28. srpna

Týden číslo 4. Andrea spolu se třemi dobrovolnicemi se přemístily z místa výcviku (Quito) na místo činu (Otavalo). Byly přivítány v pohodovém barevném nezatepleném bytě, kde budou spolu s dalšími čtyřmi dobrovolnicemi sdílet kuchyň, nenaladitelné ukulele, jídlo, houpací síť nebo pracovní starosti. Jaké pracovní starosti naši hrdinku čekají? To se dnes nedozvíme, ale sledujte nás i příště!

Je to tak. Čtyři týdny v Ekvádoru jsou za mnou. Než mě ale reálně pustí k práci, budu se ještě další týden rozhlížet a zaučovat. Začínám se trochu děsit, že tak dlouhá příprava znamená, že výuka bude opravdu k zbláznění náročná, ale snažím se uklidňovat skutečností, že stejně neexistuje jiná možnost, protože začátek školního roku se asi nebude přizpůsobovat dobrovolníkům :). V současné chvíli naše příprava probíhá zhruba tak, že máme každý den dvouhodinové dopolední setkání s vedoucí, kde probíráme nejrůznější detaily našich projektů, a zbytek dne máme volný. Takže tady s dobrovolnicemi ze Slovenka a Německa společně snídáme, obědváme a večeříme, snažíme se všimnou si, když zasněžený vrchol Cotacachi zrovna není zakrytý mraky (a fotit), filtrujeme vodu, kterou během chvíle vypijeme a filtrujeme znova, chodíme nakupovat potraviny a vracíme se domů s oblečením a doplňky z lamí vlny…

Podařilo se mi vyhrát vlastní pokoj, který býval studovnou. Sice nemá funkční dveře, ale má plnou knihovničku, takže jsem začala louskat detektivku Luise Sepúlvedy v originále. Holky hrajou karty, já píšu dopisy, které se mi nepodaří odeslat, protože na poště v Otavalu už třetí den zapomněli objednat známky do Evropy.

Zatímco mí milí na opačných koncích světa píšou diplomky, pracují v cool kavárnách, připravují divadelní sezónu, začínají pracovat ve škole a dělají všechny ty stresující věci, od kterých jsem si chtěla odpočinout, já vařím zelené banány. Mačkám je v kompaktní hmotu. Dělám z nich koule. Ty plním sýrem. Během smažení pak zvolna podléhám pocitům méněcennosti. Moje evropská nervová soustava vysílá varovné signály, protože člověk, který nemá co na práci přece nemá hodnotu!!!

Nevím, jak přesně funguje lidské tělo, ale předpokládám, že se nervy uklidní, když je zaměstnám starostí o fysis namísto psyché. A to jde v hornaté části Ekvádoru docela jednoduše. Takže v den, kdy bylo mým hlavním úkolem umýt si vlasy, jsem se rozhodla nechat přízemní starosti na zítra a vydat se hledat odstup několik o stovek metrů výš nad moře.

A takových dní už bylo víc. První výlet byl na vulkán Cotopaxi.

Písčitou a prašnou cestou ve výšce 4800 m. n. m. člověk ocení hodiny hlasové výchovy a to, že umí pracovat s dechem. Takže hovno "mimo obor"!

5000 m. n. m. Díky, paní Žažo. Výš už to nešlo.

Výlet č. 2: Lagoa Cuicocha, obklopená kopci a lesy

Obejít ji je jak život sám. Dolů, nahoru, dolů, nahoru...  

Jeep-taxikář neměl problém převézt sedm pasažérů. Od toho má korbu. 

Efektivní naplnění času je diskutabilní hodnota. A odpočinek si prý nemusíme vždycky "zasloužit".
Čumáčci to vědí líp, než my.

Na třetí výlet nás pozvali ekvádorští kamarádi. Vydali jsme se k vodopádu.

Živo, zeleno a mokro. Na svačinu jsme si koupili domácí smetanový sýr s medem

Následujíc radu místních, že to je kousek, jsme se po dvou hodinách ocitli ztraceni uprostřed džungle. Bez vodopádu.

Cesta někdy prostě musí být cíl. Dejte mi mou denní dávku dopaminu!

Den poté jsem ale už opravdu musela zasvětit těm obyčejným věcem – vyprat, umýt hlavu a uvařit si. Proces jsem započala tak, že jsem v největším hrnci ohřívala asi půl hodiny vodu, tu jsem pak míchala se studenou z kohoutku, pracím práškem, jela si mechanické pohyby za popěvku „Peru, máchám, ždímám, cákám, věším, ...“ akorát, že někdy v průběhu máchání z kohoutku káply tři poslední kapky a pak jsme byly pět hodin bez vody. Prý se to stává. Je to dost podobné, jako být bez wifiny (to se nám taky často stává), akorát to člověka nesžírá tiše zevnitř, ale tak nějak viditelně. Od snídaně jste si nevyčistili zuby, nesplachuje záchod, když si zvládnete uvařit něco bez vody, nezbavíte se špinavého nádobí a neumyjete si ruce (nikdy), kýble s namydleným prádlem čekají na terase, vlasy jsou už o dva dny mastnější, než měly být.

Výhoda toho, že netekla voda, ale fungovala wifina je, že jsem si místo sprchy mohla vygooglovat, že 28. srpna je mezinárodní den červeného vína. Takže jsem se uklidnila a vymyslela taktiku jak postupovat, když neteče voda.

1. Koupit červené víno

2. Čekat. A tak jsem poznala první věc, kterou mě Ekvádor může naučit.

… voda zas poteče.
… jednou najdeš vodopád.

… wifina se rozjede a nic se nestane, když tento článek nahraju až o něco později.

… práce bude, bude jí dost, a bude dostatečně náročná.

(určitě dost na to, abych mohla později s láskou vzpomínat na dny, strávené v s detektivkou v ruce v houpací síti)

Zdraví vás mastný vlasy a čistá hlava. Čekám, a to je v pořádku.