Jak spravit pánvičku

Ve Walesu (a troufám si říct, že v celém UK) se všecko rozpadá. Všecko je tady, ač na pohled krásné, tak dost vachrlaté. Nebo prostě jenom jakožto Češka na věci moc tlačím… Za dobu, co tady jsem se mi podařilo rozviklat elektrickou zásuvku, skříňku, držák na šampony a 2 páčky na otevření okna (teď čekám, jestli úplně odejdou dříve ony nebo já), zlomit víčko plastové krabičky (ještě, že nebyla mojí mamky, to už bych se domů nemusela vracet), odejmout kliku ze dveří v guesthousu (ty momenty srandy na téma „Mám to ale kliku!“ za to stály!) a nakonec mi také v ruce zůstal držák pánvičky... bez pánvičky. Taky jsem si dost rozviklala svou psychickou rovnováhu, když se highlightem mého dne několikrát stal výlet do potravin nebo, v lepším případě, množství pořád stejných konverzací s různými lidmi a klíčovými slovy Czech Republic, Prague, beer, Cardiff, …
Pak jsem zjistila, že v tom držáku je šroub, který jej drží s pánvičkou pohromadě. Nevěděla jsem, kde (a jestli vůbec) máme šroubovák a po ruce byl jenom nůž. Mohla jsem si s ním podřezat žíly, místo toho jsem ale s trochou snahy držák k pánvičce znovu přišroubovala. A drží pevněji, než kdy předtím! Kdo starý a poničený věci vyhazuje, nechť dále nečte.

Dlouho jsem přemýšlela, co bych chtěla reflektovat (ne, už zase!) ve svém dalším příspěvku. V možnostech bylo zamýšlení se nad tím, proč se Britové prostě nevysmrkají a celou hodinu hlasitě popotahují, proč jezdí na kole po chodníku nebo třeba proč se chovají jak malé děti, když dostanou samostatnou práci ale řekla jsem si, že ač mě tyhle věci baví zkoumat (jsem holt pořád ještě škodolibý Čech a ráda šiju do ostatních) a mnohé z vás jistě baví číst, jak se tady mám hrozně a jak jsou všichni blbí, nebudu to dělat. Jednoduše protože to tak není. Protože kromě toho horšího se toho děje taky dost pěkného, milého nebo úsměvného. A když tu pánvičku nevyhodíte a trošku se posnažíte, ona vám za odměnu pomůže s večeří.

Tedy, několik highlightů uplynulého týdne:
Odhodlala jsem se a sama šla na velký couchsurfingový event (dost jsem v tomto směru od dob Barcelony zpohodlněla), potkala spoustu lidí, kterým jsem musela vysvětlovat odkud jsem a zajímat se o to, odkud jsou oni. Z desítek se vykrystalizovaly dvě sympatické slečny a zítra jdu s jednou z nich už podruhé na jógu.
Nevím, jestli jsem díky té józe začala doslova zářit, nebo mě jen mí spolužáci začínají po měsíci poznávat a všímat si mě ale už dvakrát na mě, osamotě postávající na chodbě, zavolali a přizvali do konverzace. Jednou z toho byl pozdní příchod na hodinu Storytellingu, což vůbec nevadilo, neb jsme si udělali storytelling mnohem lepší - ani nevím, jaké mají mí spolužáci příjmení ale teď už vím, s kolika lidma spali. Z toho druhého náhodného potkání na chodbě s jinými spolužáky byla taková průměrná kocovina.
Když mě jeden erasmácký známý, studující hru na baskytaru, pozval na vystoupení sebe a svých spolužáků, zmobilizovala jsem erasmácké povědomí a se Španělem a dvěma Francouzkami svého německého kamaráda basáka na koncertě podpořila. Trochu jsem se zelenala, že mi není umožněno zpívat taky (protože písničku This love umím prožít líp, než ta slečna) ale jinak jsem byla happy, že slyším konečně real music. Stalo se to, typicky, když jsem postávala sama před barem, v ruce propisku a bloček, reflektovala jsem své žití, když se ven vyvalila skupinka mužů a jeden z nich se mě zeptal, zda nemám papír navíc. S úsměvem jsem mu jeden papírek podala, načež následovala otázka odkud jsem. Co tady dělám. A co tady dělám. A jak se mi líbil koncert – to přišla moje „svět je tak nefér“ chvilka, kdy jsem vysvětlila, že jsem si koncert moc užívala, a že mě mrzí, že jsem se musela jen koukat, protože jsem původně měla studovat Music and performance, jenže to bohužel nevyšlo a teď vlastně nemůžu nikde zpívat a hrozně mi to chybí… (Což je mimochodem fakt. Nezpívám si ani doma, protože své spolubydlící zas tak neznám. Takže jsem si měsíc a půl ani nezanotovala, což nevím, kdy se mi naposled stalo. No, někdy si potichu, ale fakt potichu, zpívám po cestě domů. To se ale snad ani nedá počítat… Zkrátka se mi po takové době dost stýská). Následovala otázka co dělám ve středu. A jestli znám písničku Bang bang. A jestli fakt umím zpívat. Chvilka výmluvných řečí a smíchu. Tak to je jedno, prostě přijď (bude řiť) a uvidíme.

Kluci totiž koncert zvučili, studují Sound engineering, na středu si zablokovali nahrávací studio a jeden z nich touží nahrát Bang bang. A taky jsou to všichni Italové a důvěru v můj hlas jsem v nich nejspíš vzbudila tím, že jsem na tuto skutečnost zareagovala frází „Che cazzo!“ (díky, mami a tati, že jste mě brali 10 let na dovolenou do Itálie!). A tak se stalo, že jsem dnešní odpoledne a večer strávila ve školním nahrávacím studiu se čtyřmi Italy a technikou snad za miliardu. A tak jsme kromě Bang bang nahráli také vysoce inovativní verzi Summertime pouze s elektrickou kytarou a dostali jsme se až k mé domácí tvorbě (i když jsem se dost ošívala když ji měl najednou slyšet někdo jiný než stěny mého brněnského pokojíčku). Odcházejíc ze studia jsme si pořád vzájemně děkovali – za můj čas – za jejich důvěru – a tak pořád dokola. No a mám úkol na příště…
Na následné pivo jsem se nepřidala. Částečně proto, že jsem již za pivo dost utratila včera (a taky pivo zas nemusím aspoň do víkendu vidět) ale hlavně proto, že čím víc si užívám zdejší bytí, tím méně stíhám své školní úkoly.
No, a co jsem udělala když jsem přišla domů? Večeři. Spaghetti Arabiata. Na opravené pánvičce. A u toho psala tenhle post. Kapičky arabiaty jsou teď nerovnoměrně rozmístěny na displeji, klávesnici, stole a školní literatuře, ale Halloween se blíží, takže to je vlastně dost tematické a taky mi to je dost jedno.

Několik stručných čísel na závěr:
počet spolužáků, které jsem konečně trochu poznala: 4
množství liber utracených za anglickou odbornou literaturu: 21,87
množství liber utracených za anglickou neodbornou literaturu: 3,50
počet gramů zrnkové kávy koupené v Cardiffu: 125
otevřené krabičky čaje: 3
nahrané písničky: 2,75
písničky, co se musím naučit: 1
rozhovory s téměř neznámými lidmi o sexu: 2
pozvání na oběd: 1
čas, strávený čtením povinné literatury tento týden: 50 … minut.

Náhodné pravdy

První měsíc ve Walesu je za mnou. A protože teď kromě tohoto blogu musím psát ještě další dva (ha, za jeden měsíc jsem tak poznala práci v bloggeru i wordpressu!), ve kterých mám reflektovat své poznatky z hodin, nemám mnoho času na rozepisování svých každodenních událostí, protože teď detailně popisuji to, jak jsem vnímala třeba cvičení "Vymění se ten, kdo..."

Zde přináším aspoň bodově své poznatky z jednoho měsíce žití v Cardiffu.

- Když je ráno a já mám rozsvícenou lampičku (protože mémo pokojíčko příliš denního světla není souzeno), vypadá to, jako by byl večer a už jsem párkrát začla mlsně koukat na lahev vína na stole… pak mi došlo, že k ovesné kaši to asi není moc dobrý parťák.

- Pokaždé, když přecházím přes přechod, bojím se, že mě srazí auto.

- Česká Tesco club card nejen že v Británii nefunguje, ale může taky zhatit celou snahu o zaplacení u samoobslužné pokladny a do odvolání ji zaseknout.

- Je jedno, jestli rozbijete samoobslužnou pokladnu nebo utíkáte z klubu přes kuřárnu, ať už jde o uklízeče, sekuriťáka, prodavačku, policistu nebo servírku v jídelně, všichni se usmívají, vtipkují, jsou ochotní odpovědět jakoukoliv hloupou otázku a vyřešit kterýkoliv problém. Nasraní nejsou předtím, v průběhu ani potom.

- Když mi zastaví auto, aby mě pustilo přejít třeba i mimo přechod, automaticky děkuji a usmívám se. Na sedadlo spolujezdce.

- Prodavač v Lidlu se vás jen tak zeptá „How are you?“

- Samozřejmě není očekáváno, že se na otázku „How are you?“ rozpovídáte o tom, jak se opravdu máte. Už vůbec ne o tom, co jste dělali o víkendu…

- A prodavač v Sainsbury se vás jen tak zeptá „Are you okay?“, což je oblíbenější verze „How are you?“, která mě osobně dost děsí a zatím se mi nedaří přiměřeně na ni odpovídat. Místo „Oh yea, thank you!“ (což jsem vypozorovala, že je obvyklá odpověď) většinou řeknu něco jako „Well of course I am!“ tónem DO I LOOK LIKE I AM FUCKING NOT?!

- Pravidlo small talku je vždy mít poslední slovo. Asi. Například:

P = prodavač v Sainsbury, A = já

P „Are you okay?“

A „uhmm.. yes...?“

P „It will be two pounds fifty, please“

A „There you go.“

P „Thank you. Have a nice evening!“

A „You too. Bye.“

P „Take care!“

A „Ah.. bye.“

P „Bye bye!“

- Rozdíl mezi klasickým a bio mlékem je tři pence.

- Jedna věc, kterou mám já a nikdo další z Cardiffu ne? Mikádo. A odrostlou ofinu. Velmi originální a ideální do větrného města – z gumičky to vypadává, v šále nedrží a rozpuštěné to je úplně všude.

- Někdy fouká tak, že i šála zamotaná na uzel mi za chvíli vlaje kolem hlavy jako malému princi na známém obrázku. Opravdu nechápu, jak to dělá to množství žen s perfektně pasujícím nepoletujícím hidžábem, co tady potkávám. Je to síla víry nebo fakt dobře vymyšlená pokrývka hlavy?

- Flatwhite je levnější než cappuccino. O pět pencí.

- V nejmenované kavárně ve Snowdonii mi na asi první proper cappuccino, které jsem tu viděla nasypali kakao. Terezka vedle mě si dala latté a posypu se nedočkala. Nerozumím.

- Filtrovaná káva je ve většině podniků tou nejlevnější možností a není to shit! Mnohdy jde o opravdovou nepřepálenou kávu s chutí! A někdy je v ceně i jedno dolití hrnečku.

(- Odhodlání z prvního dne - nekupovat si drahou kávu a dělat si vlastní doma - mi moc dlouho nevydrželo.)

- V Cardiffu se narodil Roal Dahl. Autor mé milované Matyldy. A Karlíka a továrny na čokoládu. A Fantastického pana lišáka. A inspirátor postav Gremlinů.

- Téměř všichni mí spolužáci už někdy hráli ve filmu. Nikdo z nich ale nemá zkušenosti s pouličním divadlem.

- Vždycky, když jdu poprvé na nové místo, aspoň pět minut musím jít špatně. Hledím u toho do telefonu a říkám si „ta pošahaná GPSka zase nefunguje a ukazuje to špatně!“

… samozřejmě, že vždy funguje a ukazuje to dobře ...

- Spousta mých nových kamarádů o sobě často tvrdí, že je závislá na netflixu. Nevím, co to je.

- Koupila jsem si velký jogurt z Lidlu, jak jsem zvyklá doma. Po otevření se v ledničce do několika dní zkazil.

- Britové obědvají chipsy. Prodávají se ve speciálních malých svačinkových sáčcích a podávají se i třeba k toustu, který si objednáte v baru. Se svým tuňákem jsem si ve škole připadala dost nemístně. Snědla jsem ho potají na chodbě.

- Ze školy mi přišel email - byla v něm otázka "How are you this week?" a možnost odpovědět jedním z pěti smajlíků. Druhý den byla ve škole štěňátka, která jsme si mohli pohladit (když jsme vystáli řadu). Mé spolužačky mi říkaly, že se to prý tak občas děje - když jsou studenti příliš vystresovaní, navezou se do školy štěňátka. Já jsem se bohužel na řadu nedostala, ale jedno ze štěňátek se asi metr přede mnou pokakalo.

A jinak su šťastná. Koupila jsem si ve vetešnictví konvičku za tři poundy (a víc čaje = víc tepla a radosti), vyškrábala jsem se na nejvyšší horu Walesu , ochutnala a zamilovala jsem si Bara brith, což je chlebíček s ovocem uvnitř (cítím se typicky velšsky a taky zdravě), dochází mi česká káva a já už vím, kam (a těším se až) si půjdu koupit další, uvařila jsem svou první polévku v životě, která mě zachránila před nachlazením, poprvé v životě jsem kupovala petržel!, viděla jsem britské zelené ploché a nádherné kopce, kde touha dělat kotouly přebije strach z kozích bobků všude kolem, naučila jsem se konečně název měst, které jsem navštívila (Llandudno a Llanberis, doufám. fakt to teď negoogluju), uvaděčkovala jsem v divadle a zítra jdu na Oktoberfest, který má v propagačním plakátu dva krýgly - Kozla a Plzeň! Deutschland, Deutschland....

Úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú

Taky jste se nechali nalákat na dost netypický název článku? Ne, nejedná se o žádné velšské slovo (teda myslím – nesedí poměr souhlásek a samohlásek). Jedná se o šifru, která skrývá mnoho symbolů mého současného života. Skutečnost, že název článku nejspíš poprvé nenese žádnou zřetelnou informaci, je zapříčiněna prostě tím, že mi dělá problém vytvářet kloudné české věty – i tahle je trochu kostrbatá, že? Na skypu všichni mí blízcí trpělivě čekají, až se vymáčknu, a po dvouhodinové konverzaci vlastně zjišťuju, že si nepřipadám obohacena o žádnou novou informaci. To si ale plně nahrazuju ve škole, kde je toho všeho tolik, až to pěkné není vlastně je. Můj život se smrsknul do jakéhosi divného stereotypu a zdá se tak předvídatelný, jako pokračování názvu článku. Avšak zdání klame, tak se necháme překvapit.

Výuku mám pouze tři dny v týdnu (a to dokonce jeden z nich pouze volitelně), takže by se dalo říci, že času na vyhýbání se stereotypu mám až až ale není to tak. Tolik volného času mají Cardiffští studenti z toho důvodu, aby mohli pracovat. Studium na vysokých školách je tady totiž zpoplatněné a tak studentům univerzity vycházejí vstříc tím, že jim nechávají dostatek volného času na brigády. Sice za to musíš platit, ale zato tam nemusíš chodit. A to, co škola nepředá ve výuce je převedeno na samostudium, které zahrnuje kromě nějakých těch domácích úkolů především čtení odborné literatury a psaní takové srandy, které tady říkají reflective journal – soubor sebereflektivních esejí ve kterých se student vyjadřuje jak k literatuře, tak ke své práci v hodině. Je to absolutně standardní postup, když se tady řekne reflective journal, každý student má ve tváři podobný výraz, jako když se na Ateliéru Divadla a výchovy řekne kruh. A tak jak jsou si v kruhu všichni rovni, jsme si rovni i v mých předmětech, a čtení odborné literatury a psaní reflective journalu nemine ani studenty na Erasmu. Takže myslím, že to, do čeho mě první den hodili nebyla voda, ale pořádně silný anglický čaj. Ale ten já si přece nikým pálit nenechám...!
Studium je pro mě zdarma a ještě je mi hrazeno ubytování a nějaké to pivko, ale zatímco mí spolužáci pracují, já se prokousávám anglickou literaturou, překládám cizí slovíčka do češtiny (někdy ještě hledám význam přeloženého slova ve slovníku cizích slov) a snažím se z toho být aspoň trochu chytrá abych se takto mohla prezentovat v reflective journalu (a pokud možno tam nenasekala spousty gramatických chyb, neboť to se pak těžko hraje chytrou). Bože, to je nejdelší souvětí, co jsem kdy napsala. Připadám si jak Miloš Macourek. A víte co? Právě jsem se přirovnala k Miloši Macourkovi, což u mě, ač ho miluju, není úplně obvyklé. Myslím, že můžu na rovinu říct, že mi z toho trošku m*dá.

Tak třeba včera. Výuka 9 am – 5 pm Greenwichského času. Dvě patnáctiminutové přestávky. První předmět, který v úterky mám je Storytelling a, světe div se, vyprávíme si tam příběhy! Včera jsme nejprve všichni vzpomínali na nějaký příběh z našeho života a pak jsme si je ve skupinkách nasdíleli. Pak nám Michael, jeden z vedoucích, začal vyprávět příběh ze svého repertoáru a nedokončil ho. Michael je opravdu moc dobrý storyteller, takže když v polovině příběh zastavil, připadali jsme si jako… dost neuspokojeně! Nicméně nám slíbil, že nám později řekne i druhou polovinu. Jádro hodiny bylo v tom, abychom ve skupinkách po čtyřech vymysleli a následně dovyprávěli tento příběh tak, že každý řekne jednu jeho čtvrtinu. S menším (či větším) vypětím sil jsme se v naší skupince na příběhu domluvili, rozdělili si role (já byla třetí čtvrtina) zbytek času jsme si povídali, protože „Do you want to try it again? Naaah, we can improv…“ Já si myslela, že s angličtinou nemám problém… ale ono je něco jiného vyprávět a vlastně domýšlet třetí čtvrtinu příběhu, který jsme si načrtli jen v bodech, snažit se, aby mi bylo porozuměno a u toho občas mluvit za postavu a změnit hlas, používat gestiku a pracovat s očním kontaktem aby to bylo více interesting, protože ostatní to mají prostě dobré a když se to nebudu snažit prodat, tak zklamu celou svou skupinku… v angličtině. Neoddechla jsem si ani potom, co jsme ten náš příběh jakž takž odvyprávěli, protože jsem se úpěnlivě snažila porozumět příběhům ostatních skupinek – nikdy nevíš, kdy bude následující úkol příběhy si přehodit, že. Když jsme si všechny příběhy povyprávěli, Michael nám měl, jak slíbil, říct původní konec příběhu. Učitelé jsou tady vlastně jediní, kterým většinou bez problému rozumím – asi na tom akademickém jazyce tedy fakt něco bude – a tak jsem se těšila, že zas chvíli budu jen relaxačně poslouchat bez velkého napínání uší. A stala se úžasná věc. Za celou dobu, co Michael používá tento příběh a toto cvičení na workshopech se to nikdy nestalo. Jen dnes. Jedna ze skupinek se totiž ve svém vymyšleném konci trefila do toho původního! Ptáte se která? Ta, které jsem taky neporozuměla. Vyvrcholení se tedy pro mě nekonalo. Na konci hodiny nám lektoři ještě zběžně připomněli, abychom psali svůj reflective journal a pak už jsem se rozběhla vstříc hodině další.

Před týdnem jsme na hodině Contemporary theatre četli naráz 130 stránkové drama, ve kterém neexistuje jednota času, místa a děje, všechno se překrývá a náhodně se skáče mezi 20., 21. a 22. stoletím. Myslela jsem, že nic náročnějšího mě tady už potkat nemůže. Dnes jsme byli účastníky workshopu inspirovaného tímto dramatem. Ve skupině asi devíti lidí jsme měli vymyslet a zrealizovat tři možné způsoby, jak zinscenovat zemětřesení – což je červená linka celého dramatu. Bylo zcela na nás, zda si zvolíme situaci z dramatu nebo si necháme jen téma a půjdeme úplně jinam, neexistovaly žádné hranice. A tak se těch devět anglicky mluvících studentů začalo předhánět s nápady, jak to udělat a když už to vypadalo, že se k něčemu dobíráme, převzal slovo někdo jiný s tím že má úplně jiný nápad a já jsem se pochopitelně snažila konstruktivně a kreativně přemýšlet nad zadáním a u toho vnímat a zachycovat jejich nápady, hledat v nich pointu a možnosti vylepšení. Někdy jsem se dokonce i pokusila něco navrhnout, ale než jsem ze sebe slovně vysoukala podstatu mé vizuálně myšlenkové představy, většinou mi do toho skočil někdo jiný. Byla jsem v pasti – poslouchala jsem své spolužáky, přemýšlela jsem nad tím vším a nacházela místa, na kterých by se dalo pracovat, otázky, které bychom si měli zodpovědět, ale to vše ke mně docházelo o krok později (asi pořád Středoevropský čas…) a tak jsem prostě jenom sledovala chaos, který z toho všeho vyrůstal, měla jsem pocit, že anglicky umím méně a méně, a hledala jsem v sobě sílu ještě nerezignovat. Pro vyvrácení vlastní nemožnosti bych snad dodala, že se mi podařilo nějak ze sebe vysypat a srozumitelně vysvětlit dva nápady, kterým věnoval pozornost aspoň jeden člověk, který pak řekl všem ostatním „Hey guys, listen to that!“ (díky, Hugh!) a ve finálních situacích se objevily i dva mé režijní (juch!) prvky. Po čtyřech hodinách workshopu jsem si ale připadala jako earl grey po čtvrtém nálevu.

Po výuce jsem šla do baru za Jenny a jejím přítelem. Myslela jsem si, že to je to, co potřebuju, jen jsem si neuvědomila, že po tom všem už nejsem schopná ničeho jiného než jíst, pít a sedět. Ale své kamarády jsem dlouho neviděla a tak… místo pátého nálevu earl greye jsem do sebe nalévala cider a snažila se šprechtit – tedy speakingovat – no prostě takové to, co lidi běžně dělají, když jsou spolu.
A takto budou, prosím pěkně, vypadat všechny mé následující úterky. 9 am – 1pm Storytelling, 1 pm – 5 pm Contemporary theatre, 5 pm - ?? pokračovat v životě nebo jít domů, zavřít se a do konce týdne už poslouchat jenom české písničky. Budou to asi dost Únavné Úterky. A bude jich tolik, že nezbývá než kafe, earl gray a doufat, že si na to úúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúrčitě časem zvyknu.