. A náhlého usnutí a poslintání bundy.
Cestou zpátky do Cardiffu jsem se rozhodla vyzkoušet co nejvíc dopravních prostředků. Lístek na trajekt z Rosslare do Pembroku a autobus z Pembroku do Cardiffu, dohromady za libru, jsem již měla zakoupený měsíc předem. Zbývalo dostat se z Dublinu do Rosslare, kam jsem se nakonec dopravila vlakem.
Moje cestovní neděle tedy vypadala následovně:
13:45 odjezd z Dublinu – 16:30 příjezd do Rosslare.
Čekačka.
20:15 vyplutí z Rosslare – 0:45 doplutí do Pembroku.
Čekačka.
2:30 odjezd z Pembroku – 5:15 příjezd do Cardiffu.
9:00 hodina Applied drama. To už je vlastně pondělí, ale pro mě mezi těmi dny předěl neexistoval.
Celkem 15,5 hodin cestování: 10h ve smyslu posouvání se z místa na místo, 5,5h ve smyslu stání na místě a čekání. Nu - to je jak život.
Za cestu vlakem jsem platila zvlášť a proto se jí v tomto článku nebudeme zabývat, podotknu jen, že byla pohodlná, s funkční wifinou a tak jsem si mohla vygooglovat kavárnu, kterou budu chtít v Rosslare navštívit, když už tam budu skoro čtyři hodiny. Na tripadvisoru měla vysoké hodnocení a tak jsem se začala na čekačku č. 1 vlastně těšit.


Přijíždím do Rosslare. Zařazuji se do skupiny lidí vycházející z vlaku, mířící do úzkého koridoru kolem kolejí. Když z něj vylezu, všude vidím jenom vodu, obrovské lodě a hlavní cestu. Většina lidí se odpojila na nádražním parkovišti a jedou pryč. Dobře dělají, je to tu dost depka. Sleduju menší skupinku lidí, která auty neodjela. Přecházejí hlavní cestu na které není přechod a míří na obrovské rezavé schodiště. Tam bude asi to město! Jdu za nimi. Je to moc schodů. Paní přede mnou to v půlce vzdává. Předbíhám ji a s úsměvem na sebe zafuníme. Vylezu schody, vidím před sebou pár rodinných baráčků a jednu cestičku. Připadám si, jak bych někomu vlezla do předsíně. Stojím, čumím a třepotám se zimou. Paní, kterou jsem předběhla v půlce schodiště teď předbíhá mě. Rozhodnu se vydat se dál po té jediné cestě, která se nabízí. S chutí (na kávu) míjím jeden funkční hotel a několik divně zchátralých, nejspíš zavřených, s růžovými nápisy free rooms, procházím kolem benzínky, celou cestu nikoho nepotkám a konečně po patnácti minutách vidím v dálce svítit ono maloměstské „obchodní centrum“, kde se má nacházet ona kavárna. Přicházím blíž a nalézám kavárnu – zavřenou. Jediné, co je otevřené je supermarket, zato až do osmi! Ač tuším, že ho asi nebudu celé čtyři (už jenom tři a čtvrt!) hodiny okupovat, vcházím dovnitř, abych dala rozmrznout prstům všech svých končetin trochou konzumního teplíčka. Kupuju zlevněný pletenec s pekanovými ořechy za 50 centů a jdu zpátky odkud jsem přišla.
Mé kroky se zastaví před jediným místem, které trochu smrdí životem – otevřený hotel s barem. Chvíli stojím před dveřmi – vypadá to tam echt námořnicky, trošku jako pánský klub. Úplně je vidím, jak o půlnoci dopíjejí posledního Guinesse, zpívají What will we do with a drunken sailor a pak se jdou každý uklidit do svého jednolůžkového pokoje aby ve čtyři ráno vypluli svou bárkou chytat ryby. Zima pošle všechny mé pochybnosti k ledu, vcházím dovnitř rozhodnutá svá poslední eura utratit právě zde. Okamžitě mě obsluhuje echt hotelový číšník v bílé košili. Nápojový lístek nemají. Ptám se na víno a pak hned na cenu. Prosím jej o minutu na rozmyšlenou. Rozhoduju se pro čaj, aby mi přecejen nějaké to euro zbylo na případné kafe později po cestě. Přicházím k baru za číšníkem. „TEA?!“ opakuje, zakoulí na mě očima a bez jediného slova odchází. Myslím si, že mi jde připravit ten čaj, o čemž po pěti minutách čekání začnu pochybovat ale za další tři minuty se konečně vrací, kasíruje mně a na stůl přináší kovovou konvičku, šálek a mléko. Pomalu popíjím čaj, prohlížím si všechny visící námořnické propriety pověšené na stěnách a přemýšlím, jak se dostanu na ten trajekt. Dopíjím čaj, odcházím a před vchodem na mě začne mluvit jeden ze tří kouřících mužů se silným irským přízvukem. Are you talking to me?! Muži se zajímají odkud jsem, co tady dělám (to kdybych věděla!), kam jedu, poradí mi jak se mám dostat na trajekt a nakonec mi řeknou, že zrovna ten, se kterým pojedu je nice ferry!


Ještě asi hodinu čekám v trajektové čekárně, když se blíží doba nalodění, přichází ke mně dva námořníci - pán a paní (první žena, co tady potkávám!) v oranžových oblečcích, ptají se, jestli jedu do Pembroku a když souhlasně odpovím, zkontrolují můj lístek a pípajícím zařízením mi obkrouží zavazadla. Naštěstí je asi všecko v pořádku. Z rozhlasu slyším hlášení, kterému nerozumím, ale domýšlím si, že je čas nalodit se. Odcházím červenými dveřmi ven, jak mi bylo řečeno, a hledám, jak se dostat na trajekt. Pokračuji po chodníku, dokud mě nezastaví námořník-hlídač a vysvětlí mi, že jestli chci na loď, tak musím na autobus……… však to je jasný!
Nastupuju do starého žlutého autobusu, ve kterém jsou jen dva muži, kteří mi potvrdí, že jsem tam správně. Po chvíli přichází další muž a nakonec i pán námořník-řidič, který nás dopraví dovnitř trajektu. Po výstupu z autobusu nejspíš vypadám dost zmateně, protože muž z autobusu mi říká „You can follow me.“ Followuju ho (ačkoliv teda taky moc neví, kam jít) a dostáváme se k té obytné části trajektu. Několikrát ji zmateně projdu a nevím, kam se zavrtat, neb to všude vypadá jako na obrovské hotelové recepci. Do toho trajekt vyplouvá a svět se začíná pomalu houpat, mě začíná m*dat, pobíhám po lodi, všechno fotím a natáčím a zdá se mi to nesmírně vzrušující, moje plány na spaní jsou tatam. Hledám to nejlepší místo a nakonec najdu kavárnu, kde si dám obrovské kafe s mlíkem. Připadám si jako na Titanicu. Akorát Titanicu za libru pro ne-posh lidi. Po celé nice ferry – i v kavárně, se válí cestující ve spacáku, někteří nahlas chrápou, což v kombinaci s luxusně vzhlížejícím interiérem lodi a kravaťáckými zaměstnanci vypadá dost zábavně. Mě se nakonec taky podaří najít volný gauč, kde se rozvalím a snažím se uklidnit, ale moc to nejde, protože I'M ON A BOAT!!!! 
Sním všechny zbytky jídla ze svého batohu, popíjím kávu, nechávám se kolébat a stále nesmírně čile a vzrušeně nasávám ten klid všude kolem. Po hodině mě trošku bolí bříško – těžko říct, zda z kokinek nebo z lodi. Poprvé vytahuju školní povinnou literaturu, kterou jsem chtěla během cesty pročíst. Nacházím pohodlnou polohu. Usínám. Probouzím se a už jsme skoro ve Walesu! Opouštím kavárnu a přidávám se k davu, který míří vstříc prostorům pro vozy. Navzdory svým obavám nacházím otevřený žlutý autobus a asi dvacet minut v něm sama stojím. Vnitřně se ujišťuju, že tam musím být určitě správně neb přece neexistuje jiná možnost dostat se ven. Všechny vozy kolem odjedou. Konečně přichází námořník, který mi sděluje, že žlutý autobus je out of order (mořská nemoc?) a že se mám přemístit do minibusu na druhé straně paluby.


Dorážíme do čekárny v Pembroku a protože všichni co tady jsme teď budeme čekat na autobus, přemýšlím – družit se či nedružit? Sympatický mladík, co jsme se potkali už na lodi přichází! Ptá se mě na zapalovač. Usměje se. A odjíždí dřívějším spojem do Londýna. Nedružit, rozhoduju se. V čekárně pozoruju dva cizince, kteří se asi rozhodli opačně a buď jsem už hodně unavená, nebo to je fakt docela sranda. Pokaždé, když vyjde ven z čekárny nějaká žena, popadnou svou krabičku cigaret a běží ven. Ve všech případech se vrací zhruba po minutě s nezapálenou cigaretou v ruce. Ženy se s nimi asi družit nechtějí. Přijíždí můj autobus. Sedám si, lehám si, usínám. Probouzím se a zmateně koukám kolem. Autobus stojí. Cardiff, sakra! Ve zmatku sbírám všecky svoje věci, oblékám se, zapínám batoh, vystupuju z autobusu a, nejspíš řízena autopilotem, mířím domů. Až v půlce cesty mi dochází, že opravdu hodně prší ale vytahovat deštník už nemá cenu.


Doma se obleču do suchého a dám si výživný hodinový spánek. Na lekci Applied drama jsme si tentokrát měli přinést něco, na čem můžeme ležet. Prvních 60 minut děláme relaxační techniky. Vedoucí říká „Ty světla sice nejdou vypnout, ale aspoň neusnete!“ a nemá pravdu. Soustředím se postupně na všechny části svého těla, ale asi u druhé vypínám a regulérně usínám na hodině.

Proč to všechno píšu? Nevím, asi mě to baví. Ač jsme si s Leňou při výletě vyprávěly o tom, jak bychom jednou chtěly někam jet, mít dost peněz a nemuset nic řešit, koupit si noc v prvním hostelu, co potkáme, najíst se v první restauraci, co se nám líbí a jet nejpohodlnějším spojem, co najdeme, trávit hodinu mezi psem a vlkem při umělém osvětlení čekací haly s náhodnými stejně prdlými (nebo švorc) lidmi má taky svoje kouzlo. A potvrdilo se mi to už podruhé.
Připojuju ještě vzpomínku na Barcelonu, cestování za libru zdar:

Letištní hala z kraje rána
je jako zahojená rána
ze které sloupneš strup.
Na lavičkách spící lidé,
ticho zdá se býti 3D,
dotěrnější, než zvuk.