Nemám ráda letiště. Divná to místa. Když letíte tam, jste
plní stresu a nervózního očekávání. Kufr jste doma zvážili
šestkrát na třech různých váhách, pokaždé se stejným
výsledkem, 19,18 Kg. Na sobě máte mnohem více oblečení, než je
na konci léta nutné, nohy se potí v pohorkách, a stejně se
děsíte toho, že z celého toho letištního napětí a stresu váš
kufr něco přibere. Děje se to i lidem, tak proč né kufrům. Kufr
nakonec nepřibere, v pořádku projdete bezpečnostní kontrolou –
dokonce ani nezapomenete vytáhnout telefon z kapsy – a čekáte na
nástup do letounu. A přesto je tady to napětí. Kam to jedu?
Co tam budu dělat? Proboha, proč?! Zhluboka se nadechnete a
věříte, že se věci brzy uklidní, na všechno si zvyknete. A ty
pohorky beztak během těch osmi měsíců ani nebudete potřebovat.
Na nohách conversky, které jednou bývaly žluté, jdu domů tou
stejnou cestou, jako vždy. Prší, jako už mnohokrát. A já zase
procházím tou částí chodníku, s uvolněnými dlažebními
kostkami. A tak jako pokaždé, když se všechny tyto faktory
sečtou, našlápnu na kostku, kostka se zhoupne a všechna voda,
která pod ní zatekla, přistane na mých botách, které bývaly
žluté ale jelikož tohle se neděje poprvé, žluté už dávno
nejsou. Domů docházím promočená až na ponožky s nazlobenými
myšlenkami na rtu: Květen a prší! Osm měsíců a oni ten
chodník nespraví! Vždyť tady pořád prší, nemůžu být
jediná, komu ten chodník ničí život! Ale vlastně ano, budiž.
Však jen ať si prší, ono to je dobře, aspoň se budu více těšit
do Brna. Poslední týden. Už aby to bylo.
Cardiff mi loučení dost usnadňoval. Nasadila jsem pláštěnku
a vyrazila na svou poslední předplacenou lekci jógy, s touhou
znovu nalézt rovnováhu a duševní klid a místo toho jsem našla
cedulku na dveřích, informující všechny jogíny o tom, že lekce
byla tento týden zrušená. S jasným plánem, zacvičit si doma,
jsem se vrátila a nevinně zamířila do kuchyně pro sklenici
vody.
Do svého pokojíčku jsem dorazila o tři hodiny později,
nacpaná k prasknutí v letmém opojení a s točící se hlavou.
Hodně vody je hodně vody…
Kromě toho jsem se rozhodla část věcí (naštěstí mají na
letišti váhový limit jen kufry a né osoby.), které jsem v
Cardiffu tak nějak přibrala poslat domů poštou. Našla jsem na
internetu nejlevnějšího dodavatele, v Poundlandu jsem koupila kus
gafy a špagát, o krabice jsem se poprosila v supermarketu.
Gafa došla v půlce balícího procesu a dodavatel mi chybně
strhl platbu za odeslání balíku dvakrát. Platbu mi po několika
pasivně agresivních zprávách vrátili a balík do Třince dorazil
s četnými dírami, ale celý.
Poslední způsob, jakým říkal Cardiff svá goodbye byl Amazon.
Obyčejný Amazon, který jsem používala po celou dobu svého
pobytu bez jediného problému mi poslední týden ukázal
prostředníček. Po neúspěšném procházení antikvariáty jsem
se rozhodla objednat dlouho hledanou knihu právě na Amazonu. Služba
mi vstřícně nabídla stát se členem Amazon Prime na jeden měsíc
úplně zdarma. Jelikož skrze Amazon Prime jsem mohla objednat knihu
s nejrychlejším dodáním za nejvýhodnější cenu, upsala jsem se
bez dlouhého zamýšlení. Až těsně před placením jsem si
všimla, co to vlastně ve virtuálním košíku mám. Nešlo o knihu
samotnou ale o biografii autora, která nesla podobný
název. Proboha, málem jsem udělala fatální
chybu! Samozřejmě pro knihu samotnou už žádnou zvýhodněnou
akci Amazon Prime nenabízel, objednala jsem tak tu nejlevnější
verzi skrze obyčejný Amazon. Mezitím mi Amazon prime, strhl z účtu
jednu libru, bůh ví za co, a když kniha pár dní před mým
odjezdem dorazila,
byla
v
němčině.
Sbalila jsem ji tedy do kufru spolu s ostatními věcmi, doufajíc,
že v Česku najde svého majitele spíš. Nechutně těžký kufr
jsem snesla po schodech z mého pokojíčku k našim domovním
dveřím.
Bylo to o něco těžší, než tehdy, když jsem opouštěla
Brno.
Přesně o pět a půl kila, zjistila jsem na letišti. Se
čtyřmi hodinami spánku, čtyřmi hodinami balení, čtyřmi
hodinami snah se vybrečet nebo přestat brečet a nadopovaná
nejrůznějšími drogami od kofeinu po kamarádství mi to bylo
docela jedno. Dokud mi teda paní neřekla, že se platí 10 liber za
kilo nadváhy. To jsem zpozorněla a přikývla na její nabídku,
abych se do kufru znova podívala a znovu zvážila své potřeby. Po
dvaceti minutách tetrisování a nechtěného ukazování mého
všeho - spodní prádlo nevyjímaje - řadě lidí, čekajících na
odbavení, jsem odevzdala kufr, který vážil 20,9 Kg. Tedy, bez
poplatků! Oblečná naprosto nevhodně pro začínající léto, s
pohorkama, které jsem za celý pobyt využila dvakrát, s naprosto
nelegálními dvěma příručními zavazadly, která stoprocentně
vážila přes 10 Kg jsem prošla czech check-inem a na
prvních záchodech vyhodila dvě věci, které jsem považovala za
příliš těžké a zbytečné. Ručník a deštník.
*POZOR, NÁSLEDUJÍCÍ ŘÁDKY OBSAHUJÍ SENTIMENTÁLNÍ SDĚLENÍ*
Stejně už jsem se do toho namočila příliš na to, aby bylo
zase všecko v suchu.
I když se zdálo, že se mi Cardiff nemá šanci dostat pod kůži.
Proti dešti jsem nosila pláštěnku i deštník! Ale když si
myslíte, že jste nejvíc v suchu, šlápnete na tu uvolněnou
dlažební kostku a moknete hezky odspoda a to je mnohem víc
nepříjemné, než kdyby vám napršelo přímo na nos.
Mohla bych říct, že už do Cardiffu nepáchnu.
Nebo, že příště si do Cardiffu aspoň vezmu gumáky.
Jenže mám trošku strach, že příště si do Cardiffu nevezmu
ani ten deštník.
Vždyť už ho ani nemám!
*KONEC ČÁSTI, OBSAHUJÍ SENTIMENTÁLNÍ SDĚLENÍ*
The Czech checked out of Cardiff, the Czech is back in Brno. Kdo chce zažít Ajku, která slyší na jméno Endria, která do vás vrazí a automaticky řekne 'I'm sorry', která si musí předem v hlavě připravit větu, aby se na letišti v Praze zeptala, na kterém terminálu se nachází a která používala překladač k napsání tohohle článku, pozvěte ji na pivo rychle, než bude zase normální (zaplatí si sama, vždyť je to tady TAK levné).
Zamlouvám si Endrijuu jako prvnijuuuuu :)* panda
OdpovědětVymazat