Dějství II., Obraz 1.

Velké modré autobusy se rozjíždí, a za nimi se táhne mrak černého dýmu. Obraz, který jsem znala jenom z filmů a myslela jsem si, že jinde existovat nemůže. Zadržuju dech. Dobrá zpráva je, že alespoň nejsem jediná, komu dělá problém nabrat rychlost ve zdejší nadmořské výšce.

Jsem v Ekvádoru. Už 10 dní.

Ještě tady budu 183 dní.

Ke Slunci mám rozhodně blíž, než jsem k němu měla ve Walesu …ale udýchej pozdrav Slunci ve 2800 metrech.

Od zlatých dob tohoto blogu už moje mikádo značně odrostlo, to však nic nemění na tom, že mi vítr dělá v na hlavě neskutečný hnus. 

Tentokrát to není vítr cardiffský, ale quitenský.

Tentokrát jsem nejela studovat ale učit. (Protože co jiného mám s tím titulem taky dělat, žejo.) Nicméně, stále toho můžu být mnoho naučena. Třeba jízdním ne-řádům těch kouřících autobusů, ve kterých hraje hlasitá tropická hudba, takže všechny emise s postupným pohupováním boků odpouštíte. A že do Slunce se může člověk buď mračit nebo usmívat - efekt je podobný.

Dle českého času jsem v Ekvádoru už 11 dní. 

Dle latino času je ještě dost času.

Dost času na to, napsat o tom pár smysluplných řádků. 

Smysluplnějších, než tento.